S novou i starou porcí textů, které přišly na triumvirátí mail, a také s dalšími zdroji rozličného čtiva jsem přišla na jednu věc: zdaleka ne všichni autoři ovládají taje umění čárky tak, jak by si přáli. Z nejrůznějších důvodů cpou to nebohé interpunkční znaménko do míst, kde nemá co dělat, a naopak ho zapomínají používat ve chvílích, kdy je ho skutečně zapotřebí. S dopomocí chytrých knih proto vznikl tenhle povšechný článek.

Samozřejmě jako vždy u gramatických témat i tentokrát platí – ověřujte si jednotlivé případy. Nejsme studnice vědomostí, takže SSČ, Mluvnici spisovné češtiny (z níž budu dnes primárně čerpat) a obvyklé ověřené zdroje na internetu mějte během psaní při ruce! Berte tenhle článek spíš jako shrnutí, než jako výtah z encyklopedie.

Nuže: typy chybně umístěných čárek jsou různé. Vypisuji jen pár základních, jak jsem je opakovaně potkala během pročítání textů – a o nichž si myslím, že neškodí na ně upozornit.

• neuzavřené vedlejší věty v souvětích
• zautomatizované poučky typu “před spojkou a se čárka nepíše” bez hlubšího rozboru té které věty
• přirovnání a přirovnávací věta
• nejasnosti ve vztahu těsný/volný přívlastek, případně přístavek

Z nepozornosti, vzniklé sledováním příliš mnoha detailů naráz, se může stát, že si nevšimnete chybějící čárky, která má správně oddělit vedlejší větu od hlavní. Hodně často se s tímhle typem chyby pojí vícero důvodů, proč by daná čárka měla na svém místě být (nebo naopak nebýt). Mám hned dva příklady z jednoho textu:
Dívá se na ty, co ty nebožáky najdou a pochutnává si i na nich.
Horká krev, která mu protékala mezi prsty jako by se vsakovala do kůže, hladila nervy… (Loutkář)

Pokud stále nevidíte žádnou chybu, zaměřte se v první větě na spojku “a” – věta je krásným příkladem prvních dvou bodů uvedených výše. Neuzavřená vedlejší věta “co ty nebožáky najdou” se v tomto případě snadno spojí s mechanicky opakovanou poučkou před A se čárka nepíše (aspoň já takhle slyšela dedukovat školáky ještě tři roky nazpět – jaký je současný stav?) a ve výsledku se nám vytratí čárka.

V příkladě druhém jde opět o neuzavřenou vedlejší větu “která mu protékala mezi prsty”, vloženou do hlavní věty “horká krev jako by se vsakovala do kůže”. Že tato hlavní věta obsahuje slovo “jako” (ve skutečnosti jde o spojku “jako by”), bývá občas matoucí, proto je v podobných případech dobré pamatovat na staré fousaté pravidlo spočítej si slovesa. Díky němu si uvědomíte, že pokud má věta dvě nebo tři slovesa, minimálně tolik vět hlavních a vedlejších musí mít – ať už oddělených čárkami nebo spojkou “a”. Anebo si zkrátka zkuste najít jen ony hlavní věty, celé a nepřerušované vedlejšími větami.

Nejasnosti ve vztahu těsný/volný přívlastek, potažmo přístavek a další zvířena – to je spíš na pořádnou studii (a pořádně nudnou, pokud ji vezmeme do hloubky). Jak nás to učili ve škole? Volný přívlastek se odděluje čárkou, těsný nikoliv. Jenže – který je který? Cituji z Mluvnice: “Přívlastek volný význam podstatného jména nezužuje, nýbrž přináší buď takovou informaci, která je už obsažena ve významu podstatného jména (kulatý sud), nebo – daleko častěji – nějakou doplňující informaci o tom, co je pojmenováno substantivem (stověžatá Praha).” (str.495)

U vedlejších vět přívlastkových se rozdíl mezi těsným a volným přívlastkem neprojeví v pravopise – jelikož jde o vedlejší věty, vždy se oddělují čárkou. Jenže co když se skutečně jedná o přívlastky?

Oblast byla hustě obydlená, protkaná sítí křivolakých uliček, a žádost o posily byla tedy na místě. Opět jsem sáhla po Loutkáři, protože zkrátka tenhle text se mi líbí – vedle avizovaných chybek a přehlédnutí obsahuje i krásné příklady. Tento je snad jasný – rozvíjí vložená informace slovo obydlená? Ano? Výborně, našli jste nerestriktivní, tedy volný přívlastek. Stejným způsobem se tedy můžete zaměřit na všechna podobná místa ve vlastních textech, kde si nejste jisti.

Přístavek je pak zvlášť zákeřné zvířátko. Nejen, že může být chápáno jako samostatný větný člen (v některých mluvnicích), zatímco jinde je bráno jako druhá složka komplexního větného členu (zvlášť pokud jde o podstatné jméno). Jelikož jsou složky komplexního větného členu spojené volně, klade se mezi ně čárka, nebo dokonce pomlčka: Ve své druhé práci – šperkařině – nacházím tolik potřebný klid. Na konci věty se dokonce klade mezi tyto dvě část dvojtečka: Drobné korálky, neviditelné nitě a tenké jehly naučí tomu nejdůležitějšímu na práci: trpělivosti.

Jak to může pomoci při korekturách? Inu, většinou stačí pamatovat “na chybějící pár”. Tedy na nejčastější chybu, kterou autoři páchají, totiž že zapomínají uzavírat vedlejší věty, přívlastky i přístavky čárkou zprava. Nejste náhodou taky takovým autorem?

Zkrátka a dobře se v tom musíte pořádně pohrabat. Zapnout mozek, naučit se nevnímat děj, ale jen slova a větné konstrukce. Zavzpomínejte na nudné rozbory, pomocí kterých se vás učitelé na základní škole snažili naučit myslet i trochu jako jazykozpytce, nejen jako prosté uživatele. Že to nezvládáte? Potřebujete doplnit vzdělání, nebo jste dokonce na tohle rezignovali, protože vám to “prostě nikdy nelezlo do hlavy”? V tom případě vám nezbyde, než si najít korektora, co za vás všechny chyby z textu vyzobe.