Nedá mi to. Vím, že tohle téma je stále pootevřené a různými oklikami se k němu nepravidelně vracíme, ale ono asi není vyhnutí. Aspoň podle periodicky se vyskytujícího typu autora, jehož reakce na jakoukoliv kritiku se dá shrnout třemi slovy: nepíšeš, tak nepruď!
Snadná dostupnost internetu a možnost okamžité veřejné publikace v sobě skrývají mnohá úskalí. Mimo jiné se může stát, že autor pozapomene na základní fakt: ve chvíli, kdy zveřejní svůj text, učiní ho volně dostupným čtenářům. Ba co víc, pokud tak učiní na blogu nebo literárním serveru, tedy na veřejně přístupném místě, může se dočkat i čtenářských komentářů. A ty ne vždy bývají lichotivé.
Že je to samozřejmost? Dokonce cíl onoho aktu publikace, získat zpětnou vazbu? Občas si říkám, když pročítám reakce na komentáře, že zase tak samozřejmé to pro některé autory není.
Ponechejme stranou situace, kdy se čtenář nechová jako čtenář, ale jako mstitel – má třeba s autorem osobní spor, sleduje vlastní podivné cíle, je chorého mozku a vlastní brouka v hlavě a podobně. Zůstane nám čtenář obyčejný (nebo lehce neobyčejný, nadaný vyšší mírou sečtělosti a potřeby rozebírat), který nemá jiného cíle, než sdělit svůj názor na text. Jeho úsudek je prost emocí, směřovaných vůči autorovi, zajímá ho jen text a vlastní prožitek.
Autor rozumný si přečte komentář a nějakým způsobem zareaguje. V případě negativního komentáře to vždy bývá složitější. Emoce se snadno vzbouří, protože ne každý je schopen dekódovat text přibližně stejným způsobem, jakým ho autor psal – zkrátka lidé mívají ve zvyku si do psaného projevu promítat a dosazovat to, co vycítí mezi řádky, případně co si myslí, že tím komentující chtěl říct. Podle aktuálního rozpoložení pak do komentáře promítají i své strachy a emoce a případné nedorozumění je na cestě na svět.
Autor popudlivý, tedy typ, kterému soukromě říkám nepříliš lichotivě odžitec, vyextrahuje z komentáře všechno, co se mu z nějakého důvodu nelíbí, přemele si to po svém a mrští to po čtenáři zpátky. Od snah poukázat na mezery ve vzdělání, sečtělosti a soudnosti, přes obhajobu sporných míst (což vůbec není od věci, často se přijde na to, že došlo jen ke kolizi různých kulturních náhledů a zkušeností) se v průběhu protiargumentace dostane až k některé variaci na prohlášení nepíšeš, tak nepruď!
Jistě, dá se reagovat otřepaným “Šalda také nepsal a co!”, ovšem tím si jen znovu naběhnete. Málokdo je stejně zručný pisatel a zkušený kritik, takže tuhle proklamaci je nejjednodušší ponechat zasypanou v hodně velkém mrazáku s ledem. A pro jistotu ji zakrýt ještě naporcovaným tuňákem (nebo mrtvolou; já do vašich mrazáků nevidím).
On totiž odžitec mimo jiné vytáhne dvě dosti těžké zbraně: svůj věk a s ním spojené životní zkušenosti – a publikační činnost. První kalibr je vlastně jádrem onoho pojmenování – kolikrát jsem už jen slyšela, že jsem příliš mladá, než abych měla co mluvit do textů, vylíčených události a zpracovaných emocí a vůbec? Že tedy nemám právo vůbec mluvit někomu jako on do psaní – a to ani jako čtenář?
Dámy a pánové, očekávání, že s věkem přichází moudrost, je v mnoha případech pouhý mýtus. Takový odžitec je toho zářným příkladem. Jako autor ztělesňuje všechny znaky primadony vyjma jediného: bývá arogantní, povýšenecký, snadno podléhá dojmu, že vše se točí kolem něj, a tedy to dává svým čtenářům řádně najevo – jen té světoznámosti se mu jaksi nedostává. To však není na překážku, aby nevytáhl svou zbraň č.2: argument a cos napsal/a ty, že prudíš?
Přesně dle poučky “nejlepší obranou je útok” zkrátka přesune pozornost na vás. Neznám člověka, který by se v danou chvíli nezačal aspoň lehce červenat a přemýšlet, jak na to sakra odpovědět. A víte co? Jste čtenáři. Nepotřebujete odpovídat, ne na tuhle otázku.
