Nedávno jsem při práci v redakci (protože nejen Triumvirátem živ je kritický čtenář) narazila na otázku jedné autorky: zda smí vložit do textu vulgární nadávky, nebo zda se jim má radši vyhnout – snad aby někoho neurazila. Říkala jsem si, co je to za divnou otázku? Jenže svým způsobem je na místě.

Dřív či později to řeší každý autor. V zápalu datlení a v horečnatém líčení svého příběhu dorazí k místu a situaci, kde by nějaká nadávka hrubšího ražení seděla jako příslovečná prdel na hrnec*. Jenže co s tím? Přeci nemůže do publikovaného textu vepsat něco tak nízkého! Nebo snad ano?

Nejspíš vám mezi jinými vyskočí z paměti jméno Charles Bukowski. Ten si přeci na hrubé mluvě udělal jméno! Pominu-li fakt, že nazírání na B. jako na autora s mluvou záchodové mísy je přinejmenším krátkozraké, je třeba si také uvědomit, že bral hrubý jazyk jako způsob vyjádření. Nešlo o žádný umělecký exces nebo propočítanou snahu za každou cenu zaujmout co největší počet čtenářů.

Stejným způsobem můžete přistupovat k vlastnímu textu. V prvé řadě je třeba se zamyslet – zvládnu to? Když už chci experimentovat (protože málokdo je uvyklý běžně mluvit jako kanálová rýna) s touto formou vyjádření, budu mít dostatečně rozmanitou slovní zásobu a poznám, kdy je vhodné vulgaritu použít, a kdy to naopak už bude přespříliš? Což o to, papír snese všechno a za pokus dáte jen trochu svého životního času, přesto ne každý autor je schopen dodržet nastolenou linii.

Vezměte si vyprávění v ich formě. Narátorem je životem protřelý kriminálník, cynický policista nebo třeba náctiletý filozof (stačí vzpomenout C.D.Payna a jeho Mládí v hajzlu). Řečeno ještě jinak: jde o člověka z určité společenské vrstvy, v níž se hrubější slova jaksi vyskytují častěji než dejme tomu u střední třídy. Společenská zvyklost a jisté předsudky autorovi poskytují omluvu pro vytvoření poněkud vulgárnější mluvy pro takovou postavu – protože čtenář v rámci svých životních zkušeností předpokládá, že takhle daná sociální vrstva zkrátka komunikuje. Nemusí to být pravda, ale pokud autor chce mít postavu takto odlišenou od ostatních, není nic snazšího.

Jiným příkladem a častým zástupcem hrubě mluvících postav bývá zupácký seržant, který – když dotáhnu klišé k dokonalosti – neustále drtí v zubech nezapálený doutník nebo cigáro a řve po kadetech od rána do noci ve snaze sedřít z nich na cvičišti kůži i svaly až na kost. Kolik takových postaviček jste už potkali na stránkách knih, povídek i ve vlastních textech? A nikdy vám nepřišlo divné, že voják neměl pro nadávku, urážku nebo zkrátka pro vulgaritu daleko, že?

Všechno je to v postavách, v jejich přirozeném prostředí. Snáze se odlišují charaktery v klasické fantastice, kde mívá pomyslný kastovní či třídní systém mnohem jasnější strukturu, ale totéž platí pro “normální” svět, tedy pro beletrii z běžného života. Stačí se rozhlédnout po ulici, mezi přáteli a známými. Jako autor jste malým bohem a tedy jen vy rozhodujete, jak bude která postava nastavená, jaká je její minulost, charakter i drobné vady a úchylky. Samozřejmě snáze vám čtenáři odpustí hrubou mluvu u náctiletého cápka z party než u distingovaného postaršího pána – i ten však v případě silného rozrušení přeci občas vypustí slovo, za které by ho matka nejspíš propleskla.

Zkrátka a dobře, jak už to u psaní bývá, neexistuje jednotný návod “tohle dělejte tak a tamto jinak”. Sami musíte popřemýšlet, zda se k dané situaci a postavě použitý výraz hodí, nebo zda jste už přepálili. V každém případě se však za použité výrazivo neomlouvejte v předmluvách a perexech, jak je jistou módou – protože tím jen srážíte vlastní snahu podat příběh tak blízko realitě, jak jen to je ve vašich silách.

---

 

* Než se začnete bouřit, co sem tahám nadávky – prdel je výraz známý hned v několika našich nářečích.