Nedá mi to. Vím, že tohle téma je stále pootevřené a různými oklikami se k němu nepravidelně vracíme, ale ono asi není vyhnutí. Aspoň podle periodicky se vyskytujícího typu autora, jehož reakce na jakoukoliv kritiku se dá shrnout třemi slovy: nepíšeš, tak nepruď!

Snadná dostupnost internetu a možnost okamžité veřejné publikace v sobě skrývají mnohá úskalí. Mimo jiné se může stát, že autor pozapomene na základní fakt: ve chvíli, kdy zveřejní svůj text, učiní ho volně dostupným čtenářům. Ba co víc, pokud tak učiní na blogu nebo literárním serveru, tedy na veřejně přístupném místě, může se dočkat i čtenářských komentářů. A ty ne vždy bývají lichotivé.

Že je to samozřejmost? Dokonce cíl onoho aktu publikace, získat zpětnou vazbu? Občas si říkám, když pročítám reakce na komentáře, že zase tak samozřejmé to pro některé autory není.

Ponechejme stranou situace, kdy se čtenář nechová jako čtenář, ale jako mstitel – má třeba s autorem osobní spor, sleduje vlastní podivné cíle, je chorého mozku a vlastní brouka v hlavě a podobně. Zůstane nám čtenář obyčejný (nebo lehce neobyčejný, nadaný vyšší mírou sečtělosti a potřeby rozebírat), který nemá jiného cíle, než sdělit svůj názor na text. Jeho úsudek je prost emocí, směřovaných vůči autorovi, zajímá ho jen text a vlastní prožitek.

Autor rozumný si přečte komentář a nějakým způsobem zareaguje. V případě negativního komentáře to vždy bývá složitější. Emoce se snadno vzbouří, protože ne každý je schopen dekódovat text přibližně stejným způsobem, jakým ho autor psal – zkrátka lidé mívají ve zvyku si do psaného projevu promítat a dosazovat to, co vycítí mezi řádky, případně co si myslí, že tím komentující chtěl říct. Podle aktuálního rozpoložení pak do komentáře promítají i své strachy a emoce a případné nedorozumění je na cestě na svět.

Autor popudlivý, tedy typ, kterému soukromě říkám nepříliš lichotivě odžitec, vyextrahuje z komentáře všechno, co se mu z nějakého důvodu nelíbí, přemele si to po svém a mrští to po čtenáři zpátky. Od snah poukázat na mezery ve vzdělání, sečtělosti a soudnosti, přes obhajobu sporných míst (což vůbec není od věci, často se přijde na to, že došlo jen ke kolizi různých kulturních náhledů a zkušeností) se v průběhu protiargumentace dostane až k některé variaci na prohlášení nepíšeš, tak nepruď!

Jistě, dá se reagovat otřepaným “Šalda také nepsal a co!”, ovšem tím si jen znovu naběhnete. Málokdo je stejně zručný pisatel a zkušený kritik, takže tuhle proklamaci je nejjednodušší ponechat zasypanou v hodně velkém mrazáku s ledem. A pro jistotu ji zakrýt ještě naporcovaným tuňákem (nebo mrtvolou; já do vašich mrazáků nevidím).

On totiž odžitec mimo jiné vytáhne dvě dosti těžké zbraně: svůj věk a s ním spojené životní zkušenosti – a publikační činnost. První kalibr je vlastně jádrem onoho pojmenování – kolikrát jsem už jen slyšela, že jsem příliš mladá, než abych měla co mluvit do textů, vylíčených události a zpracovaných emocí a vůbec? Že tedy nemám právo vůbec mluvit někomu jako on do psaní – a to ani jako čtenář?

Dámy a pánové, očekávání, že s věkem přichází moudrost, je v mnoha případech pouhý mýtus. Takový odžitec je toho zářným příkladem. Jako autor ztělesňuje všechny znaky primadony vyjma jediného: bývá arogantní, povýšenecký, snadno podléhá dojmu, že vše se točí kolem něj, a tedy to dává svým čtenářům řádně najevo – jen té světoznámosti se mu jaksi nedostává. To však není na překážku, aby nevytáhl svou zbraň č.2: argument a cos napsal/a ty, že prudíš?

Přesně dle poučky “nejlepší obranou je útok” zkrátka přesune pozornost na vás. Neznám člověka, který by se v danou chvíli nezačal aspoň lehce červenat a přemýšlet, jak na to sakra odpovědět. A víte co? Jste čtenáři. Nepotřebujete odpovídat, ne na tuhle otázku.

Teď si jistě říkáte – tohle se jí snadno píše, když se tolik let pohybuje po netu, nabrala zkušenosti z obou stran barikády, dokonce už má i něco vydaného… Nenechte se mýlit. Pokaždé je to stejné, ať potkáte svého prvního odžitce, nebo na něj narazíte v daném roce už po šesté. Zaseknete se a zkrátka to ve vás začne hlodat. A co když má pravdu? Jak se opovažuji?

Zopakuji očividné: jste čtenáři. Z nějakého důvodu jste měli potřebu zareagovat komentářem na publikovaný text. Co na tom, že se vaše reakce autorovi nelíbí? Pokrčení ramen a poznámka na okraj životního diáře “tohohle už nekomentovat ani v sebeobraně” jsou nejsnadnější cestou, jak se s dotyčným odžitcem rozloučit. Zanechá to ve vás jistou pachuť a někteří jistě pozbudou aspoň na pár dní touhu vyjadřovat se k čemukoliv, ale věřte, že odžitců je jen prchavé množství z celé sumy autorů. Víte to nejlépe sami – vždyť mnozí z vás, co si tenhle článek právě čtete, jste také autory.

A onen hlodavý červík, poptávající se po vlastní tvorbě? Hoďte mu třeba jablko. Fakt, že třeba neskládáte básně, neznamená, že nemáte vlastní názor a vkus, co se poezie týče. Sami znáte své hranice.