Když stavíte dům, nezačínáte od střechy, ale od základů. Uděláte pěknou betonovou desku a na té začnete stavět. Pod pojmem dům si představte povídku. Je vcelku jasné, že na základech pro malý rodinný domek jen těžko postavíte činžák s padesáti byty. Pokud zjišťujete, že vám příběh kyne, hodilo by se základy rozšířit, aby postačovaly bytovce. Malé základy vám pro velký román nemusí stačit, to snad netřeba zmiňovat. Co když je to ale naopak? 

Dnes skutečně nehodlám psát o tom, jak někdo postaví svůj příběh takzvaně na hliněných nohou a doufá, že se mu nesesype. Hodlám psát o přesně opačném případu, kdy autor vybuduje základy pro stadion, ale protože mu dojdou peníze/nápady, vystaví na obří základové ploše maličký domeček. Čtenář poté jde dlouho po tvrdém betonu, než konečně dojde k domu, a přemýšlí, proč stavitel plýtval takovou spoustou materiálu, když nebyl využit.

Je v tom zkrátka přímá úměra. Chcete napsat mikropovídku? V tom případě vám na popis prostředí stačí třeba jediná věta. Petr vešel do garáže, kde stál jeho milovaný automobil. Víme, že hlavní postavou je Petr. Petr má automobil (můžete specifikovat značku), který je v garáži. Garáž si představíme snad všichni, takže pokud pro kratičkou mikropovídku není támhleta konkrétní plechovka barvy důležitá, nemusíme zdlouhavě popisovat kompletní vybavení místnosti. Mikropovídka, podle pravidel Ceny Karla Čapka text do 9000 znaků, si opravdu nemůže dovolit popis prostředí na celou stránku, protože pak by nezbylo místo na nic jiného. Text by byl extrémně nevyvážený, protože jste třetinu rozsahu obětovali popisu garáže. Nebo garáže, domu, k němuž je připojena, Petrově rodině, jeho ne zrovna dobrému vztahu s nevlastním otcem…

Pokud hodláte psát o tomhle všem, zamyslete se, kolik z toho skutečně v povídce využijete. Chcete použít všechno tak, aby to mělo význam? No tak to abyste napsali trochu delší text, nemyslíte?

Odhaduji, že většina lidí, kteří toto čtou, si někdy vymyslela vlastní/náš, ale upravený svět. V tom světě vládnou jisté zákonitosti a pravidla. Má určité obyvatelstvo, faunu, flóru, kulturu, historii. Pokud se rozhodnete čtenáři tohle všechno představit, zabere to román. Nebo sérii povídek.

Pokud je čtenáři ta série předložena a on ví, že se jedná o sérii, může také očekávat, že už v první povídce budou ukázány základy. Základy velikosti, která jasně naznačuje, že těch další pět povídek bude potřeba, aby autor svůj svět náležitě využil.

Napsali jsme to už několikrát, napíšeme to ještě tisíckrát. Pokud posíláte povídku ze série do soutěže, musí být sama o sobě životaschopná a čtenáři pochopitelná. Pokud máte ve světě nějakou zákonitost, která je pro text důležitá (například nižší přitažlivost, než je na Zemi), musíte na ni čtenáře upozornit, aby se nedivil, proč váš hrdina dělá pětimetrové skoky. Jak jsem v tomto článku už řekl, platí to i naopak.

Jestliže se například čtenář v první povídce dozví nějaký detail o vašem světě, který bude důležitý až v povídce třetí, není problém, pokud předložíte čtenáři sérii vcelku. Jakmile se ale tento detail nachází v povídce, kterou jste poslali do soutěže, jejíž porotci nemají o vaší sérii nejmenší ponětí, nastává problém. A teď nemluvím o jednom maličkém detailu, ale případech, kdy na čtenáře sypete tuny informací o svém světě.

Dva odstavce věnujete stromu pro tento svět typickému. Jeden další hlodavci, který žije v jeho koruně. Pak jsou tu dvě stránky o minulosti hlavního hrdiny, které jsou ale povídce jako celku k ničemu. Další odstavec věnujete užitečnému popisu nějakého speciálního vybavení, kterým váš hrdina disponuje, ale následují tři odstavce o jeho výrobci. Nakonec se může stát, že některé z těch informací v povídce sice dojdou využití, ale ukáže se, že pětina rozsahu se věnovala popisům světa, které jsou v příběhu k ničemu.

Uvedl jsem sice příklad, kdyby se jednalo o sérii, kterou autor z větší části přechovává v šuplíku, ale zcela jistě se v tom najde i mnoho případů, kdy povídka byla ojedinělým příběhem s daného světa. V takovém případě je seznamování se světem mimo reálie přímo potřebné pro příběh zcela zbytečné.

Popisuje hrdina výše zmíněný strom a hlodavce? V tom případě doufám, že na ten strom později vyleze (s obtížemi, protože řekl, že má u země jen málo větví) a hlodavec ho pokouše (přičemž je zmíněno, že se jedná o přenašeče nějaké strašné nemoci, takže hrdina musí vyhledat lékaře). Když se hovoří o výrobci toho užitečného kousku vybavení, doufám, že tam bude zmínka o občasné poruchovosti jednoho dílu, který se skutečně rozbije. Chápete, kam tím mířím? Někteří autoři nechají po příběhu rozházené Čechovovy slepé náboje, u nichž čtenář marně čeká, kdy budou nabity do pušky. Připravili si pro příběh mnohem větší svět, než mohli obsáhnout. Ačkoliv nakonec ze získaných informací využijeme sotva pětinu, zbytek tam byl ponechán. Co se z něj ale stalo? Vycpávka, natahování textu, zbytečně pasáže. Je jasné, že pokud kvůli povídce nastudujete reálie, chcete se blýsknout před čtenáři získanými znalostmi. Jenže v takovém případě alespoň ty znalosti zapracujte vhodně do příběhu, aby nepůsobily jen jako výrůstky, které by bylo dobré uříznout skalpelem.

Upřímně, údaje o světě navíc MOHOU být zajímavé. Jenže jako autoři se obvykle musíme ptát sami sebe, zda jsou zajímavé jen pro nás nebo i pro čtenáře. A také, zda když chceme čtenáře zaujmout něčím sice nevyužitým, ale opravdu zajímavým, je nutné tomu věnovat dvě stránky.

Domy stavte na základech pro domy, hrady na základech pro hrady. Pokud jste chtěli stavět hrad a z nějakého důvodu musíte postavit jen dům, vezměte sbíječku a přebytečné základy zbořte. Nebojte se škrtat, protože když textu uberete na váze od zbytečností, rázem bude působit vyváženěji. A o tom bude článek příští pondělí.

Sikar