Každý si tím dřív či později během psaní projde. Zasekne se, protože má zkrátka problém s inspirací. Je jí příliš nebo naopak není žádná. A v textu dokáže natropit pořádnou neplechu.

Pokud pomineme situaci, kdy nemáte absolutně žádný nápad k rozpracování (prý se to občas stává), zůstanou nám k přetřesu dvě nejčastější situace: příliš mnoho inspirace a nijaká inspirace. Z vlastní zkušenosti vím, jak dovede být obojí značně omezující, práci zdržující a vpravdě mrzuté – takže co s tím?

Přebujelost nápadů, kdy nestíháte málem ani zapisovat poznámky k postavám, ději, charakteru světa a další desítky detailů, také může mít negativní vliv na kvalitu výsledného textu. Zdá se to jako protimluv, vždyť originalita je přeci jedním ze základních kamenů dobrého příběhu! Jenže pokud do povídky nacpete příběh nesmrtelných sester, jejich vzájemné handrkování o jednoho muže, teorii ohýbání prostoru pomocí magie vyvolané genetickými predispozicemi, boj o záchranu mocné říše ze spárů krvavého boha a pár dalších motivů, nepodaří se vám posvazovat všechny volné konce, ani kdybyste se postavili na hlavu. Povídka má zkrátka příliš malý prostor pro tak široká témata a tedy nezbývá, než začít filtrovat a vybírat.

Snadno se to napíše, hůř provede. Jak si vybrat, který z motivů bude ten nejlepší, po jaké stopě se máte vrhnout do inspiračního proudu, čeho se držet? Stanovte si, o čem primárně váš text bude. Máte světu co říci ohledně rodiny, emocí a takových věcí? Do toho – a epickou válku proti bohům si schovejte do jiného textu. Nebo jsou pro vás tyhle tanečky něčím zcela nesmyslným? Výborně, stačí se zaměřit třeba právě na syntézu magie a genetiky a pohrát si s textem v tomto duchu.

Zkrátka a dobře ve chvíli, kdy se vesele potápíte v oceánu své inspirace a vytahujete na břeh stále další nečekané poklady, zastavte se. Uvařte si kávu, namíchejte pomyslný drink a chvíli si jen prohlížejte, co jste to vlastně vylovili. Některé věci jde k sobě krásně přiřadit, zkombinovat je jako chilli s čokoládou – ty můžete bez obav použít. Něco už připomíná spíš sedmichodovou hostinu, to si schovejte do novel a románů, obecně do delších příběhů. A pak se zase můžete vesele vrhnout do práce.

Ovšem co se dá dělat s nijakou inspirací, tedy s nápadem, který už od pohledu vypadá jako gesto topícího se zoufalce? Většinou se to stává při pohledu na zajímavý obraz, fotografii, úryvek zaslechnutý při (ne)sledování nějakého dokumentu a podobně. Detail, který zkrátka vypadá zajímavě, ale nevíte si s ním dál rady. Říkáte si: sakra, tohle by v textu vypadalo ohromně dobře! – jenže vám chybí ten text okolo. Příběh, postavy, děj.

Sama za sebe mohu přiznat, že tohle se mi děje v jednom kuse. Diář i zápisník mám plný nesourodých poznámek, z nichž drtivá většina není sama o sobě použitelná jinak, než jako ilustrace mé každodenní roztěkanosti při pozorování světa. Ale hej, když na to přijde a stojím před úkolem napsat povídku (nejlépe s prudkým datem spotřeby, tedy předem určenou deadline) a v hlavě mám jak na potvoru vymeteno, není nic jednoduššího, než otevřít zápisník. Zabere to pár hodin pročítání, kombinování a promýšlení, ale s kapkou zkušeností se dá i takto sestavit hrubý konstrukt příběhu.

Že nemáte ty zkušenosti, protože se psaním začínáte, nevěříte si, nebo máte jiný problém? Psaní není žádná magie. Každý text má jasně danou strukturu, které se stačí držet. Nápady a všechno to ostatní je jen maso, kostra zůstává vždy stejná.

A o tom, jak naše zkušenosti ovlivňují podobu onoho “masa”, si povíme příště.