Někdy zjistím, že nás, ať už pravidelně nebo jen sem tam náhodný článek, čtou lidé, kteří to nepotřebují. Takoví, kteří už mají na kontě více publikovaných děl a očividně ví, jak na to. Sem tam se někde mihne komentář, že je článek pobavil, případně na jednom conu jsme byli tázáni jistou českou autorkou, zda bychom neházeli odkazy na články na jedno fórum. Vždycky to potěší, jen díky tomu občas zapomenu, že nám jde o to v první řadě pomoci těm, kteří stále tápou a neví. Proto jsem si řekl, že by nebyl od věci článek pro absolutní začátečníky. Klidně i takové, které dosud můžeme (bez jakékoliv urážky, byli jsme jimi přeci všichni) nazvat dětmi. Vzhledem k tomu, že s pracemi takových jedinců se občas setkám už i v rámci soutěže, udělám to hned teď.
Rada první: Nespokojte se s vyprávěním
Když ve škole píšete slohovou práci, máte psát například úvahu, líčení, fejeton a další. Co si pamatuji ze svých školních let, jediné, od čeho se očekával příběh, bylo označeno slovem vyprávění.
Vyprávění je bohužel velmi zavádějící pojem. Když se mělo psát vyprávění, tak se mi vždy vybavil táborák, kolem něj sedící lidi, z nichž jeden vypráví veselou historku ze života. Nebo strašidelný příběh, pokud se už setmělo.
Četl jsem množství opravdu kvalitních povídek, které byly napsané formou doslovného vyprávění. Všechno v nich bylo podáno jako příběh, který se udál v minulosti, vypravěč byl jeho součástí a nyní nám to, třeba právě u pomyslného táboráku, povídá. Jde to. Jenže v takovém případě potřebujete vypravěčské schopnosti na vysoké úrovni, abyste čtenáře nutili číst dál a dál. Musíte udržet napětí, stejně jako kdybyste historku vyprávěli doopravdy někomu, kdo sedí naproti vám. Nebojte, psací schopnosti přijdou s praxí. Pište a vypíšete se. A taky hodně čtěte, abyste se učili od těch nejlepších.
Vezměte vyprávění a okořeňte ho. Věc, na kterou mnoho začátečníků nemyslí, jsou dejme tomu dialogy. Přímá řeč.
U snídaně se mě máma zeptala, jak se mi spalo. Odpověděla jsem jí, že nic moc, protože mi zase na okno škrábal sousedovic kocour. Máma mi hned řekla, že sousedům kocour pošel minulý týden, když jsem byla u babičky.
Jde to. Ale co třeba takhle?
,,Jak se ti spalo, zlatíčko?” optala se mě máma. Rychle jsem spolkla sousto, abych jí mohla odpovědět.
,,Nic moc. Sousedovic kocour se mi zase usadil na parapetu a brousil si drápy o rám.”
Máma se na mě podívala a nakrčila obočí.
,,Lucko, ale Mikeš pošel minulou sobotu. Když jsi byla u babičky.”
Z vyprávění jste právě udělali něco čtenářsky atraktivnějšího. Není to pouhý popis, co se děje. Ono se to děje před čtenářem v reálném čase a čtenář si nemusí domýšlet, co asi postavy říkaly, protože to před ním říkají.
A už vůbec se nespokojte s následujícím stylem:
Honza se vždycky chtěl stát známým hrdinou. Jelikož byl kovářem, měl velkou sílu a ve volném čase si mohl vyrobit meč a brnění. Když to měl všechno hotové, vypravil se do lesa, o kterém se říkalo, že je v něm jeskyně, ze které občas vylétal drak, který kradl pastevcům ovce. Cestou potkal Honza stařečka, který mu za trochu jídla očaroval meč, aby mohl proseknout dračí šupiny. Honza nakonec jeskyni našel a po dlouhém boji, při kterém ho drak málem upekl svým plamenným dechem, příšeru porazil.
Upřímně, občas se s podobnými texty setkávám na blozích v rubrice nazvané Povídky. Vážení, jak jsem řekl, pište a vypište se. Potom jednoho dne zjistíte, že předchozí odstavec není povídka. Tohle je text, který zkušenější psavec nadrápe za minutu v autobuse na druhou stranu staré účtenky, aby ten nápad nezapomněl a později ho zpracoval na povídku o deseti stranách.
