Před časem se mi podařilo najít na jistém literárních serveru profil jednoho konkrétního autora. Nebudu ho šířit radši dál, ale mohu vám říct, že v nejmenované literární soutěži před nějakými sedmi lety jeho povídka získala statut totální klasiky ve stylu „je to tak špatné, až je to dobré“ (to víte, občas se věnuji internetové archeologii). Přečetl jsem si další jeho texty, včetně básní, a musel uznat, že je to pravda. Všechno to bylo tak roztomile naivní, že z toho křičelo, v kolika letech to asi napsal. Neodolal jsem a podíval jsem se na informace o jeho osobě.
Dnes je tomu člověku dvacet a naposledy tam byl aktivní ve čtrnácti. Pochopil jsem tedy, že většina jeho textů vznikla ve dvanácti a třinácti. Jestli v tvorbě pokračoval, nemám tušení. Když jsem ale četl údaje o jeho osobě, nemohl jsem se rozhodnout, jestli ho nízký věk omlouval za některá prohlášení.
Ocenění: Zatím žádná, ale že jich bude!
Oblíbení autoři: autor X, autor Y, já
Uvést sebe sama jako oblíbeného autora? No, to není moc fér, co? Skoro jako psát recenzi na vlastní knihu. Chlapec mě donutil sepsat malý článek.
Za pár měsíců tomu budou tři roky, co jsem dostal Skokana 2011. Tehdy mě zasáhl pocit, že teď jsem už schopný všeho a nic mě nezastaví. Že teď se už umístím vždycky a všude. A pak přijdou výsledky jiné soutěže a vy jste na slušném, ale nedostačujícím místě. A pak znovu. Potom se sice umístíte jinde dobře, ale jinde zase ne. Takhle to jde dokola. Úspěchy střídá ne nutně neúspěch, ale průměr.
Když dostanete Skokana nebo Pulce a on skáče dolů, jako zde, znamená to jedno. TA NÁLEPKA JE VZHŮRU NOHAMA!
Za ty tři roky jsem zjistil docela hodně o tom, jak funguje mysl někoho, kdo je najednou přesvědčen, že to prostě zvládá.
1) Nejste sami
Nejste jediní, kdo se snaží prosadit. Jsou kolem vás desítky dalších lidí, kterým jde o to samé. Co desítky, stovky, ale desítky na to rozhodně mají.
2) Vždycky je tu někdo lepší
Víte, jak si říkám? Vždycky druhý. Protože když bych sečetl slušná umístění v čemkoliv a kdekoliv, je zajímavé, že nejvíc mám právě druhých míst. Vždycky se může stát, že je někdo lepší než vy. A ten lepší nemusí být jeden jediný. Pořád se kolem nás rojí další, takže si zvykněte na to, že když letos jste první, příští rok se to opravdu nemusí opakovat, protože někdo je prostě lepší.
3) Úspěch neznamená, že to můžete začít flákat
Nemyslete si, že pár úspěchů znamená, že teď už vám kdokoliv otiskne cokoliv. Vzpomínám si na autora, jenž mě poprvé uchvátil, ale k další povídce jsem mu řekl, že tohle po sobě očividně ani nečetl. To, že jste zaujali, neznamená, že teď už od vás zaujme cokoliv. Zažil jsem to předně na vlastní kůži. Nesnižujte standard a hlavně…
4) Nečekejte, že se budete líbit všem
Prostě nečekejte. Na druhou stranu mohu z vlastní zkušenosti říct, že zatvrzelý odpůrce vám většinou ve své nenávisti udělá reklamu jako hrom. (A fanatický fanoušek vám zase může dost často leda tak uškodit.)
5) Nikdo na vás nečeká
Nemyslete si, že vy jste ten báječný autor, po kterém všichni okamžitě chmátnou, protože je přeci nejlepší. Vážení, nikdo na vás nečeká a vy musíte prostě dokázat, že na to máte. To, že vám někdo na internetu pozitivně okomentoval povídku, neznamená, že teď můžete nakráčet do nakladatelství. Jsou potřeba malé krůčky, větší kroky a obrovské skoky, abyste si „Líbilo se mi to“ vyslechli od někoho, na jehož názoru skutečně záleží. To může trvat roky.
Následují hodně subjektivní rady, které ale mně osobně pomohly.
