Potkáváte je zcela běžně. Na rohu ulice, kterou se autor chystá použít pro přestřelku, na palubě vojenského křižníku, na nějž v příštích chvílích zaútočí megakrakatice, nebo třeba v kavárně, kde se hrdinové zastavili jen proto, aby si autor ujasnil priority. Zkrátka normální a občas i zajímaví tvorové, kteří na text působí ještě hůř než šest mléčných koktejlů na vaši figuru.

Jak poznáte, že se vám do příběhu nastěhovala Zbytněnka? Občas velmi těžko. Najít tuhle ach-postavu je práce pro pečlivého patologa, nebo ještě lépe pro nemilosrdného preparátora, který odřízne všechno nepotřebné, odstávající a zdobící, aby zůstala jen čistá kostra. Teprve tehdy – jakmile je zanalyzována každá z postav, její pohnutky a přínos pro děj – je možné odhalit Zbytněnku.

Ona má totiž skvělé maskování. Samozřejmě, že to do jisté míry závisí na autorově schopnosti vytvářet plastické charaktery, ale předpokládejme (pro účely snadnějšího pochopení, jak geniálně fungují její mimikry), že autor není žádný nováček. Právě naopak, Zbytněnka oblibuje spíš schopnější vypravěče, zvlášť pokud se jedná o řemeslníky se srdcem umělců – zkrátka pokud jsou příběhy zajímavé a texty čtivé.

V takové povídce se totiž Zbytněnka schová rychleji než hejkal v lese. Při zběžném čtení vás ani nenapadne, že do příběhu nepatří, nebo že ho dokonce zbytečně protahuje a nabobtnává. Chová se stejně jako všechny ostatní postavy, nijak neční, zkrátka je zcela nenápadná a v případě delších textů se hravě schová v kategorii “zajímavé detaily pro doplnění celkové atmosféry”. Jenže co když jde o krátkou povídku, řekněme do dvaceti normostran?

Příklad mám přímo zpod vlastních drápů. To si takhle datlím povídku, propracovávám se za hřmění epické bouřky k závěru – a najednou zjistím, že mám téměř deset tisíc znaků nad limit. Kde jsem je u všech ježků tak najednou nabrala? A hlavně: jak se jich co nejrychleji a nejméně bolestivě zbavit?
Nejjednodušší cestou bývá vykostění. Vezmete příběh a smrsknete ho do dvou tří vět. Cokoliv se děje nad rámec tohoto popisu, to není pro děj primárně důležité a tedy se toho můžete v případě nouze zbavit. Nuže po vykostění jsem náhle zjistila, že dokonce hned dvě postavy nemají v textu co dělat – sice jsou zajímavé, děj kolem nich dokresluje atmosféru a vysvětluje pár detailů v životech ústředních postav, ale pravdou je, že pro logiku příběhu jsou zcela nepodstatné. A tedy – pryč s nimi.

Můžete mi věřit, že jsem se šklebila jak Dionýsův kozel, když jsem přesouvala pořádnou hromadu písmenek do složky “zbytky”, ale takové už jsou následky, když se vám do textu vetře Zbytněnka. Ne nadarmo má přívlastek Vatová: právě její přítomnost vytváří onu příběhovou vatu, když tato zcela nepotřebná postava interaguje s okolím. Může být sebezajímavější, ale zbytečně odvádí pozornost od příběhu a ústředních postav směrem, který v horším případě začne čtenáře až nudit.

Zbytněnku můžete dle svých potřeb také využít, každá z ach-postav oplývá touhle možností. V případě naší slečny Vatové (nebo pána – zde nezáleží na pohlaví) je její přítomnost omluvitelná především v delších textech, ovšem za předpokladu dobré čtivosti. Tehdy si totiž v zápalu čtení ani neuvědomíte, že některé postavy jsou pro dění zbytečné, nijak neovlivňují chování ostatních postav, nebo se jejich vliv dá zredukovat do jedné, dvou poznámek v textu. Pokud potřebujete text rozšířit o pár stránek a dodat svému universu na jisté pestrosti, Zbytněnka vám v tom vehementně pomůže.

Samozřejmě je třeba pracovat s touto postavou opatrně, ať pak nemusíte v závěru rozpoutat menší genocidu kvůli provázání všech volných konců. Jistá střídmost je vždy k užitku (čtenáři Písně ledu a ohně jistě chápou). Můžete si však dopřát ten luxus podrobně zpracovat nejen své hlavní a ústřední postavy z pohledu vypravěče, ale dodat na plasticitě i místům, doplnit historii, kulturně-politické pozadí, zkrátka se vyřádit.

Zbytněnka je zkrátka celkem příjemný společník na dlouhé zimní večery. Pomůže vám rozvinout nejen pestré koberce na holých podlahách a ukázat hlavní postavy v jiném světle (čímž tyto získají na charakterové rozmanitosti a čtenář dostane pár dalších vysvětlení stran jejich chování). Také si díky ní procvičíte práci s nůžkami, tedy v případě, že se dostanete k povolené hranici a budete muset text redukovat. Občas to bolí a Zbytněnka se drží zuby nehty, ale pokud ji určíte správně, můžete si být jisti, že její odchod příběhu nijak neublíží. A čtenáři také ne.