Je jasné, že vás příběh potřebuje základní dějovou linku. V tomto případě je to cesta z bodu A (hrdina se rozhodne proslavit tím, že zabije příšeru) přes bod B (hrdina si musí opatřit vybavení) a bod C (hrdina na cestě potká kouzelného dědečka, který mu pomůže) do bodu D, ve kterém hrdina nakonec draka porazí. Může následovat bod E, ve kterém sledujeme, jak si hrdina užívá nově nabyté slávy a třeba je králem pasován na rytíře.
A→B→C→D(→E)
Jednoduchá rovnice, že? Jenže to máte jen děj. Holou kostru, kterou obalte masem. Pohnutky a myšlenky hlavního hrdiny, popisy, dialogy, odbočky od hlavního děje, tajemná atmosféra při setkání se stařečkem, který už na první pohled není normální. Na konci akční scéna, kterou to pořádně oživíte. Všechny ty věci, které mohou i z docela obyčejného příběhu o hrdinovi, co jde na draka, udělat něco víc. Přidáte tak ději na akci, švihu, atmosféře. Všem těm věcem, které původní rychlé vyprávění nemělo. Schéma výše je znázornění děje povídky. Jak bych mohl znázornit povídku samotnou?
A۩→B$ⱶ†→C☺☻→D∩ﻂ⅓(→E☼♫♀♂)
Fascinuje mě, kolik vhodných znaků jsem našel. Teď by mě jen zajímalo, co všechno z toho vyčtete vy. Sám jsem se nerozhodl, zda je černoch hlavní hrdina nebo kouzelný dědeček.
Vlastně mohu zopakovat to, co jsem už v článku napsal jinými slovy. Vezměte si několik knih a přečtěte si je. Vaším cílem při psaní je, aby to, co vzejde z vašeho pera/klávesnice, působilo podobným dojmem. A kratičká vyprávění jako to první o Honzovi sice mají své čtenáře, ale jen za předpokladu, že chcete psát miniaturní pohádky. Pokud vaše ambice sahají výš, prostě pište, pište a pište a snažte se přiblížit nějakému svému spisovatelskému vzoru.
Pro dnešek to je vše, a jak vidím, rozepsal jsem se víc, než jsem čekal. Jo, tohle neskončí u jediného článku.
Sikar
Související příspěvky
Cirrat si velmi zakládá na jedné věci. Jak se vaše postava dostala k profesi, kterou vykonává? Je jasné, že …
Slýcháte a čtete to od nás pravidelně: nejjednodušší je psát o tom, co známe, co jsme zažili na …
Když jsme se seznámili s manželkou, zjistili jsme zábavnou věc. Oba dva jsme měli v pokoji pověšený stejný …
Výborný článek :). Docela jsem se v něm viděla, někdy na gymplu, když se psala ta vyprávění v rámci slohovek. Mojí vrcholnou prací byl sloh ve stylu realismu, který tehdy dosáhl jedenácti stran na počítači (měli jsme osvícenou češtinářku a mohli psát práce domácí a elektronicky). A přesně, jak je uvedeno – polopatické vyprávění ve větách, minimum dialogů a přímých řečí vůbec, nechci myslet na to, jak dlouhé by to bylo dneska. Dnes se moje texty občas zapomenou zabývat tím, kde nebo kdy jsme, a jsou to právě ty dialogy, na kterých stojí. Inu, “pište a vypište se” platí beze zbytku. Jen jsem k tomu došla cestou pokus-omyl..:)
Vždycky mě rozčilovalo, že se musím ve slohovkách krotit. Dělala jsem je hrozně jednoduché a tak, aby byla učitelka spokojená a já měla jedničku (popřípadě stihla napsat víc slohovek ještě ostatním).
Nápad s radami pro úplné začátečníky není vůbec špatný. Jen ať se učí, je to jen dobře.
Mně třeba přímá řeč nedělala problémy. Jelikož jsme psali slohovky na stránky a obvykle na hodně pitomá témata, na která bych se stejně nemohl pořádně vypsat, uvědomil jsem si, že přímá řeč na půl řádku to zaplní rychleji než ta nepřímá. Učitelka si pak myslela, že hodně mluvení je část mého stylu, a podporovala mě v tom. A pak se strašně divila, když jsem v maturitním slohu moc nemluvil, protože mi konečně přistálo téma, které tu přímou řeč nepotřebovalo, a já se konečně mohl pořádně vypsat.