Teď si jistě říkáte – tohle se jí snadno píše, když se tolik let pohybuje po netu, nabrala zkušenosti z obou stran barikády, dokonce už má i něco vydaného… Nenechte se mýlit. Pokaždé je to stejné, ať potkáte svého prvního odžitce, nebo na něj narazíte v daném roce už po šesté. Zaseknete se a zkrátka to ve vás začne hlodat. A co když má pravdu? Jak se opovažuji?
Zopakuji očividné: jste čtenáři. Z nějakého důvodu jste měli potřebu zareagovat komentářem na publikovaný text. Co na tom, že se vaše reakce autorovi nelíbí? Pokrčení ramen a poznámka na okraj životního diáře “tohohle už nekomentovat ani v sebeobraně” jsou nejsnadnější cestou, jak se s dotyčným odžitcem rozloučit. Zanechá to ve vás jistou pachuť a někteří jistě pozbudou aspoň na pár dní touhu vyjadřovat se k čemukoliv, ale věřte, že odžitců je jen prchavé množství z celé sumy autorů. Víte to nejlépe sami – vždyť mnozí z vás, co si tenhle článek právě čtete, jste také autory.
A onen hlodavý červík, poptávající se po vlastní tvorbě? Hoďte mu třeba jablko. Fakt, že třeba neskládáte básně, neznamená, že nemáte vlastní názor a vkus, co se poezie týče. Sami znáte své hranice.
No vidíš. a já mám za to, že kritik čtenář (myšleno skutečně sečtelý jedinec, nikoliv osoba co za život přečetla jedinou “ságu”) je mnohem cennější než kritik pisálek.
Abych to vysvětlila kritik čtenář to zkutečně čte a vidí to z pohledu “konzumenta” opravdu upozorňuje na to, co mu tam hapruje, co mu nesedí a co mu nedává smysl. Ale kritik pisálek, ať už úmyslně nebo ne (spíš ne) to už vidí z pohledu tvůrce, už se tam objevuje takové to “já bych…”, už do té kritiky propašovává své zkušenosti (neříkám že je to na škodu) a mnohdy má potřebu autora začít, byť v dobrém, poučovat.
Teď aby to nevypadalo jak,o že kritizuju kritiky pisálky. Já jen, že například pro mně osobně má větší váhu komentář od vášnivého čtivce, než od většiny psavců.
Chápu, jak to myslíš (aspoň doufám). Jenže občas se právě takový kritik čtenář setká s odžitcem – a je vymalováno.
No, nevím, tohle by mě asi jako čtenáře kritika netrápilo. Kritika není o tom, co člověk napsal/natočil/ušil/zazpíval/navrhnul, ale když už tak o tom, co přečetl, zhlédl.. no a tak dále.
Jenže právě odžilec většinou neuznává ani tohle – prostě nemáš dostatečně vysoký věk na to, abys stihla totéž, co on (a to i přečíst, vidět, pochopit atd., prostě bere v potaz jen časový úsek, ne kvantitu a kvalitu prožitků). Je to dosti zcestná argumentace – a právě proto je tak těžké s odžilcem o čemkoliv diskutovat, protože diskuse předpokládá aspoň částečnou rovnocennost obou stran.
Zrovna nedávno jsem četla vyjádření jednoho takového autora: vzhledem ke svému nízkému věku a nedostatečnému poetickému umění (já vím, slepá vývojová větev) sice číst poezii ostatních mohu, ale komentovat ji? To označil za nabubřelost.
Aneb malý vhled do přemýšlení odžilce.
Mně vyhovuje sympatická kombinace čtivců (sečtělého a upsaného, vypsaného, píšícího), takže vlastně ws :). Ale co si tak pamatuji a k čemu se přiznám… na netu se mi moc použitelných komentářů nedostalo. Buď to bylo od kamarádů takovým tím přátelským stylem “je to hezké,” což je sice… hezké, ale ve výsledku k ničemu, nebo jsem se s někým dohadovala právě nějakým tím odžiteckým stylem a to už mě vlastně také neba. Lidi kolem Míly mi otevřeli oko a kdybych při tom dostala i přes držku, asi bych jim ještě poděkovala.
Tím chci říct, že časem to ty trubky přejde.
