Každý si tím dřív či později během psaní projde. Zasekne se, protože má zkrátka problém s inspirací. Je jí příliš nebo naopak není žádná. A v textu dokáže natropit pořádnou neplechu.
Pokud pomineme situaci, kdy nemáte absolutně žádný nápad k rozpracování (prý se to občas stává), zůstanou nám k přetřesu dvě nejčastější situace: příliš mnoho inspirace a nijaká inspirace. Z vlastní zkušenosti vím, jak dovede být obojí značně omezující, práci zdržující a vpravdě mrzuté – takže co s tím?
Přebujelost nápadů, kdy nestíháte málem ani zapisovat poznámky k postavám, ději, charakteru světa a další desítky detailů, také může mít negativní vliv na kvalitu výsledného textu. Zdá se to jako protimluv, vždyť originalita je přeci jedním ze základních kamenů dobrého příběhu! Jenže pokud do povídky nacpete příběh nesmrtelných sester, jejich vzájemné handrkování o jednoho muže, teorii ohýbání prostoru pomocí magie vyvolané genetickými predispozicemi, boj o záchranu mocné říše ze spárů krvavého boha a pár dalších motivů, nepodaří se vám posvazovat všechny volné konce, ani kdybyste se postavili na hlavu. Povídka má zkrátka příliš malý prostor pro tak široká témata a tedy nezbývá, než začít filtrovat a vybírat.
Snadno se to napíše, hůř provede. Jak si vybrat, který z motivů bude ten nejlepší, po jaké stopě se máte vrhnout do inspiračního proudu, čeho se držet? Stanovte si, o čem primárně váš text bude. Máte světu co říci ohledně rodiny, emocí a takových věcí? Do toho – a epickou válku proti bohům si schovejte do jiného textu. Nebo jsou pro vás tyhle tanečky něčím zcela nesmyslným? Výborně, stačí se zaměřit třeba právě na syntézu magie a genetiky a pohrát si s textem v tomto duchu.
Zkrátka a dobře ve chvíli, kdy se vesele potápíte v oceánu své inspirace a vytahujete na břeh stále další nečekané poklady, zastavte se. Uvařte si kávu, namíchejte pomyslný drink a chvíli si jen prohlížejte, co jste to vlastně vylovili. Některé věci jde k sobě krásně přiřadit, zkombinovat je jako chilli s čokoládou – ty můžete bez obav použít. Něco už připomíná spíš sedmichodovou hostinu, to si schovejte do novel a románů, obecně do delších příběhů. A pak se zase můžete vesele vrhnout do práce.
Ovšem co se dá dělat s nijakou inspirací, tedy s nápadem, který už od pohledu vypadá jako gesto topícího se zoufalce? Většinou se to stává při pohledu na zajímavý obraz, fotografii, úryvek zaslechnutý při (ne)sledování nějakého dokumentu a podobně. Detail, který zkrátka vypadá zajímavě, ale nevíte si s ním dál rady. Říkáte si: sakra, tohle by v textu vypadalo ohromně dobře! – jenže vám chybí ten text okolo. Příběh, postavy, děj.
Sama za sebe mohu přiznat, že tohle se mi děje v jednom kuse. Diář i zápisník mám plný nesourodých poznámek, z nichž drtivá většina není sama o sobě použitelná jinak, než jako ilustrace mé každodenní roztěkanosti při pozorování světa. Ale hej, když na to přijde a stojím před úkolem napsat povídku (nejlépe s prudkým datem spotřeby, tedy předem určenou deadline) a v hlavě mám jak na potvoru vymeteno, není nic jednoduššího, než otevřít zápisník. Zabere to pár hodin pročítání, kombinování a promýšlení, ale s kapkou zkušeností se dá i takto sestavit hrubý konstrukt příběhu.
Že nemáte ty zkušenosti, protože se psaním začínáte, nevěříte si, nebo máte jiný problém? Psaní není žádná magie. Každý text má jasně danou strukturu, které se stačí držet. Nápady a všechno to ostatní je jen maso, kostra zůstává vždy stejná.
A o tom, jak naše zkušenosti ovlivňují podobu onoho “masa”, si povíme příště.
Takhle jsem začala tvořit příběh po tom, co jsem uprostřed pole viděla osamnělou chudinku rozpadlou trafiku. Ten příběh není hotový, dělám na něj výzkum hodný Jacka a jestli tam tu trafiku vůbec dám je ve hvězdách. Ale prvotní nápad přinesla dobrý, o tom žádná.
Problémy s přmeírou inspirace mám pořád. A které nápady vyřadím zjišťuju až v průběhu psaní, kdy se “tenhle prostě nehodí.”
Já poslední dobou podléhám spíš tomu, že i když moje nápady vycházejí z pozorování světa (a často mi připadá některý útržek/informace/obrázek fakt super vhodný pro další zpracování), někde v hlavě mi pořád hlodá červíček, který se šklebí a říká, že tohle už přece někdo napsal. Občas přemýšlím, jestli je vůbec v mojí moci stvořit příběh, který by byl nový, převratný, objevný. Nově zpracovat staré téma je také výzva, ale tak trochu mě deprimuje, kolik lidí píše a snaží se o totéž 🙂
Je legrační, že tohle všechno zatížilo mou mysl, až když jsem se začala zajímat o teorii psaní. V době, kdy jsem psala své první čtyři příběhy, jsem nevěděla prakticky nic o stavbě, struktuře, kostře a mase, ale zato psaní mi šlo snadno. Sedla jsem si k počítači a hodiny jsem datlovala. A měla jsem radost z toho, že něco tvořím. Teď pořád něco studuji, čtu encyklopedie, historii, knížky popisující rostliny, přírodu nebo podnebí v různých částech světa, a mám pocit, že pořád toho nevím dost na to, abych mohla stvořit kvalitní příběh bez chyb a nepřesností.
někde v hlavě mi pořád hlodá červíček, který se šklebí a říká, že tohle už přece někdo napsal. Občas přemýšlím, jestli je vůbec v mojí moci stvořit příběh, který by byl nový, převratný, objevný.