1) Nejkritičtější buďte k vlastním textům
Někdy mám pocit, že mám disk plný nástřelů a doopravdy dopíši jen máloco. Proč? Protože natřískám deset stránek, zamyslím se nad tím a uznám, že prostě ne. Tohle nemůže ven. Ten text nefunguje, ať už z jakéhokoliv důvodu. A nejen nástřely, mám na disku i hotové povídky. Kdybych chtěl, mohl bych na několik dní sednout k počítači, dopsat některé delší nástřely, popadnout těch pár dokončených povídek, co mám jen v šuplíku, a zaspamovat s tím tolik soutěži, kolik jich jen v téhle republice je. Jednou už taková povídka ven doopravdy šla, dodnes se za to stydím a nejradši bych tu událost vymazal z paměti pár desítek lidí. To byly holt zoufalé časy. Chápete, o co mi ale jde? Ne všechno, co napíšete, doopravdy stojí za to. Naučte se být nejkritičtější hlavně k sobě.
2) Naučte se svoji tvorbu nenávidět
Z mých úst nikdy nevyjde nad hotovým textem, že tuhle povídku mám rád. Nikdy. Dříve jsem toho byl možná schopen, ale naučil jsem se mít text rád maximálně, když ho píši. Jakmile napíši poslední tečku, začnu ho nesnášet. Musím ho po sobě přečíst. Třeba třikrát. Po dopsání ten text nemám rád, ale už při druhém čtení ho začnu nesnášet. A jakmile něco nesnášíte, začnete na to nahlížet o to kritičtěji. Jo, ten nápad se mi zpočátku líbil. Jo, tvořit to byla zábava. Jenže teď? Zadupat to. Mlátit to klackem a škubat z toho celé kusy. Co následuje?
3) Nic nečekejte
Nesnášíte to. Prošlo to sítem jiných textů. Čtyři jste zahodili, že tohle prostě ne. Pátý prošel, vy ho nesnášíte a odesíláte ho s tím, že od něj nic nečekáte. Na výsledky jste zvědaví, ale prostě se duševně připravíte na to, že ten hnůj najdete na pozici, do které ani neumíte napočítat.
Nejsou to rady. Je to popis mého běžného pracovního postupu. Pro porovnání s tím vaším. Nic víc, nic míň.
Sikar
Související příspěvky
Principy zlepšování jsou ve své jednoduchosti vztažitelné na téměř jakoukoliv oblast lidského konání, ať už se jedná o …
Dneska si budu jen trochu hrát a pustím klávesnici na špacír. Aneb nečekejte nic obvyklého, jen trochu roztříštěných …
Já vím, já vím. Nepíšu. A navíc jsem slibovala pokračování článků o kritice. Ale už delší dobu ve …
Tak ty tři body splňuji dokonale.
Některé z těch předchozích taky.
Své povídky mám ráda, když je píšu, tak asi do půlky 🙂 Občas i do konce, ale jak si je znovu čtu, tak konec.
Ach jo, už jsem pořádně nepsala tak dlouho. Pořád spousta výmluv. |Takhle to fakt nikam nedotáhnu 🙂
Ahoj,
pravda pravdoucí, na mě také nikdo nečeká! 😉 Už jsem si zvykl. A co se “nenávisti” ke svým textům týče (čistě ve “zdravé formě”), brrrr, budliky, budliky, často se mi ani ty mé texty nechce číst! Na mou duši…
šíma (hříbek)
P.S. Myslím, že je to v nedostatku pokory a zdravé sebekritiky, kdy si někteří autoři myslí, že jsou mistři světa! A co je zajímavé? Ti skutečně dobří jsou až příliš skromní… V čem to asi bude?
Ano, tyhle pocity znám.
“Páni, to jse vymyslela dobrou věc. Teď ji jen napsat.”
“Nanana, jsem to ale šikovná, blížím se ke konci.”
“… oh hell, I fucked up, I fucked up!!”
“Tohle nemůžu nikam poslat, to je strašný… ale… už jsem se s tím dělala za tím účelem… argh… no tak jo.”
“Bože, co jsem to udělala… no uvidíme, co na to porotci.”
A myslím, že tak to má každej trochu sebekritickej autor.
Ale pravdu máš. Nemám ráda, když lidi čekají, že na ně všichni čekají s otevřenou náručí. Nejvíc mě vytáčí ten argument: “Vždyť se podívej, kolik vychází blbostí, to by v tom byl čert, aby MĚ nevydali.” Oh well, nechávám je už snít, ale když tuším, že autor píše jako prase, nenechá si poradit a ještě je takhle na výši… no, střílet.
