V sedmdesátých letech se objevil takový zajímavý trend. Vzali jste nějakou více či méně oblíbenou kreslenou postavu a začali jste o ní natáčet nový seriál, který, nehledě na to, o jakou postavu se jednalo, a zda se k tomu tématu hodilo, se odehrával ve vesmíru. Pamatuji si, že někdy před dvaceti lety u nás takhle běžel seriál, v němž se Méďa Béďa účastnil vesmírných závodů. Příkladů by se našlo víc, více či méně bizarních. Nejen o umístění nového děje do vesmíru se zabývá heslo Recycled IN SPACE! na encyklopedii TVtropes. To, že uvedete příběh ve zcela novém prostředí, z hlavních hrdinů uděláte děti/puberťáky nebo k nim přidáte novou postavu, kterou budou všichni věrní fandové nenávidět, jsou vcelku běžné způsoby, jak se pokusit oživit zájem o daný materiál. I když ta kráva je třeba už dávno mrtvá a vy ji jen těžko podojíte. S tímto tématem se však pojí jedno dost vtipné klišé, o kterém bych rád psal dnes.
Tak jo, zasadili jsme Méďu Béďu do vesmíru. Létá ve vesmírné lodi, řeší problémy, které se dají ve vesmíru očekávat. Jak ale zařídit, aby všichni pochopili, že to je DOOPRAVDY ve vesmíru?
Pochopitelně pomocí přídavného jména „vesmírný“. U čeho neřeknete, že to je vesmírné, u toho by se mohl divák zmýlit, že to vesmírné není. Hlavní hrdina tedy natankuje palivo ve vesmírné čerpací stanici, ve vesmírném bufetu si dá párek v roh… pardon, vesmírný párek ve vesmírném rohlíku, který zapije vesmírnou limonádou. Poté tam přistane vesmírný autobus, z něhož se vyrojí vesmírní turisté. Mám takový pocit, že jsem vlastně vynechal vesmírné palivo u paliva.
Abych nebyl vůči Béďovi zlý, tak v případě animáků, které se náhle přesunuly do vesmíru, se jedná o tvorbu pro děti, takže to může být zaprvé berlička pro lepší pochopení divákem a zadruhé svým způsobem vtip. Takový, který děti za vtip považovat nejspíš nebudou, ale dospělým poskytne spoustu materiálu pro skutečné vtipy. Velice dobře je toto klišé parodováno například v krátkém filmu The Cosmic Adventures of Doctor Fabulous (kupodivu hraný film od tvůrců legendárního jednorožce Charlieho).
Děj se odehrává ve vesmíru, takže je logické, že lidé jen těžko přiletí normálním autobusem, ale bude se muset jednat o kosmickou loď fungující jako autobus. Pokud je čtenáři explicitně řečeno, že hrdinové jsou na stanici kdesi na oběžné dráze nějaké planety, načež v další větě přiletí autobus, je vcelku jasné, oč jde. Může to být například raketoplán kyvadlové dopravy zajišťující spojení této stanice s povrchem planety. Jenže lidé rádi zjednodušují, takže je možné, že tomuto dopravnímu prostředku začnou říkat prostě autobus.
Vidíte to kolem sebe běžně. Zpočátku se nějakému vynálezu říká celým jménem, jen aby lidé tento název po čase zkrátili. Mobilnímu telefonu říkáme pouze mobil. Kdybychom chtěli být opravdu přesní, tak doopravdy je mobil třeba tohle, co visí nad kolébkou:

No dobře, ten mobil nemusel být nutně vesmírný, ale když víte, že tenhle obrázek existuje, prostě jej použijete. (Nevíte, zda se dá sehnat? Přeci jen se budu brzy ženit…)
Když někomu řeknete, že máte nový mobil, tak si spíš představí telefon.
Ptám se, kde je záchod, ne kde je splachovací záchod (pokud jsem si jistý, že ona domácnost nemá kadibudku). Spousta věcí kolem nás má delší označení, než to, které používáme. Proč jim neříkáme celým jménem? Protože to, že je ten záchod splachovací, bereme jako samozřejmost. Jakmile je něco součástí našeho života a setkáváme se s tím každý den, tak také víme, co to je a k čemu to je. Není třeba to zdůrazňovat.
Vrátím se ale k vesmírnému dobrodružství ve vesmírném vesmíru. Příkladů je totiž více. Setkal jsem se s literárním světem, v němž každý člověk byl čaroděj. Veškerá populace toho světa byla schopná ovládat magii. V průběhu děje však postavy navštívily kouzelnické divadlo, kouzelnický hostinec a jeli někam kouzelnickým vlakem. Všechno v tom světě bylo kouzelné a/nebo určené pro kouzelníky (=pro každého).
