Znáte to. Čtete celkem dobrý text, nemáte větší výhrady – a najednou na vás vyskočí detail, zlomkovitý popis prostředí nebo zvyklosti, díky němuž se zhroutí celý vnitřní svět, jak jste si ho v hlavě z příběhu zatím vystavěli, nebo se přinejmenším postaví na hlavu. Přitom problém není ani tak v samotném textu, jako spíš v jeho zakódování: pár řádek skriptu je pryč, opomenutých autorem jako nepodstatné části – a nedorozumění je na světě.

Nemohu říct, zda je to problém pouze začínajících autorů, nebo je rovnoměrně rozložený po celé škále – výzkum na toto téma jsem nepodnikala. Čas od času ale narazím na botu, chybu, opomenutý detail, který jinak dobrou povídku uvede ve zmatek, ne-li přímo chaos – a většinou je to problém lokalizace daného příběhu. To máte tak: příběh se odvíjí v nejmenovaném městě, postavy se chovají lidsky, děj graduje s rychlejší či mírnější razancí a najednou se objeví ten detail, díky němuž se čtenářova dosavadní zkušenost (v rámci příběhu) zcela rozsype.

Příklad? Povídka z běžného českého prostředí. Námět trochu hororový, co je však mnohem důležitější, podstatným detailem byl přístup jedné postav k nádrži s pitnou vodou. Jedna věc je operovat s autorskou licencí a druhá zjistit si, jak to skutečně funguje. Že v českém prostředí nejsou volně přístupné nádrže na vodu v každé budově, ale existuje něco jako vodovodní síť, čističky (opatřené patřičnými filtry) a další detaily. Místo mrazení a skutečně zneklidňujícího a co když? tak autorovi zůstala jen čistá fikce, nad kterou čtenář pokýve hlavou, ale pod kůži se mu nezadře.

Přitom stačilo nastavit výchozí situaci jinak – vytvořit prostředí, kde by postava skutečně měla k vodní nádrží přístup. Fantazii se meze nekladou, takže s dopomocí několika reálných detailů (třeba ekologicky vystavěná budova se soukromou čističkou, která část vody zpracovává a vrací zpět do systému) se najednou dostáváme z pouhého mrazení k bodu, kdy si po přečtení nejeden člověk uvědomí, že sakra, tohle se klidně může stát! A tohle je přesně ta sorta příběhů, co se pod kůži dostanou hodně hluboko.

Slyšeli jste to od nás a četli už nejednou: fantazie by měla stát jednou nohou pevně v realitě. Co se týče lokalizace příběhu, těch z reálných kulis se to týká mnohem víc než textů z čistě fiktivních světů. Zasadili jste svůj příběh na anglický venkov? Nezapomeňte tedy, že třeba kromě jízdy vlevo je spousta místních silniček dosti… úzkých . Prohání se vaše postavy široširými končinami Gobi? Moc písku jim mezi zuby nejspíš skřípat nebude (písečné pláně zabírají jen asi 3% rozlohy celé oblasti, známé jako Gobi).

Naopak se právě podobných detailů dá skvěle využít, aniž byste se museli příliš rozepisovat. Slýchám totiž dosti často, jak tomu autorovi nejdou popisy a tamten s tím má taky problém, že tenhle nechce být novodobý Honoré de B. a další roztomilosti. Přitom stačí využít drobných detailů, abyste svůj příběh bezpečně lokalizovali a nemátli čtenáře. Jak? Inu, chce to trochu přemýšlet, trochu si nastudovat místní kolorit – a s rozvahou ho začlenit do textu.

Je jasné, že když se během líčení děje zmíníte o muezzinově svolávání k pravidelné modlitbě, čtenáři dáváte jasné vodítko, že se děj nejspíš odehrává v arabském muslimském státě (nebo společnosti). Pokud se některá z postav zmíní o sněhu v šesti a více výrazech, opisujících jeho kvalitu a konzistenci, vzdělaný dovtipný čtenář pochopí, že buď je postava Eskymák (pokud se jinak děj odehrává třeba v tropech), nebo ta všudepanující vylíčená zima má evokovat grónské podnebí.

Dobře, řekněme, že se autorovi podařilo vytvořit určitý myšlenkový konstrukt a ten nepoškozený předat čtenáři. Oba mají přibližně stejnou základní představu o místě příběhu. Lokalizace tedy byla úspěšná – tak co mám s tou lokací v nadpise? Ono to není totéž?

Samozřejmě že ne. Lokace, tedy dané místo, je něco, nad čím se zdaleka ne všichni autoři zamýšlejí podrobněji. Fantasy příběh? Dobře, děj zasadíme do města. To by mohlo mít dlážděné ulice, ať pěkně zvoní koňské podkovy, ale taky je třeba počítat s nějakými putykami ve vykřičené, nebezpečné čtvrti, hm, hodil by se i přístav (říční nebo mořský, to je jedno) pro dokreslení koloritu… Nebo nějaká pěkná, lidmi nezaplevelená divočina? Vesměs je plná věkovitých stromů a hlubokých hvozdů, kterými se prohání hromada zvěře, zkrátka značka ideál pro každé dobrodružné srdce.

SF má v tomhle ohledu jisto výhodu už ze samé své podstaty, ale také bych mohla vedle sebe napráskat několik základních oblíbených klišátek. Jedno za všechny: ventilační systém jako záložní cesta skrz nedobytnou pevnost. Jen tak z fleku mne napadají hned tři různé příběhy, které tenhle aspekt dané lokace využily bez bližšího kritického zkoumání.

Zkrátka a dobře všechny žánry mají své háčky a zajeté koleje, do nichž autor často sklouzne, aniž by si toho pořádně všiml – a přitom nemusí. Já vím, ono to vypadá značně epicky, když se proti sobě ženou dvě armády uprostřed velké pláně, jenže než k takové bitvě dojde, uvědomili jste si někdy, jak je složité celou sílu shromáždit na jednom místě? A že třeba ze strategického hlediska je vhodnější, aby nepřítelova armáda neměla tolik prostoru pro přímý útok, a tedy ten průsmyk, kterým se jinak na pláň dostanou, je skvělým místem pro přepadení? Nebo že při honičkách docela dost autorů stále uvažuje pouze dvojrozměrně v rámci jedné roviny, aniž by využili předměty dostupné v rámci žánru a kromě horizontálního pohybu zapojili i vertikální?

Je jedno, jakou lokaci pro svůj příběh použijete. Když si už ale zvolíte, dobře promyslete, jaké výhody vám nabízí – a zda nemáte přímo před nosem pár detailů, které ji elegantně a několika málo slovy bezpečně lokalizují v rámci univerza. Protože co je lepší než zdlouhavé, vše vysvětlující popisy? Správně, střípky zmíněné mezi řečí, detaily strategicky rozmístěné v textu, díky nimž vtáhnete čtenáře do příběhu a do svého světa mnohem snáze. A příběhem pohlcený čtenář je spokojený čtenář.