Roztomilé jméno, nervy drásající charakter. Už jako dítě přemýšlivé a bojovné jsem postavy tohoto typu nesnášela, protože mi dospělí nedokázali vysvětlit, jak je možné, že Truhlínek dokáže navzdory osudu, předpokladům a vůbec logice světa vůbec přežít první tři stránky pohádky, natož získat celou říši (o princezně nemluvě). Aneb navzdory tradici hloupého Honzu nechejte radši za pecí.

Navzdory ohni a síře, které jsem jako malá dštila na chasníka v národním oděvu, tento díky celé sérii zázraků přežívá dodnes. Jedinec zcela nebo jen velice nedostatečně vycvičený, který popadne první kus kovu a je z něj skvělý šermíř. Jelimánek (a nemám na mysli krále Jelimána I.) s pusou plnou máminých buchet, co vyřeší sebesložitější logický problém, maskovaný jako hádanka rozmarné královské dcery. Nebo také – převedeno z pohádek do realitě vstřícnějšího prostředí povídek – člověk, hozený do víru událostí bez jakýchkoliv informací, který přesto ví, co kdy udělat a kam jít, aby zachránil svět. Nepřipomíná vám to náhodou některou vaši postavu?

Truhlínek vlastně není příliš nebezpečný, občas se dokonce může zdát roztomilý. Ten, koho chce čtenář většinou zaškrtit, bývá v tomto případě autor. Ona totiž od prvního pohledu a letmého čtení, aniž zapojíte logiku a selský rozum, projde spousta věcí a Truhlínkovi zvlášť. Funguje zde zvláštní magie souvztažnosti – kde je Truhlínek v jakékoliv své podobě (pohádková, fantazijní, bojová či akademická), tam se dříve či později objeví i věci jako “staré proroctví” (v SF maskované jako genetické predispozice, genetická paměť, minulý život, zkrátka si stačí vybrat), “osud”, “předurčení”, zkrátka onen velký úkol, který jedině Truhlínek dokáže splnit.

Takové příběhy bývají skvělým oddechovým čtením. Epické souboje a celé bitvy, nebezpečné úniky, tragické ztráty (protože co jiného by Truhlínka vytrhlo z jeho poklidného života, než smrt akvarijní rybičky a pokácený fíkus, o rodičích nemluvě?) a zázračná odhalení – inu, proč si to nepřiznat, tohle se opravdu dobře čte. Jenže pokud v danou chvíli zapojíte i rozum, nastává hotové peklo.

Jak přišla ta postava ke svým vědomostem? Kde získala zkušenosti? Jak ví, kam se obrátit, komu věřit a od koho se držet pořádně daleko? V lepším případě je Truhlínkův příběh sledem úspěchů a neúspěchů, které hlavně vracejí příběh do reality. V tom horším, když si autor neuvědomí, co za postavu se mu vlastně producíruje po papíře, se Truhlínkovi stále daří nějakým záhadným způsobem nejen přežívat, ale dokonce vítězit i v okamžicích, kdy všechny ostatní postavy selhávají (včetně Chucka Norrise).

Že se stále neumíte oprostit od vize hloupého Honzy? Dobře. Co takový ryze městský člověk, kterého autorova vůle zavane na venkov? Do divočiny? Převedeno na vás samé, autoři, kolik z vás je schopno určit světové strany, vyznat se v základních souhvězdích, udržet směr v nepřehledném, členitém terénu? Jdeme dál? Ale jistě! Rozdělání ohně bez zápalek a katalyzátorů, ulovení masité potravy (o stahování a vyvrhování ani nemluvě, skutečně to není dvakrát jednoduchá práce, pokud nemáte aspoň základní praxi), odlišení jedlých a nejedlých rostlin? Jaké jsou rozdíly pro přežití v různých podnebných pásech? Ošetřování různých typů zranění?

Anebo chcete opačný konec škály? Jak ukrýt nevzdělaného člověka z divočiny mezi městskými obyvateli? Všimli jste si někdy, jak moc závisí chůze člověka na tom, po jakém povrchu je zvyklý se pohybovat? Co základní sociální dovednosti, mimika a gestikulace? Všichni dobře známe výraz “vesničan ve městě”, ale kdy naposledy vás napadlo tuhle rozdílnost použít v povídce, když na to přišlo?

Truhlínek nic z toho řešit nemusí. Ne, že by byl tak dokonalým chameleonem, ale zkrátka autor z něj udělá nadčlověka tím, že všechny tyto rozdílnosti a odlišnosti vůbec nevytvoří. Prostým otočením stránky získá Truhlínek všechny potřebné dovednosti, uchopením jílce se z něj stane břitmistr, po jediném rozhovoru s mistrem se sám stane arcimágem.

Kolik znáte příběhů, v nichž se vesměs mladý člověk z okraje společnosti ocitne ve zcela jiném světě (sociálním, reálném atd.)? V závislosti na zkušenosti autora se pak projeví míra truhlínkovství – ti uvědomělejší tvůrci nechají postavu tápat, klopýtat a trápit se během přizpůsobování se. Ti méně zdatní – inu, Truhlínek nemá přídomek Nezmarný jen tak z legrace.

Samozřejmě že i Truhlínka lze využít právě z jeho podstaty. Škála vysvětlení, proč je schopen se tak snadno adaptovat, je stejně široká jako šestiproudá silnice, ovšem v prvé řadě je třeba si uvědomit, kam se příběh posune, pokud Truhlínka použijete. Balancovat mezi povídkou a pohádkou bývá náročné, proto osobně dávám přednost fázi jednoho velkého škrtance – a Truhlínka si schovávám pro vyprávěnky neteřím a synovcům. Vždy se to zkrátka chce zamyslet, jestli máte v textu dost prostoru pro vysvětlení, jak zprvu nevzdělaná či necvičená postava dané vědomosti a zkušenosti získala, nebo zda risknete jeden velký skok i za cenu zjevení se Truhlínka Nezmarného.