Dobrá, já jako čtenář jsem byl teoreticky vzato v onom světě pouhým turistou, který se s ním teprve seznamuje. Ale výše řečené sdělení „vše je kouzeln(ick)é“ jsem pochopil mnohem dříve, než mi bylo i nadále neustále zdůrazňováno, že toto je skutečně kouzeln(ick)é. Čtenář to věděl od začátku, takže nač mu hlavní hrdinové neustále svými dialogy sdělují, co vše je kouzelnické? Jsou to postavy v povídce, ty by neměly tušit, že nad nimi bdí jakási vyšší bytost zvaná čtenář, které by asi bylo vhodné vše vysvětlit. A proč by sami mezi sebou mluvili o něčem, s čím se setkávají každý den, jako kdyby si to potřebovali vysvětlit vzájemně?
Snaha naznačit, že je něco za každou cenu vesmírné nebo za každou cenu kouzelné, může fungovat, pokud se jedná o seriál pro děti, což je obecně žánr, v němž toho projde mnoho. Pokud ale píšete a myslíte příběh vážně, vyhněte se tomuto klišé, které mnohé nutí zdůrazňovat postavám zcela zřejmé věci. Batman má všechno začínající na bat, protože se jedná o jeho soukromý netopýří majetek, takže si ho tak označuje. Když dáte přede všechno slovíčko poké, tak vám to taky projde, protože Pokémoni jsou videohra. Jenže to, že jste v povídce ve vesmíru, nedělá vše nutně vesmírným.
Prosím, literatura je přeci jen něco jiného. To, co je v jiném médiu běžné nebo tolerovatelné, nemusí v jiném médiu jen tak projít, zvlášť pokud to přeženete. Vesmírná loď je vesmírná, ale napodruhé ji můžete klidně nazvat jen a pouze lodí.
Sikar
Ten vesmír a autobus… Jen jsem si vzpomněl na Space Balls 🙂
Já při psaní taky, ale tohle zmínit by bylo moc jednoduché. Space Balls si jako příklad schovávám k jinému článku.
Taky jsem si na to vzpomněla, vlastně jsem čekala, jestli to nebude zmíněné. A taky při tom, jak je všechno vesmírné, jsem si vzpomněla na vesmírné dolary. 😀
A co vesmírní kouzelníci?
Jediové?
Ááá, přesně tohle mě vždycky tak vytáčí! Nejhorší jsou rozhovory mezi technikama, ale i třeba vojákama, kde svižná hantýrka bývá často nezbytná k přežití, ale ne, oni spolu mluví jak wikipedie, protože to vypadá namarchovaně, že znají všechny ty odborný termity. A bijáky jsou na tom ještě dvakrát hůř než knihy. Je mi trapný se na to jenom dívat. Většinou to nevydržím a jdu se zadusit polštářem.
V tom případě se ti bude moc líbit jeden z nadcházejících článků!
Když je všechno vesmírné, je to ještě v pohodě. Hlavně když to není šmoulózní. Já popravdě tyhle vesmírné věci vnímám spíš v povídkách myšlených jako parodie a tam mi to nevadí. Otázkou je, jestli to jako parodii myslí i autor.
Pokud ano, přehlédnu toho hodně. Pokud ne, už při třetím použití se drbu na hlavě.
Dneska jsem se ráno probudil do lidského světa. Posnídal jsem lidské housky a zapil to člověčím kafem. Autobusem pro lidi jsem dojel do Humanicu koupit si lidské kalhoty. Všude kolem byla spousta lidí, až si člověk si připadal tak lidsky, jak to jen v pondělí ráno člověk dokáže.
P.S. Nejsem pes, ani android, který se právě proměnil v člověka. Jen mi normálně lidsky hrabe 😀
Kosmopolitní vesmírná ves.
Sikare… mně tak nějak došlo, že dětské seriály a knihy vlastně mohou za zkreslené představy mnoha budoucích autorů (čti lidé, kteří se pokusí něco napsat a ne vždy to dopadne dobře na první pokus). Ježek má bodliny proto, aby na hřbetě nosil jablka, krávy jsou fialové, když se někdo přejede sekačkou na trávu (ano, narážím na Toma a Jerryho), nic mu to neudělá. A přesně asi proto vznikají klišé a naprosto nereálné situace v knihách, protože to vidíme od malička, v době, kdy zjišťujeme, jak svět funguje. A protože většinou v dětství vyrůstáme na kreslených seriálech, kde je tak 50% (možná) reálných věcí, člověk, který chce začít psát, má obrovský problém, pokud nezačne hloubat víc nebo nenarazí na podobný web, jako je Triumvirát. Kolikrát si pamatuji na učitele ve škole, jak nám říkali: “Ne, to není tak, jak je v dětských knihách a pohádkách. Dejte si na to pozor!” Řekla bych, že mnoho těch věcí zůstane zarytých hluboko hodně dlouho, dokud to člověk prostě nepřebije tou skutečností, jak to v reálu vlastně funguje.
To byl jen takový námět na zamyšlení. Nevím, zda o tom na Triumvirátu někdo psal, pokud ano, tak se omlouvám. Teprve teď jsem se do toho čtení článků pořádně dala.