Nejlepší je, když v záchvatu touhy mi polichotit, okolí mi předhazuje určitý publikace s tím, že “hele, když vydávaj tyhle sračky, tak ty přece nebudeš mít problém”. Myslej to dobře a vůbec, ale neuvědomujou si, že je to v podstatě urážlivý. Jestli si to někdo dokáže říkat sám (jo, viděla jsem takový ty memy, kde jsou obrázky Stmívání a bůhvíčeho, a k tomu “začínající spisovatelé, nezoufejte, když mohlo vyjít TOHLE…”), tak je na to asi nejde z nejlepšího konce. K čemu mi bude, když mi někdo vydá slátaninu, s kterou nebudu sama ani moc spokojená, jen proto, že vycházej i horší příšernosti?
To je opačnej extrém. Prostě, mezi spisovateli bych na tuhle větu uvalila embargo, protože ano, je urážlivá. Jenže se jí asi nevyhneme.
A pak se mi ještě líbí ti, kteří si myslí, jak jednoduchý to je a že na ně v nakladatelstvích jen čekjaí, aby si z nich sedli na zadek. Jenom musí ten příběh dopsat, opravit a pak tadá, budou z nich slavní spisovatele. (A až je odmítnout, budou všichni pitomci, jen ne oni). Ale o těhlech lidech tu už taky bylo článků až na půdu :D.
Hele, podařilo se mi to několik lidí odnaučit tím, že jsem tu dobrotu obrátila na ně… “Jo, tohle jídlo je dobrý, prosimtě, když se koukneš, co vařej ve školní jídelně, tak tohle se dá jíst.” “To víš, že zpíváš dobře, teď jsem byla u zubařky, a když to srovnám se zvukem zubní vrtačky…” Ale používám to fakt jen v nutný sebeobraně… 😀
Velmi dobrý nápad, ukradnu ho, pokud smím :D. Děkuji :D.
Ovšem zase všeho s mírou, aspoň co se týče toho nesnášení. Protože minimálně po dobu psaní povídky by měl vydržet ten pozitivní vztah, pokud ne vyloženě nadšení a elán. Jinak člověk nedopíše nikdy nic…
Sikare, moc krásný článek, ovšem to jsou tady na Triumvirátu snad všechny. Jen si myslím, že jsi ještě zapomněl (jestli to tu máte v jiném článku, tak se omlouvám) na strašlivou chybu nesoudných pisálků a to je samovydávání. 🙂
Já svým paskvilům věčně říkám… paskvily. A posílám spíš, jak já říkám, v záchvatech neomluvitelné odvahy/drzosti.
Co máš proti samovydávání? 🙂
Podívej se na takového Hugha Howeyho :))
Ach, zapomněla jsem kliknout na odpovědět 🙂
Jinak sama mám proti sebevydávání dost, i na těch blozích a literárních serverech. Už jen protože když to za něco stojí, tak je to škoda, a když ne, tak je to naopak ostuda 🙂
Prvních pět bodů: 1*. Vlastně i ty další tři.
Myslím, že nejhorší věc, co se může člověku stát, je, když vyhraje příliš brzo. :-))
Fakt. Viděla jsem to v džudu.
Chlápek vyhrál simulovaný oddílový “závody” – a na mistrovství šel s nosem nahoru. A taky na ten nos upad.
Jinej chlápek byl v simulovaných oddílových závodech druhej. Byl v podstatě stejně dobrej jako ten první chlápek, jen prostě dopad druhej. Možná i zásahem trenéra, těžko říct; náš trenér byl občas pěkná svíčka.
Na reálnej závod šel zdravě naštvanej, takže předvedl božskej výkon.
Třetí chlápek kašlal na to, kolikátej kde kdy byl, a prostě vždycky udělal to nejlepší, co dovedl.
Občas měl lepší den, občas horší, ale do čtvrtýho místa se umístil vždycky.
Ten třetí byl z nich jedinej opravdovej samuraj.
V psaní to je podle mě némlich to samý. Nejhorší nepřítel je vlastní ego.
