Přestože jsem dnešnímu zástupci charakterového panoptika přiřkla mužský rod, jde pouze o rod gramatický. Tahle postava totiž dovede pěkně lézt na nervy bez ohledu na pohlaví své i čtenářovo. Občas tak silně, že to zabije i chuť číst dál (a naopak chuť ublížit autorovi rapidně vzroste, zvlášť když se začne s notným údivem ptát po důvodech).

V samém počátku vzniku Divizníka bývá autorův “geniální” nápad, jak čtenáře seznámit s pozadím příběhu nebo vytvořeného světa. Postava se bude vyptávat a čtenář se spolu s ní z odpovědí dozví vše potřebné. Zní to normálně a neškodně? Samozřejmě, vždyť přeci v základu to je normální funkční způsob!

Jenže co když se Divizník nepřestává vyptávat? Co když místo meziřádkového ukrývání informací – jde sice o něco složitější a na autorovu mozkovnu náročnější způsob sdělování informací o fungování světa tím, že je ukryje do pozadí příběhu, tedy mezi řádky – tahle postavička stále chodí od čerta k ďáblu a stále klade otázky? Nemyslím tím případ, kdy Divizník oblékne svrchník soukromého detektiva nebo natvrdlého policejního vyšetřovatele, ale moment, kdy se vyptává na věci, které by buď jako obyvatel daného světa měl znát, nebo jsou tyto informace pro něj osobně zcela zbytečné, ovšem autor je čtenáři potřebuje sdělit kvůli pochopení mechanismů světa.

Vezměte si třeba reálný příklad: v práci nám měli nainstalovat nový program a z každého pracoviště vyslali zástupce, který se ho měl pod dohledem školitele naučit ovládat a poté proškolit své kolegy “doma”. Ok, potud vše probíhá normálně – u školitele jsme se sešly tři ženské, každá s jinou sumou znalostí a zkušeností s počítači. Mně stačilo prolistovat velmi názorný manuál, pozeptat se na pár detailů a spíš okrajových informací, prostředí bylo analogické s dosud používaným programem a pouze usnadňovalo některé operace. Druhá kolegyně si všechno chtěla pod dohledem vyzkoušet, zkontrolovat – zkrátka projít všechny možné eventuality, které by mohly při práci nastat, aby věděla, jak postupovat dál.  Ne, že by byla méně zkušená ve své práci, ale obecně jí počítače dělají problémy a tak si potřebovala vše projít názorně, krok za krokem. Třetí kolegyně se na svůj post dostala teprve před měsícem, takže stěží ovládala stávající program – a teď stála před novým programem, graficky jinak řešeným, jinak ovládaným, zkrátka před něčím novým.

Dokonce i Majka (ona druhá kolegyně) byla ze všech těch otázek za chvíli unavená, natož náš školitel. Měly jsme za sebou teprve dvě hodiny školící směny z osmi a mně už vypovídaly službu i některé smysly, natož trpělivost a mimické svaly (zkuste to, nešklebit se, když během deseti minut uslyšíte šest otázek, co se ptají na tu samou věc). Přiznávám, zbaběle jsme utekly na provoz a nechaly školitele s naší zvídavou kolegyní. Myslím, že ten den se místní pracovníci divili, jak rychle mají nachystané veškeré značení – inu, byly jsme na to dvě.

A teď si tuhle situaci představte v rámci čtení vašeho příběhu. Divizník se vyptává na věci, které jsou buď zřejmé – v případě analogicky fungujícího světa s prvky fantastiky, kdy třeba vedle magických sil fungují tytéž přírodní zákony, co v naší realitě – nebo jste je čtenáři vysvětlili už dříve, mezi řádky, v názorné ukázce a podobně. Co udělá čtenář? Začne být nespokojený, protože mu budete předkládat stále tytéž informace, které už zná. A nespokojený čtenář dělává různé věci – od odkládání nedočtených textů až po psaní nespokojených komentářů.

Zkrátka a dobře je potřeba rozlišovat mezi zjišťováním informací a zaslepeným voděním čtenáře za ručičku. Chcete napsat zajímavý příběh? Zkuste v textu umístit odpovědi na některé otázky, aby si je čtenář sám dohledal, aby musel trochu přemýšlet a dedukovat. Naopak pokud máte v úmyslu napsat mentorující text s mnoha poučkami, vytáhněte ze šuplátka svého Divizníka a udělejte z něj loutku, která bude čtenáři jako malému dítěti ukazovat všechny odpovědi.

Stejně jako u každého charakterového rysu ach-postav i zde zkrátka platí, že když to přeženete a neohlídáte si ho, Divizník se otočí a flákne vás pánví po hlavě (nebo rybou po obličeji, jak je komu libo). Jeho charakterové rysy – zvědavost, nedostatečný ostych při kladení otázek, jistá míra neinformovanosti nebo její umné předstírání – se dají skvěle využít v interakci s dalšími postavami. Nesmí to však být nevyvážené nebo jednostranné, protože v tu chvíli z Divizníka uděláte totálního hlupáka a diagnostikovaného imbecila. Pokud to není vaším záměrem, ale nechtěným kouzlem, pak je v nastavení postavy něco moc špatně. Proto je občas vhodnější ubrat na přímých odpovědích a zapřemýšlet, zda by se nedaly vpašovat spíš do popisů děje, do interakce postav s prostředím, tedy do okolní omáčky. Přemýšlivější čtenáři to jistě ocení.