Řekla bych, že vždycky záleží hlavně na povaze sporného bodu. Pokud například autor popisuje autonehodu / pohřeb blízkého… či cokoli dalšího dle vlastní zkušenosti a do reakcí postav-alter eg promítá své, bez podobného zážitku (ale ani s ním) mu těžko můžu tvrdit, že “takhle by se nikdo nezachoval”. Tím bych ze sebe jen udělala blázna.
Jenže v takovém sporu je občas velmi těžké rozlišit, kdy mi to v příběhu nesedí, protože “nemám odžito” a kdy je na vině autor, který své alter ego vyšperkoval natolik, že se k němu takové reakce / emoce už příliš nehodí.
K argumentům typu “nepíšeš / nepublikuješ -> nemáš právo kritizovat” pak mohu poznamenat snad jen to, že můj první pořádný betačtenář také “nic nepíše”. A stejně mu to nikdy nezabránilo rozebrat moje příběhy na součástky a najít mezi nimi ty nefunkční. 🙂
Jasně, ten příklad je hodně sporný – a záleží vždy na obou stranách diskuse, jak se bude vyvíjet dál.
Odžitci spíš – a to jsem možná měla zdůraznit – kladou extrémní důraz na prostý fakt, že jim je (třeba, plácnu) šedesát a čtenáři-kritikovi jen dvacet. Z jejich pohledu takový čtenář nemá právo vůbec komentáře psát, protože nemůže mít stejné životní zkušenosti, je to jen pískle atd. Věci jako prosté poukazování na faktické chyby a podobně přitom odžitci vůbec neberou v potaz – oni si “prožili svoje” a tak přeci musejí mít pravdu.
Kéž by tohle dělali jenom autoři staršího věku… Tenhle argument je v různých variací k nalezení v snad každé diskuzi po internetu, která se týká nějaké tvůrčí tvorby, mi přijde. 😀
Jeden mě známý kritik vždy, když se mu tohoto argumentu dostalo, říkal: “Na to, abys poznal, že je svíčková připálená, jí nemusíš umět vařit.”
Ale podle mě jde hlavně o to, že píšeme povídky pro čtenáře a ne pro ostatní pisatele, tudíž by to měli být především čtenáři, co kritizují, to oni jsou příjemci.
Typ autora odžitce mi nesmírně vadí, protože jsou většinou slepý k jakékoliv kritice a i když kritik odpoví, že ano, on něco napsal, tak si najdou důvod, proč je ta kritika celá špatná a kritik zapšklý zloun. A jsou přesvědčeni, že veškerá kritika jejich díla je ve skutečnosti kritika jejich osoby.
To je dost blbý přístup, autor musí mít od svého díla jistý odstup.
(i když je fakt, že se najdou “kritikové”, jejichž “kritiky” jsou opravdu spíš osobním útokem než rozborem díla, což situaci moc nepomáhá)
Jop, pamatuji si na recenzenta, co od kritiky (ehm, vlastně spíše osobních dojmů) plavně přešel k hodnocení životního stylu autora, kterého vůbec neznal.
Trochu mě s nima smiřuje myšlenka na takovou malou, nepatrnou kosmickou spravedlnost.
Tímhle způsobem se k nim totiž nedostane pořádná kritika, takže se jim velmi pravděpodobně nepovede vyrůst do plné krásy.
(Aneb dle jednoho přísloví – kdo ti pochlebuje, je tvůj nepřítel; kdo tě kritizuje, je tvůj učitel.)
Svatá pravda. Amen.
PS: Ten příměr s připálenou svíčkovou v jednom z komentářů je parádní…
Odžilec, co je nad věcí, by řekl:
“Neuč orla létat!”
Haha, tenhle spor už slavně vedli… Havlíček s Tylem, jestli mi paměť slouží. Nad, myslím, Posledním Čechem?
Jinak ten argument s Šaldou je poměrně dobrý, nicméně je na něj poměrně dobrý protiargument: …a stačí se podívat, na jakou ptákovinu přišel při srovnávání Hálka s Nerudou, nebo jak hodnotil Čapky a jak třeba Růženu Svobodovou. 😉
Nicméně musím se přiznat: když se hrabu v začátečnických povídkách nebo bavím s omladinou autorskou, argument “odžito” používám poměrně dost často. Někdy prostě nejde jinak, ten nedostatek zkušeností prostě čouhá jako sláma z bot. Většinou se to tedy snažím spojit s nějakými návodnými otázkami, nebo podrobnějším vysvětlením, proč mi počínání hlavních postav nesedí. Ale tohle je spíše druhá strana “odžita” – mladý autor vidí tu romantiku a efekty, a odžitý čtenář povytáhne obočí a utrousí: “Prosím?! A na tohle, na to jste přišel jak, mladíku/slečno?”