A když člověk vyhraje, ale ještě není na výhru připravenej, tak ego naroste do velikosti horkovzdušnýho balónu – a to pak prostě musí potkat svou osudovou haluz. :-))
(Ale když je někde nějaký vyhlašování, tak si člověk stejně tisíckrát říká, klid, víš, že jseš v první desítce / pětce / trojce (škrtněte dle potřeby), jseš ve sborníku, jseš dobrej, to prostě stačí, nepanikař, nebudeš první, říkám ti, NEBUDEŠ první, byla by to moc velká náhoda… a stejně panikaří a čeká a čeká. A pak řeknou člověkovo jméno a on už ví a všecko to z něj spadne, protože ano, je to dobrý, je v první desítce atd. Pak si člověk přečte sborník a většinou zjistí, že to umístění bylo spravedlivý.
A pak se sebere a jde trénovat na další zá… ech, psát další povídku.)
Obvykle si všechny možný moudrý cintáty nechávám pro sebe, ale tady mi to nedá – tuhle jsme s mužem koukali na Čtyři dohody (s Duškem), a jestli jsem si z toho vzala něco, co mi doopravdy v životě pomáhá, tak je to to poslední: “Dělej všechno, jak právě v daný chvíli umíš nejlíp.” Vztahuju to na veškerý činnosti, i na psaní, a docela bych řekla, že mi to brání v tom, něco nasekat v rychlosti a “hlavně aby to nějak teda bylo”. Je to mnohem lepší pocit, když člověk ví, že udělal, co bylo v jeho silách. Příště to možná půjde líp, ale v tuto chvíli odvedl nejlepší práci, jaký byl schopen. 🙂
Jo, to je super zásada. Ne že se člověku automaticky všechno podaří, ale nemusí se před sebou stydět a nemusí si vyčítat.
(A taky to umí být sakra výživná výmluva – “já to líp neumím”. Jenže to už máš člověk od člověka. A podle mě – nemít ten vymlouvač tuhle, vymyslel by si nějakou jinou. 🙂 )
Nojo, taky se mi ta zásada líbí. ALE.
Kdybych dělala vše, jak nejlépe v ten okamžik dovedu, ztrávím na práci za kterou dostanu zaplaceno stovku třeba půl dne… A to bych taky mohla umřít hlady. Takže jak nejlépe to člověk dovede, ale také se musí brát v potaz ty peníze 🙂
To už je na úplně jiný téma, tak abychom to tu nezaspamovaly… 🙂 Já jen plácnu, že v ideálním případě by měl člověk i “pro obživu” dělat něco, co ho naplňuje a baví, a to potom jde rychleji, ať to dělá sebepečlivěji (ověřila jsem si u kreslení).
No, tak většinou mají lidé přirozenou vlastnost “pracovat do výše svého platu”.
Dělám jak nelíp umím, ale stejně mám pak co opravovat. Protože kdybych se zaměřila na všechny chyby v půrběhu psaní, tak mě asi brzo klepne a nebudu moct dokončit nic. Ale co dělám, dělám s čistým svědomím. To taky jde 😀
Tak to upravování, poslouchání betačtenářů a opravy beru pořád jako součást procesu tvorby. A i to je třeba dělat s chutí a jak nejlíp umím. 😀
Tak já pro obživu píšu. Takže mě to většinou opravdu baví. Ale když dostanu třeba tu stovku za článek, tak na něm opravdu nebudu pracovat ten půl den, aby byl úplně nejlepší a holt bude jen průměrnej, protože ho musím zvládnout za hodinu, max za hodinu a půl, abych nedělala za pade na hodinu 🙂
(Dobře, ale už dlouho jsem tak málo peněz za článek nedostala 🙂
Kritéria toho, co je “nejlepší”, si stanovuješ jen ty sama. Takže klidně můžeš odvést vynikající práci, s níž budeš spokojená, i za tu hodinu. Zase je rozdíl mezi “vím, že jsem to udělala podle svejch nejlepších možností” a “dřela jsem na tom do úmoru, ale lepší už to nebude”.
