Minule jsem naťukla problém inspirace, která může textu ve své přebujelosti ublížit, případně jak i z minima vytřískat aspoň slušný základ. Jelikož je to ale téma širší než rodné lány, ještě chvíli u inspirace a trablů s ní spojených zůstanu.

Pokud si o nás zrovna neopře kolo nějaká geniální myšlenka, ani se nám nepodaří navštívit sousední galaxii, abychom o tom posléze mohli psát, musíme se spolehnout na zcela přízemní nápady, co potkáme cestou. O některých úskalích takového setkání už byla řeč minule. Něčeho je třeba se vyvarovat, další detaily chce řádně rozpracovat a možná se po dostatečném nakopnutí vydají tím správným směrem.

Většinou však vstupuje do hry také jiná podoba inspirace – ne ta divoká, vířící, co postihuje autory, jako by je posedli všichni démoni pekel, ale čistě získaná inspirace. Ta načtená a zaslechnutá, díky níž se občas dostanete do pozice toho, kdo musí čtenářům vyvracet, že ne, tu knihu nečetl a její podobnost s vaší povídkou je čistě náhodná (nebo také ne, že). Zkrátka a dobře tyto situace bývají právě tím nejčastějším případem, kdy vás může vaše vlastní inspirace značně omezit.

Setkala jsem se s autory, kteří s hrdě vystrčenou bradou prohlašovali, že nečtou, aby nebyli ovlivněni. Určitým mírně pokřiveným způsobem mají pravdu – náhoda je blbec a stát se může cokoliv. V neprospěch této teze však mimo jiné mluví i věci jako statistika a kulturní základy.

Když jako malí slýcháte, že staré ošklivé babizny jsou zlé, že vlci jsou žrouti malých holčiček a že hodné děvče vždycky najde své štěstí, podepíše se to jistým způsobem na vašem nazírání na svět. Co nám třeba tvrdí západoevropská tradice? Že upíři jsou mrtví lidé, co lační po krvi živých. Oproti tomu v některých částech Afriky, Asie a dokonce i východní Evropy převládá představa žijícího upíra, tedy tvora živého a ne nutně “kdysi člověka”, který se navíc ne vždy omezuje jen na krev (ano, bývají to i jiné tělní tekutiny).

Totéž můžete vztáhnout na jakýkoliv obor lidské činnosti. Kolikrát jste od nás už slyšeli, že fikce má stát jednou nohou pevně v realitě? Právě získávání zkušenosti a vědomostí slouží k onomu zakotvení – ovšem nesmíte se zastavit na půl cesty. Když to vezmu z vlastní zkušenosti, začala jsem jako malinký knihomolí červík. Od Kira Bulyčova a J.M.Trosky jsem se prokousala metry knihami zaplněných polic nejen k tomu nejlepšímu i nejhoršímu v rámci žánru, ale nepohrdla jsem ani lehce obskurním čtivem, jako je třeba spisek Upíři (autor Dr. Bob Curran), květomluvecké výkladové slovníky (v angličtině, volně dostupné na netu) nebo stovky dalších knih, zdánlivě nesouvisejících se psaním.

Díky tomuto stále se rozvíjejícímu základu jsem schopna vyhnout se všemožným základním klišé, nebo je naopak zapracovat do příběhu a náležitě využít (a občas postavit na hlavu). Jakmile totiž znáte vícero příběhů, předem víte, že je už nemusíte psát znovu – a vyhnete se onomu trapnému momentu, kdy si někdo dočte vaši nejnovější, zaručeně autorskou a originální novelu a vrátí ji se slovy “jo, to napsal ten a ten už před tolika a tolika lety”.

Problémem získané inspirace bývá, když si ani neuvědomíte, že jste něco už kdysi četli. I to se stává, lidská paměť bývá všelijaká. Proto není třeba se zlobit na čtenáře, který nás na tenhle detail upozorní – spíš se to chce zamyslet, jak (a zda vůbec) v takovém případě text přepracovat. Proto je vhodné mít dostatečnou zásobu beta čtenářů, nejlépe minimálně stejně sečtelých. Pomáhají totiž eliminovat podobné excesy.

Nemíním opakovat otřepané “autoři, čtěte”. Kdo se chce dál hrdě držet svého proklamovaného “nečtu, neb nechci být ovlivněn/a”, nechť tak činí. Kdo však máte zálibu ve čtení a zároveň v psaní vlastních textů, nezastavujte se. Překročte směle hranice žánru, formy i času a berte všechno, co vám přijde pod ruku. Nikdy totiž nevíte, co se vám kdy bude hodit. A kde všude číhá inspirace.

Občas se totiž dá najít i v diagramu zvlášť složitého sudoku.