Nedávno jsem se jednoho ze svých beta čtenářů optal, zda mu zaslaná povídka nepřišla jako ekologická agitačka. Měl jsem tam totiž náznaky sdělení, že by lidé měli přestat ničit svoji vlastní planetu. Opravdu hodně to souviselo s dějem a nedalo by se to vypustit, aniž by příběh ztratil smysl. Bylo mi sděleno, že to bylo v pohodě. Naštěstí k tomu neměl připomínky ani druhý čtenář, takže snad není problém. Uvidíme dál.

 

Tohle je něco, čemu se vyhýbám jako čert kříži a už při pouhých náznacích ve vlastním textu se bojím, aby mě někdo nenařknul, že si hraji na Greenpeace. Kolem nás se nachází spousta děl, která poukazují na ekologické i jiné problémy. Některá to dělají nenápadně, v náznacích, jiná to na vás vypálí naplno. U těch prvních často někdo poukáže, že tam je skryté sdělení, ale naštěstí není problematika čtenáři/divákovi neustále otloukána o hlavu. Ta druhá mají dvě možnosti. Buď jsou dostatečně zábavná, aby to konzument autorovi odpustil, nebo nejsou a většina reakcí na ně je spíše znuděného rázu.

 

Nemusí se jednat nutně o ekologii, ačkoliv dejme tomu filmy s touto tématikou jsme obklopeni na každém kroku. Skoro se až divím že v žánru sci-fi a fantasy se v soutěžích s povídkami na toto téma setkávám velmi vzácně.

 

Než se ale dostanu k tomu, jaké agitačky se vyskytují běžněji, bylo by dobré určit, kdy už text můžete považovat za agitačku. Bude se nám to v dalším rozboru hodit.

 

Přesná definice zcela jistě neexistuje, ovšem z vlastních zkušeností mohu nadnést dvě varianty. V obou případech už dané povídky působily dojmem, že na ději moc nezáleží a autor měl o tématu raději napsat článek.

 

1) Povídka obsahuje příběh, který jde přímočaře z bodu A do bodu B a slouží jen jako kulisa pro sdělení, že postava X je dobrá, kdežto postava Y je zlá. S dobrem a zlem jsou pochopitelně spojeny názory na určité téma.
2) Povídka vlastně neobsahuje příběh v pravém slova smyslu. Spíše se jedná o souhrn poznatků. Dost často má taková povídka formu dialogu, v němž jedna postava druhou o něčem přesvědčuje.

 

Našly by se nejspíš i další varianty, ovšem tohle jsou dvě základní šablony, z nichž to křičí na celé kolo. S jakými agitačkami se v nich tedy často setkáme?

 

Věřte tomu nebo ne, ale povídky v soutěžích někteří používají pro řešení náboženských sporů. Pokud se povídka odehrává za třicetileté války a hlavní hrdina-protestant má nějaké poznámky na katolíky, je vše v pořádku. Tedy pokud celá povídka není jen o tom. Když hrdina v hospodě u piva po deset stránek vykřikuje něco o zlých katolících, není to úplně zábavné. Stejně tak příběhy, v nichž se mladá čarodějka-pohanka snaží všem okolo pomáhat, ale neustále jí v tom brání zlý kněz-křesťan, který ji taky na konci ideálně nechá upálit. Pohanka, obklopená plameny, mu může v závěru sdělit, že jeho víra jednou padne a pohané budou opět vládnout světu. Spor pohanů s křesťany je vůbec oblíbené téma a občas se dotkne také již zmíněné ekologie. Snad netřeba rozebírat proč.

 

Ať už ale namixujete dohromady jakákoliv dvě náboženství nebo i jiná přesvědčení (vegani vs. masorádi, uživatelé Applu vs. uživatelé čehokoliv jiného, voliči Losny vs. voliči Mažňáka), očekávejte pár lidí, kteří s vámi budou souhlasit, pár, co s vámi souhlasit nebudou, a majoritu lidí, kterým je to upřímně ukradené.

 

Náboženský spor může být dobrým motorem, který žene příběh vpřed. V případě, že píšete o historii, může tvořit parádní podklad. Příkladů máme dost, třeba husitské války. Musíte ovšem nabídnout skutečný děj a ne pouze pozadí pro argumentaci podporující váš názor nebo víru. Pokud je text z pohledu první osoby, dá se to ještě uhrát tak, že se jedná o myšlenky postavy. Když ovšem píšete z pohledu třetí osoby a jednoduchý příběh typu A->B jasně ukazuje, že pohané jsou hodní a osvícení, kdežto křesťané jsou zosobněné zlo, slovo agitačka právě sebe samo napsalo kilometrovými planoucími písmeny a mává na čtenáře fáborky.