Taky to trochu znám, tedy, ne se psaním, ale s kreslením. Prej se finančně podceňuju, ale já si neumím říct – na tomhle budu dělat přesně hodinu a patnáct minut, aby se mi to vyplatilo. Radši to dělám tak, aby to pro mě samotnou mělo hodnotu… sakra, neříkám, že tvůj pragmatičtějí přístup je nějak horší, podle toho, co čtu, ti to tak vyhovuje, a to je nakonec nejdůležitější. 🙂
Ono taky hodně záleží na tom, proč člověk píše. Je dobrý to vědět. 🙂
Z mýho pohledu je asi nejlepší psát čistě proto, že mě to baví, téma, který zrovna dělám, je mi blízký a tak dále. Potom to neberu jako práci, v který prostě musím splnit nějakej kvalitativní standard, a jinak je to hroznej vopruz a už abych to měla za sebou… Potom to sice třeba není majstrštyk v porovnání s jinejma autorama, ale já mám dobrej pocit z toho, že jsem něco dokončila a že jsem tomu dala všechno, co jsem mohla.
Hlavně už psaní do soutěží neberu jako “musím bejt na co nejlepším místě, musím to těm ostatním natřít”, spíš je to pobídka, abych něco dělala. A taky, samozřejmě, komunikace s podobně zaměřenejma lidma a to všechno… Jasně, vzájemný hecování se (viď, Sikare), je fajn, ale pořád je to spíš taková sranda.
Ono to, že svoje psaní neberu tak strašně vážně, paradoxně neznamená, že mi na tom nezáleží nebo že se nemám chuť zlepšovat. Jenom vím, že chuť do práce na tom budu mít pouze do té doby, dokud to pro mě bude zábava, něco, co dělám, protože se mi chce a je mi u toho dobře, a ne proto, že musím.
Nenávist je příliš silné slovo
Proč bych uveřejňovala něco, co nenávidím? Ano, povídka mi při dvacátém čtení může lézt na nervy, ale pokud k ní cítím přímo nenávist, není trochu nabubřelé myslet si, že čtenáři budou cítit něco jiného? A proč by pak mou povídku měli číst?
Většina z nás píše pro radost. Nejsme svázaní tím, že musíme odevzdávat texty v termínech, abychom měli na nájem. Nemusíme se trápit. (Tady bych podotkla, že se živím do jisté míry tvůrčí prací a vytvářet něco, s čím se vnitřně zcela neztotožňuji, a co mě v některých směrech rozčiluje, považuju za značně traumatizující, proto bych si to nikdy nedovolila u věcí, které dělám pro radost a ve svém volném čase.)
Ideální je nikoli nenávist, která je citově úplně stejně zabarvená jako náklonnost, ale odstup. Naučit se číst povídku očima nezúčastněného pozorovatele. Naučit se rozpoznat nejen slabá, ale i silná místa. A když jsme na pochybách umět najít důvody, proč jsme napsali právě to, co jsme napsali. Protože když najdeme svůj důvod, najednou z toho vyplynou kvanta dalších informací a problém zasazený do kontextu získá svůj smysl.
A úspěch? Úspěch je napsat věc, se kterou jsem sama spokojená. Nemusí vyhrávat v soutěžích. To shrnuje těch prvních pět bodů. Protože kvalita příběhu není zcela objektivně měřitelná hodnota. Když se cizí povídka v soutěži umístí výš, nemusí to znamenat, že je lepší. Jen třeba zpracovává téma, se kterým momentálně porotci víc rezonují. Je prostě jiná.
A jinak ano, já jsem báječný autor. Možná mi nikdy nevydají knihu. Možná mou tvorbu nebude nikdy znát víc než deset lidí. Ale jsem báječný autor. Píšu věci, o kterých si myslím, že jsou dobré. Příběhy, o kterých si myslím, že chtějí být napsány právě mnou. Protože kdybych si neustále opakovala, že jsou desítky dalších lidí, kteří píšou líp, tak proč bych potom psala?
Týká se to literatury, ale i běžného života. Zatímco v minulosti člověk musel bojovat o holý život, aby vydoloval z půdy něco k snědku a přežil, v současné konzumní době mnozí čekají, až kolem začnou létat pečení holubi. Nebo se jim ani snažit a přemýšlet nechce, hlavně, že si mohou postěžovat nebo kritizovat, jsou přece “nejlepčí” :-).
Tak nějak. Upřímně, tuplem mě fascinují podivení “dva ze tří nakladatelů mi ani neodepsali”. Když člověk hledá práci a píše do různých firem, je někdy rád, když mu po měsíci odpoví každá desátá.
K bodu 2 v druhého zoznamu: Zvláštne, ja to mám úplne naopak, počas písania ten text nenávidím, ale po napísaní poslednej bodky sa moje vzťahy s ním začnú pomaly zlepšovať.