Utěším tě. Není 🙂 A nejsi v tom sama, je to zkrátka zhola nemožné 🙂
Trochu smutná útěcha, ale díky 😀
Takže nejsem jediná! Nedávno jsem projížděla staré texty a koukala jsem, že jsem byla s to dát dohromady třeba sedmdesát stránek. V dnešní době mám problém dostat se k dvaceti. Asi to je tím, že to člověk víc sleduje a dává si bacha nebo co.
Já to tak nemám, jen vidím právě rozdíl v té kvalitě. O těch prvních textech jsem si nemyslela ani původně, že jsou nějak extra dobré, ale až teď vidím, jaká hrůza to byla ve skutečnosti.
A já jsem na dvaceti stránkách zaseklá neustále. Nenapíšu víc ani míň.
Teda, mám nějaký padesátistránkový pokus zplozený v rámci nanowrimo, ale je to hrozná a nedokončená splácanina.
Tak rozdíl v kvalitě tam je samozřejmě vidět :). Když něco člověk dělá čistě z radosti a neví o tom ani fň, samozřejmě, že to bude stát za starou belu :). Ale jak k tomu začne dostávat informace a najednou ví, jak na to, tak už to holt nejde tak snadno, protože musí přemýšlet 🙂
Je to zvláštní, ale mě se vlastně moje první práce líbí a jsem s nimi spokojená tak, jak jsou. Nejdelší z nich měla skoro 100.000 slov – začínám uvažovat, jestli jsem vlastně nezačala od konce – napsala jsem to nejlepší, co ve mě bylo a teď už to se mnou jde jen z kopce :-).
I odezvy od čtenářů na ně byly vesměs pozitivní. Samozřejmě se v nich najdou chyby, ale v době, kdy jsem je psala, jsem z té činnosti měla opravdu radost a snažila jsem se ze všech sil převyprávět příběh co nejlépe.
Kadet – s tím přemýšlením máš pravdu. Když si teď otevřu nový dokument, že začnu psát, brzy ho zase zavřu a začnu si kolem svého momentálního nápadu půjčovat knihy a šmejdit po netu a hledat info. Většinou už Word znovu neotevřu 🙁
A já bych tak strašně chtěla napsat něco krátkého, co se dá někam poslat. Ale vždycky se mi to rozjede. Trvá mi hrozně dlouho, než nějaký nápad ulovím, ale pak ho jsem schopná nafouknout jak balon a pořád přidávat a přidávat. Přitom ty nápady takhle vycucané většinou moc nejdou použít samostatně.
Moje povídka v Dračím řádu je po dlouhé době jediná, co se nestala obrmonstrem, ale odnesla to poměrně nanicovatým koncem. A stejně mi v hlavě straší další pokračování.
Já jsem teď zjistila, že když píšu jen tak, bez nápadu, nebo jen s nějakou představou například světa, tak se mi píše dobře.
Ale jakmile vymyslím, co by se mohlo stát dál, nebo, ještě hůř snad dokonce samotný konec, tak končím.
A na druhou stranu psát, když člověk konec nezná, je děsně frustrující 🙂
Mám to zrovna tak. Dokud jsem sama napnutá, co se vlastně stane a jak, a v hlavě mám jen začátek či nejasnou představu, příběh se rodí jako nic. Jakmile se vše vyjasní, začne to jít ztuha. Obdivuji ty metodické lidi, kteří jsou schopni psát s přesnou osnovou! 😉
Ono totiž když píšeš jenom prvotní nápad, můžeš si nakrásně plácat, co tě napadne, ale jakmile to začíná dostávat tvar a ty zjistíš, co že bude dál a o čem že to bude, začne ti tam vyskakovat problék “Jak?”. Jak obhájit jednání postav nejen v hlavě, ale i na papíře. Jak může uvnitř vypadat to a to, jak se dělalo to a to, jak tohle funguje… A najednou, i kdyby to byl příběh poslepovaný z motivů, co už je někdo kolikrát použil, jeden si není jistý, jestli může někam byť jen položit tužku, aby ji ty hajzlové postavácký nepoužili v nějakém rozhovorovém zápalu jako zbraň a nevrazili ji do oka někomu, kdo má za dvě stránky najít jehlu v kupce sena. 🙂
To je pravda, ale zajímavé je, že přepisování těch povídek mě pak baví a kolikrát i jde:)
Taky se přidávám, jakmile zjistím, kam příběh směřuje, už se to píšu mnohem hůř a kolikrát to ani nedokončím.
Já mám pro změnu pár budoucích povídek ve fázi hrubě navržené osnovy (asi ve smyslu “táhne bílý a dá pátým tahem mat koněm a střelcem”… a teď si, milá io, na tu šachovnici koukej zleva zprava a vymýšlej, jak se to dá udělat). U některých jsem v pokročilejší fázi – sbírám konkrétní reálie. Ale dokud se nezačnou figurky samy pohybovat, není to ono.
Fázi “volně si plácám a čekám, co z toho vyleze” už nepoužívám, nikdy mi moc nesedla, jsem asi jiný typ psavce.
Nicméně i způsob “mat pátým tahem” se umí parádně zadřít, ne že ne. 🙂
[…] ale najednou se to jaksi zadrhlo, ještě než jste mohli začít? Pak si přečtěte článek Problém s inspirací na stránkách […]