Je inteligentnější než čtyři pětiny pracovníků výzkumného ústavu. Jeho suma znalostí překračuje většinu svazků Ottova slovníku naučného. Reaguje s instinkty, o kterých hodně dospělých ani neslyšelo, natož aby jim byly vlastní. V každé situaci přesně ví, co udělat, jak se zachovat, zkrátka reaguje pohotově a bez ohledu na emoce. Že to zní jako popis dokonalého hrdiny? Jenže tohle pískle je ještě pod zákonem.

Věřím, že většině z vás ihned naskočila jména jako Ender, Anakin, Miles a podobně. Proto hned v úvodu chci zdůraznit: nebavíme se o výjimečných dětech, u nichž je jejich výjimečnost předem odhalena, podepřena a vysvětlena. Staršík Zakrslý spadá do kategorie “průměrné dítě průměrných rodičů”, která je u mnoha autorů tak oblíbenou studnicí pro mnohé ach-postavy – a záhadným způsobem se hned při prvním náznaku potíží začne chovat jako vůdce. A co je ještě záhadnější, dospělí to tak nechají a poslouchají ho.

Kolikrát jste to už jako děti a dospívající už slyšeli? “Ty jsi ještě malý/á, tak do toho nemáš co mluvit!” Tato i podobné věty jistě padly nejednou a to i v případě, kdy jste měli pravdu, kdy jste dokázali danou situaci vysvětlit nebo vyřešit, jen vás dospělí zkrátka neposlouchali.

Staršík ale takovou situací téměř nezná. Něco se stane, on pronese první moudro a od té chvíle se k němu dospělí obracejí jako ke svatému obrázku a čekají, že celý problém za ně Staršík vyřeší. Samozřejmě je to hodně nadsazené, ale už jsem se setkala i s povídkami tohoto typu (díky čemuž tento díl ach-postav vznikl), tedy nereálné a nelogické v samotném základu vylíčené lidské společnosti a vnitřních interakcí mezi postavami.

Někdo tomu říká mateřský cit, někdo vliv civilizace, každopádně lidé mají zakořeněný zvyk chránit svá mláďata – a zároveň je svým způsobem podceňovat. V mnoha ohledech je to pochopitelné, protože něco si zkrátka musí každý člověk odžít, dorůst k onomu poznání, které činí dospělého člověka celistvou bytostí. Tato suma zkušeností dětem chybí. Mohou se pohybovat na samém vrcholku inteligenční stupnice, jejich talent se může přirovnávat k božskému, ale stejně je dospělý podvodník oblafne a přímo opije rohlíkem – má totiž přesně ten typ zkušeností, ke kterým se dopracováváme životem.

Ne tak Staršík. Aniž by si prožil aspoň těch dvacet a mnohem více let, nenechá se oklamat dospěláckými řečmi, sliby a nabídkami a přesně ví, co musí udělat. Jeho emoční hladina je stabilnější než betonové základy, nerozhodí ho dokonce ani smrt nejbližších a přátel. Staršíka poznáte i tak, že nevyniká jen v jedné oblasti, ale ve všech. Zkrátka jde o zakrslého supermana, jemuž autor zapomněl připsat starostlivou maminku, která by ho popadla za límec a po večerníčku poslala spát.

Samozřejmě může autor využít i postavu Staršíka. Tady ubere, tamhle zase přidá a vytvoří sice velmi inteligentní (a v realitě i často velmi nesnesitelné) dítě, ale pokud se jedná o dobrého autora, připíše Staršíkovi třeba strach ze tmy. Ubere na hrdinství a přidá na dětské duši – v tom vidím nejjednodušší cestu, jak tuhle ach-postavu proměnit v reálný charakter. Čtenáři sice stále budou mít chuť Staršíka proplesknout, případně mu zakroutit krkem (to záleží na osobních zkušenostech s tímhle typem dětí), ale už se nebudou cítit podvedeni autorem, který jim sice naservíroval dokonalého hrdinu, ale jaksi podměrečného.

Trochu jiný přístup pak musí zvolit autor textů pro dorost (teen literatury). Jelikož jde vesměs o autory, kteří jsou v tom samém věku jako jejich hrdina, spousty věcí si přibarvují. Je to pochopitelné, stejně jako je pochopitelné, že se pak autoři budou vztekat, když jim právě onu nerealističnost někdo vytkne. Pokud však jde o autory hloubavé a zvědavé, dojde jim, že zase tak “cool týpky” napsat nemohou. Jak by se zachovali v dané situaci oni sami? Nacpat do každé povídky sirotka, který propadl dírou v sociální síti (a tím myslím skutečnou sociální státní síť, ne virtuální peklíčko lajkujících entit), to je velice okaté klišé a nezbaští ho ani ti, co nečetli Harryho Pottera (protože ho viděli v kině). A že má jejich hrdina nepřirozené či nadpřirozené schopnosti? Chodit jsme se také museli naučit, o všem ostatním nemluvě, takže by se mělo pamatovat i na tento aspekt mládí.

Zkrátka a dobře – pokud nepíšete o robotu nebo androidovi v dětském těle, kterému se dá do paměti nahrát celá suma zkušenosti dospělého člověka, nechejte tu postavu dělat chyby a lumpárny jako skutečné dítě. A to i ve chvíli, kdy má zachránit svět.