Každého autora to dřív či později potká. Někteří s tím zápasíme vcelku pravidelně, přičemž úspěšnost našich snah bývá všelijaká. Jiní prostě pokrčí rameny – když se skutečně nechce, je lepší nepsat. Jenže občas se i autor zcela nezávislý a svobodomyslný dostane do situace, kdy prostě text napsat musí. A to je potom jedno velké ouvej.

Ať už z čirého nerozumu a dobroty srdce, protože jste skrytí masochisté (moje oblíbené podezření, proč se do podobných věcí vrhat bez jištění), nebo zkrátka kvůli tuně dalších důvodů jste se ocitli v situaci, kdy musíte napsat text. Je jedno, zda se jedná o kratičkou povídku pro kamaráda k narozeninám, dlouho odkládanou slíbenou novelu, smuteční řeč pro vašeho šéfa nebo recenzi na knihu, která vás nijak neoslovila. Základním kamenem úrazu je nechuť sednout a psát. Jenže jsou tu vnější okolnosti, takže co teď s tím?

Pokud nespadáte do kategorie “balvan”, tedy že s vámi hne teprve středně silné zemětřesení, dá se i navzdory madam Lenoře zpracovat ucházející a často řemeslně dobře odvedený text (což je někdy víc, než kolik zvládají nadšenci, co se s nadšením, ale bez potřebných znalostí vrhají do psaní). Je zapotřebí několika věcí, v prvé řadě však vy sami – schopnost přemluvit se začít. Každý autor má jistou míru sebekázně, kterou je třeba v podobných případech nejen aktivovat, ale přímo ji nakopnout, jako by vám šlo o život. Veškeré rozptylující elementy od hladových manželů, lísajících se koček až po kamarády zvoucí vás na pivo musíte opatřit nálepkou Přísně zapovězeno – a internet radši vypněte rovnou.

Když se podaří eliminovat vnější ruchy, vyvstává další problém: blikající kurzor. Jak začít? Neustále všude narážíte na tvrzení, že první věta (či věty, záleží na interpretaci) musí být ty nejlepší, jinak text nezaujme. Jenže pokud jste v situaci, kdy máte v hlavě vymeteno, je těžké najít vůbec nějaká slova, natož ta “nejlepší”. A víte co? V situacích jako tato je to jedno, aspoň na začátku, takže proč se na první větu nevykašlat rovnou.

Nechápejte to špatně. Pokud se nechce psát a přesto musíte, psychika dělá s autorským umem vyložené psí kusy. Nejen, že máte hlavu dutější než vyschlá tykev – občas to vypadá, jako by prudce klesl i váš intelekt (což je jen maskovaný pokus o únik od nechtěné práce směrem ke zdrojům informací, které byste jinak sypali z rukávu), o základních znalostech gramatiky nemluvě. Proč se tedy starat o první větu? Důležitější v daném momentu je, abyste od práce zase neutekli.

Existuje spousta technik, jak překonat autorský blok. “Překvapivě” se mnohé z nich dají aplikovat i na tyto situace. Od prostého výpisu pro a proti, které se týkají daného textu (a tedy ne vašeho nechutenství ke psaní, na to nezapomínejte), přes vytváření situací, do nichž si místo potřebných postav dosadíte někoho zcela jiného (já obvykle sklouznu ke kapitánu Reynoldsovi nebo jinému svému oblíbenci), až po striktní analýzu a vytvoření bodové osnovy, jíž se pak držíte. Každému zabírá a pokaždé zabere něco jiného.

Mezi mé oblíbené techniky zpracovávání textu “z musu” patří právě vytváření osnov. Praxe je jednoduchá: základem je zodpovědět pár otázek o původu textu. Jak má být dlouhý, k jaké příležitosti je třeba ho napsat (pochopitelně jinak píšete povídku na přání a jinak reklamní text pro webové stránky), kolik máte času na práci. Od těchto se pak odvíjí samotná osnova – co chci říci, co jsou hlavní body, zda má text určená klíčová slova nebo témata, zkrátka všechen ten detailní balast okolo. Díky prostému čmárání a bodování se začnou vynořovat i samotná slova a souvětí, takže od konstruktu osnovy plynule přecházím k psaní úryvků textů. Doplnit do mezer výplň už není tak složité.

Další možností, jak překonat problém blikajícího kurzoru, je shromáždění dostatečného počtu popisných výrazů. V případě autorských fikcí to je méně účinné, ale pokud potřebujete napsat informativní text (recenze, zpráva, článek), vytvoříte si tím základ, z něhož můžete čerpat další nápady pro samotné psaní. Opět je důležité poznačit si na viditelné místo cíl a náplň takového textu – nejsem určitě jediná, komu se čas od času podaří sklouznout z původního směru do zcela jiného proudu čistě jen proto, že mne tam zavedly asociační řady a příliš široce stanovené mantinely. Jasně stanovené téma včetně závěrů (třeba váš celkový nebo hlavní dojem z recenzované knihy) pomůže “udržet myšlenku” textu i v případě, že se vám psaní natáhne z několika desítek minut třeba na tři dny.

Speciální kategorii by si zasloužily texty na přání. On je to geniální nápad, věnovat kamarádovi či známému vlastní povídku (tedy pokud víte, že dotyčný tento dárek skutečně ocení), jenže nadšení z okamžitého nápadu je jedna věc a realizace něco zcela jiného. Kolikrát se mi už stalo, že jsem geniální nápad zpracovávala půl roku, protože jsem samotné psaní stále odkládala ve snaze vyřešit všechny drobné detaily? Proto je dobré – pokud už máte podobné sklony – začít s prací co nejdříve. Ne vždy pomáhá mermomocí zakomponovat do příběhu samotnou osobu obdarovaného. Nejen, že by to dotyčný nemusel ocenit, pokud se jemu podobná postava nechová podle jeho představ, ale svým způsobem je to silně vyčerpávající i pro vás jako autora. Když už píšete někomu postavu na míru, přátelství musí stranou – jinak vytvoříte dvojrozměrný konstrukt, panáka. Nikdo totiž není jen dobrý, ale city nás jako autory nutí bagatelizovat nepříjemné stránky osobnosti toho, komu chceme takto udělat radost. Takže zapomeňte na přátelství a ustupte o tři kroky nazad, pokud trváte na tom, že kamarád musí být v povídce, když už je to povídka pro něj. Anebo na podobné nápady radši zapomeňte.

A víte, co je skutečně nejlepší na všech těch postupech? Práce s detaily. Zabere vám tolik času a pozornosti, že si ani neuvědomíte, jak hluboce jste se ponořili do práce – a že ji už máte téměř hotovou. Zní to jako dobrý trik, že? Holt autor je také jen člověk, takže to občas chce jen trochu oblafnout tu lenošnou část. Takže až příště budete mít v diáři sedmkrát podtržené a zakroužkované datum uzávěrky, zkuste si porazit svého největšího nepřítele v předstihu – a pusťte se do práce.