Jasně, to beru. Jenže rozdíl mezi námi (teď beru třeba nás jako čtenáře a mladé náctileté autory) a odžitci je ten, že do komentářů necpeme ironii, sarkasmus, urážky a nadávky. Neposíláme autory zpátky na pískoviště a pro čisté plíny. Vesměs jim i vysvětlíme, co nám na jejich textu nesedí.
Samozřejmě jsou věci, na které člověk přijde věkem. Otázkou je, jak je předá dál. Zda se podělí o zkušenosti, nebo zda bude věk a zkušenosti používat jako znak výsostného postavení a sebe jmenuje do pozice absolutního moudrého.
Ámen. 🙂
Něco jako absolutní moudrost neexistuje, rozhodně ne v pozemských podmínkách. A odžitci by to měli vědět tím lépe, čím déle po tom světě pobíhají. 😀
On argument mlácením občankou má ten drobný háček, že na internetu se málokdy pozná, kolik přesně komu je. Onehdy jsem pozorovala, jak se kdosi radostně oháněl svou věkovitou moudrostí, aniž by ovšem tušil, že protistrana je skoro o deset let starší. Ale pozitivní na tom je, že z podhledu nezúčastněného pozorovatele to byla děsná sranda.
Povíš mi, asi spíš někudy soukromě, o co (a koho) šlo?
[…] Tady jsem ale narazila na zvlášť rozpolcený exemplář: na jednu stranu šlo o typického odžitce, ale zároveň čas od času mrčel v komentářích – ano, někdy i v těch samých, kde se […]
Na začiatku článku som prikyvovala, že svätá pravda. Ale potom mi prišiel málinko naklonený na jednu stranu. Na túto tému som sa už roky sama chystala (a stále sa nedokopala) tiež napísať článok. Ale s menej jednoznačným záverom.
Áno, budem hovoriť trochu ako odžitec. Možno ním naozaj tak trochu som. Ja by som ale povedala, že to len vidím z oboch strán. Komentovala som pred vlastnou prvou publikáciou a bola som komentovaná po svojej prvej publikácii. Rozčertil ma komentár publikovaného autora s obsahom, že nemám pyskovať, keď som nevydala (a k tomu nezožala kopu dobrých recenzií), ale rozčertil ma aj komentár čitateľa, ktorý hoci nepublikoval, nemal problém sa ku mne, publikovanej, správať ako povýšený dospelák k malému decku. Ale problémom bolo (najmä) jeho podanie kritiky, nie kritika samotná. Či na jednej alebo druhej strane je alebo nie je publikácia, isté štandardy slušnosti by mali platiť vždy, myslím si.
A ďalšia vec – komentujúci tiež píše, tak je to niekedy pre autora ešte horšie. To v prípadoch, že sa ho snaží zadupať ako konkurenciu. A obzvlášť v prípadoch, kedy druhý autor zhodou okolností píše na rovnakú tému alebo z rovnakého prostredia ako prvý autor. To pôsobí na komentujúceho autora ako červená plachta na býka. 🙂 Nemám síce dostatok štatistických údajov, no hlodá vo mne podozrenie, že nevedomé lezenie do kapusty spôsobuje veľa neoprávnenej kritiky.
Je to tak starý text, že jsem si ho znovu musela přečíst. 🙂
A nemyslím si, že bys byla odžitec (aspoň ne typický, ale spíš vůbec ne), protože dle svých slov vidíš obě strany problému. Spolu s tímtéž přesvědčením, že bez ohledu na názory je vždy zapotřebí dodržovat základní lidskou slušnost, je to jasné 🙂
Problém komentujícího autora je asi na samostatný článek (kterému ovšem bude nejspíš předcházet výzkum), protože je to tak specifické, že to snad ani nejde zahrnout do klasické kolonky “odžitec”.
Na článok sa budem tešiť. Váš web ma fakt zaujal. Toľko článkov o tvorivom písaní ako tu som inde nevidela ani dohromady. 🙂