Tak přemýšlím a nevím, zda je to správně formulovaná rada. Totiž jde o to, že se svým psaním vůbec nejsem spokojený, a tak jsem se začal prohrabávat veškerou beletrií, vybírat si tu světově nejvíc doceňovanou a vědecky ji analyzovat, abych jakože tomu literárnímu umění přišel na kloub.
A jeden z mých zásadních poznatků je ten, že já se neustále snažím dělat literaturu, kdežto všechny ty literární klenoty nejsou prakticky ničím jiným, než mistrně zvládnutou dovedností něco vyprávět.
S tou přímou řečí to také není tak slavné. Kdekdo mi cpe do hlavy, jak je důležitá, ale když si toho aktivně všímám, jsem překvapený, jak málo ji je vidět. Např. včera jsem dočetl Sto roků samoty a jestli je tam jedna přímá řeč na dvě strany textu, tak asi přeháním. Pravda, mistrně použitá, ale početně prostě nepříliš.
Každopádně začal jsem si všímat lidí, kolem nichž se shlukují davy posluchačů, ať už ti lidé vyprávějí sebevětší kravinu. Nedávno jsem tak u oběda poslouchal kolegu z práce, jak vyprávěl o tom, že šli na pivo do hospody s obsluhou nahoře bez: “No ty vole tam bylo tak zahulíno, že nebylo vidět na krok. A pak se z tý mlhy kouře vyvalila jak přízrak taková tlustá samice s věncem deseti piv, kozy jako vozy a pak kolem nás zahřmělo, jak s nima pleskla o stůl.”
No nedokážu ho tak pěkně interpretovat, ale říkal jsem si, že takhle vyprávět bych taky chtěl umět – to by se psalo jedna radost.
Nojo, ale kolik lidí ty klenoty světové literatury fakt čte?
Je otázka, jestli chceš psát bestsellery (když pomineme, že je to u nás téměř nemožné), nebo do šuplíku nějaké ty klenoty 🙂
Hlavním hrdiou je Čurilla Plenkovič, sluníčko jasné, ozdoba naší gubernie, na koni bujném, černém, hřívnatém.
Ze slohovek jsem vždycky měla čtyřky.
Naše češtinářka na střední milovala fejetony a já nějak nedovedla, nebo nechtěla pochopit, že fejeton má být podle skutečné události, kterou autor prožil. (Alespoň to bylo uvedeno jako důvod proč mám za 4, protože jsem si příběh fejetonu vymyslela od sklepa na půdu).
A když jí omrzely fejetony, tak jsme psali úvahy o citátech slavných osobností.
Co já bych dala za to, ve škole aspoň jednou psát vyprávění!
Bude příští článek – nezapomeňte vyprávět? 😀 Dost povídek začínajících autorů selhává i v tom, že se jejich autoři s něčím tak banálním jako je příběh, který jde z bodu A do bodu C přes bod B prostě neobtěžují. 🙂 Místo toho spoléhají, že vše zachrání “umělecké prvky”, nebo “šokující odhalení”, nebo v různém poměru namixovaný koktejl sexu, násilí a morbidností. Ideálně to vše zároveň.
Jinak od dob, co jsem začala vážněji řešit otázku psaní, mi přijde, že školní žánr vyprávění je jedna z nejnáročnějších slohových věcí vůbec. Prostě proto, že návyky, které si člověk buduje v rámci psaní ambicioznějších věcí, musí jít zcela stranou.
Na tohle téma už nějaký článek sice byl, ale je to věc, kterou je třeba občas připomenout.
A já budu hnidopich a dovolím si polemizovat… Tvoje první ukázka je to, co se na školách označuje jako “popis děje”, ne jako “vypravování” (ne vyprávění)… A učitelé nemají rádi, když to někdo cpe do slohovek, protože se žádá vypravování a ne pouhý popis děje (který je ovšem nutnou součástí každého vypravování). Nepopírám, že určitě někde jsou i učitelé, jimž stačí onen pouhopouhý popis děje, ale u těch, které jsem poznal já, bys za to dostal s velkým štěstím za 4.
No jo, rozprávanie, tým som si prešla tiež. Pripadalo mi príliš ťažké mať všetko v scénach. Aj väčšinu. Ale nejako som to intuitívne cítila, rukopis od rukopisu som túto barličku pracne okresávala, až som posledné zvyšky rozprávania zamietla do scén (ako spomienky hrdinu).