Jestliže z Ženlapa jde na muže svým způsobem strach a Všudevíma chtějí čtenáři bez rozdílu pohlaví minimálně zaškrtit, pak Fňukálka je ještě o třídu výš. Máme totiž mnohem větší šanci potkat ji i v reálném životě – a chytit z ní “nerva”.

Už ve velmi raném věku se setkáváme s tímhle typem postavy. Roztomilá holčička ze školky, spolužák na základce, sousedovic Tonička – zkrátka dítě, potažmo starší dítě, které řeší problémy křikem, pláčem, řevem, brekotem a žalováním nebo útěkem k rodičům (obecně k někomu, kdo stojí v sociální a společenské hierarchii nad námi). Mne osobně taková stvoření neskutečně vytáčela už od chvíle, co jsem byla z divočiny raného dětství přesunuta do civilizace (ano, přestěhovali jsme se do města) a dostávala jsem se do kontaktu s dětmi, co sice neuměly lozit po stromech, nehrály si ve stozích slámy, ani neuměly naštípat třísky, zato přesně věděly, jaká tónina pláče spolehlivě přivolá dospělý dozor.

Většinou z toho děti vyrostou, ať už přirozeným vývojem osobnosti nebo s dopomocí okolí, čímž nemám na mysli hned to nejhorší. Ono když se ostatní děti takového jedince straní a nechtějí si s ním hrát, protože je to žalobníček nebo ubrečená Líza, docela dost to s psychikou a osobností zamává a to na nejrůznější způsoby. Jenže tohle pravidlo není absolutní a my i v dospělém věku najednou narážíme na onu “sousedovic Toničku”, která při známce sebemenší kritiky, problémů nebo nesouladu s brekotem běží třeba za naším společným šéfem. Docela otrava, že?

Jenže zatímco kolegyni, věčně si stěžující na vymyšlené ústrky, nemůžete praštit kancelářským fíkusem po hlavě (tedy ne bez následků), příběhy jsou něco zcela jiného. Můžete Fňukálku využít jako skvělého obětního beránka třeba v případě impulzivní vraždy, pokud pracujete na detektivce. Jistě si vybavíte aspoň jednu knížku, kde dopadený vrah či vražedkyně lakonicky prohlašuje, že “už nemohl/a snést ty věčné stížnosti” – zcela v souladu s realitou a lidskou psychikou zkrátka všechny postavy jednají přirozeně.

Totéž se samozřejmě týká i ostatních žánrů. Věčně si stěžující individuum, co se místo řešení problémů utíká do pláče, je skvělým zdrojem konfliktů a propukajících vášní. Chce jen nezapomínat na pár drobností: primárně byste jako autoři měli mít dobrý důvod, proč postavu Fňukálky do textu dosazujete. Pouhé stanovení charakteru “takhle to bude, protože jsem řekl” nefunguje zcela vzhledem třeba k faktu, že Fňukálka se málokdy pustí do dobrodružství sama od sebe (aspoň co jsem poznala ženský typ, jde o dosti pohodlné bytosti). Také je vhodné nezapomínat, že dokonce i na Fňukálku reaguje každý člověk trochu jinak v závislosti na svém temperamentu. Někdo bouchne jak saze v komíně, jiný člověk stížnosti prostě ignoruje i s dotyčnou osobou, další podlehne a začne se o Fňukálku všemožně starat (komplex Matky Kvočny – dosti nevděčná práce, Fňukálka je věčně nespokojená).

Dobře, to jsou ty dobré stránky, co se dají využít pro budování vztahových zápletek a konfliktů v textu. Dobré pro autora, který si uvědomuje, že se mu mezi řádky šourá Fňukálka a ohrožuje písmenka svými slzami a záplavou posmrkaných jednorázových kapesníčků. Jenže co když to autorovi nedocvakne? Ona totiž Fňukálka nemusí jen bulit jako malá holka, když na ni vypláznete jazyk.

Co třeba dáma v nesnázích? Máte v textu takovou? A vůbec se třeba v případě přepadení nepokusila bránit? U všech krabů a sépií, proč? Když už někdo naruší intimní zónu člověka, dojde k reakci, tedy k protiútoku nebo v mnohem častějším případě k útěku, stažení se. Proto vždycky nevěřícně povytahuji obočí, když se v povídce dočtu k místu, kde zloduši (nebo hrdinové) unášejí nějakou ženu – a ta se nebrání. Neječí, nekope, nekouše, nesnaží se je nakopnout. Vlastně jsem se setkala s celým zástupem textů, které obsahovaly nějakou formu nechtěného únosu (neplést třeba s “únosem” na tajné milostné randez-vous), přičemž se s unesenou živou bytostí hýbalo jako s šachovou figurkou.

Až příliš to připomíná pohádky a lapnutí princezny drakem, zlým čarodějem nebo nepřátelským vládcem, že? Jenže co s přimhouřením všech očí projde pohádce, to ve fikci, která se snaží působit reálně, skřípe víc než písek v zubech. Vzpomeňte si na vlastní zkušenosti s živými Fňukálkami – když neměly jinou možnost, dokonce i ony zareagovaly, že? Proč to tedy nedopřát vašim literárním postavám?

Fňukálka by měla v každém směru reagovat jako kterákoliv jiná živá bytost, pokud chceme, aby nám ji čtenáři věřili. A co dělá lidská bytost v ohrožení? Správně, bojuje, nebo utíká. Mezi určitou sortou autorů tolik oblíbené “štronzo” – tedy strnutí na místě a naprostá neschopnost obrany – je sice pochopitelné, ale když vaše postava ztuhne děsem při každém zlém pohledu, bude spíš k smíchu. Zkrátka uberte téhle postavě trochu slz a věčných stížností a přidejte chlup odvahy a temperamentu. Stačí maličko, jen tolik, aby vám Fňukálka nestála v příběhu jak dřevěná figura, kterou ostatní přenášejí z místa na místo.