 

Pro vaši informaci, jsem nábožensky tolerantní ateista, který nad podobnými spory mávne rukou a hledí si svého. Pokud mi ale namísto brožurky (kterou mohu zatopit v kamnech nebo ji dát do sběru) nabízíte povídku (kterou musím kvůli soutěži chtě nechtě přečíst), jdete na to špatně. Možná vám už někdo řekl, že arteterapie do soutěže nepatří. Mám dojem, že do soutěže spíš nepatří propagace, ať už čehokoliv, případně právě podobné vyřizování účtů s částí společnosti, kterou vnímáte jako nepřátele. Abych parafrázoval slova jednoho porotce soutěže Vidoucí, obracení na víru pomocí povídek by mělo být trestné.

 

Tu majoritu lidí, kterým je váš názor ukradený, můžete tím, že jí něco cpete podobným způsobem, snadno otrávit.

 

Česká scéna je na povídky-agitačky poměrně krotká. Občas na vás vybafne náboženský spor, ekologie opravdu málokdy, politika se kupodivu (skutečně hodně kupodivu) většinou drží formy vtipné satiry, která neútočí na nikoho konkrétně a spíše hodnotí celek (takže spor pravice a levice se naštěstí nekoná). Jakákoliv jiná forma agitace se vyskytuje buď vzácně nebo nedosahuje takové míry vlezlosti, abych měl touhu ji komentovat.

 

Rozhodl jsem se však zapracovat do článku ještě jednu odnož, kterou označit za agitačku je sporné. Nedá se brát jako propagace (to slovo prostě nemám rád a musím si u něj vždycky odplivnout), protože se dá vydávat za science fiction, ale na čtenáře má stejný dopad jako vše výše zmíněné.

 

Říkám tomu povídka ála Däniken. Ericha von Dänikena vám snad nemusím představovat, ale kdyžtak tady máte odkaz. Abych zbytečně nedmýchal plameny, nevyjádřím se k němu ani jeho dílu, v němž se nejednou dozvídáme, že na Zemi nebyla starověká civilizace, o kterou by nezakopli mimozemšťané. Spíše bych se rád vyjádřil k dílům, která vypadají, jako kdyby k nim dodal námět.

 

Hvězdná brána. Tenhle seriál je celý postavený na myšlence ovlivnění lidských dějin mimozemšťany. Nebudu rozebírat jeho klady a zápory, ale mohu říct jedno – tuto tématiku zpracoval slušně. Ačkoliv ne vždy byl zcela originální, nabídl nám příběh o dávných astronautech zábavně. Tečka, šlus.

 

Problém nastane, když vám na stůl přijde text, který o tomto tématu pojednává a je přesně ve stylu bodu 2) podle definice výše. Sám se divím, že poté, co jsem mnoho jiných agitaček smetl jedním odstavcem, tomuto věnuji už tolik prostoru. Důvod je ten, že za poslední dva roky mi to prošlo rukama vícekrát, než za celý život předtím.

 

Postava A sděluje postavě B (většinou ničím nepodložené) informace o mimozemských civilizacích. Postava B je klidně i navzdory absenci důkazů stoprocentně přesvědčena o tom, že postava A má pravdu. Příběhu se většinou dočkáme pouze ve formě vyprávění od postavy A, takže ani v rámci povídky není někdy jisté, zda se jedná o sci-fi nebo čteme příběh ze života a postava A si vymýšlí, jako když tiskne. Postava B většinou ani nepokládá skeptické otázky a nad jakýmkoliv prohlášením ani nepřemýšlí, pouze přijímá. Kde se vzal tento žánr, je mi skutečně záhadou.

 

Literatura může upozorňovat na problémy. Vždycky to dělala. Mnoho děl šťouchá literárním klackem do společnosti a ukazuje na ně. Jenže něco jiného je satirická kritika nějakého aspektu naší společnosti a očividná propagace vašeho přesvědčení. Pokud toužíte všem sdělit, že jste oddaný [vložte náboženství], vegan a nade vše milujete jablka, A VŠICHNI OSTATNÍ JSOU ŠPATNÍ, ŽE NEJSOU JAKO VY, A VY JIM MUSÍTE UKÁZAT PRAVOU A JEDINOU CESTU!!!, založte si blog, ideálně s moderovanou diskuzí. Čtenáře, který se chce v první řadě pobavit, toto většinou nezajímá.

 

Sikar