Někdy zjistím, že nás, ať už pravidelně nebo jen sem tam náhodný článek, čtou lidé, kteří to nepotřebují. Takoví, kteří už mají na kontě více publikovaných děl a očividně ví, jak na to. Sem tam se někde mihne komentář, že je článek pobavil, případně na jednom conu jsme byli tázáni jistou českou autorkou, zda bychom neházeli odkazy na články na jedno fórum. Vždycky to potěší, jen díky tomu občas zapomenu, že nám jde o to v první řadě pomoci těm, kteří stále tápou a neví. Proto jsem si řekl, že by nebyl od věci článek pro absolutní začátečníky. Klidně i takové, které dosud můžeme (bez jakékoliv urážky, byli jsme jimi přeci všichni) nazvat dětmi. Vzhledem k tomu, že s pracemi takových jedinců se občas setkám už i v rámci soutěže, udělám to hned teď.

 

Rada první: Nespokojte se s vyprávěním

 

Když ve škole píšete slohovou práci, máte psát například úvahu, líčení, fejeton a další. Co si pamatuji ze svých školních let, jediné, od čeho se očekával příběh, bylo označeno slovem vyprávění.

 

Vyprávění je bohužel velmi zavádějící pojem. Když se mělo psát vyprávění, tak se mi vždy vybavil táborák, kolem něj sedící lidi, z nichž jeden vypráví veselou historku ze života. Nebo strašidelný příběh, pokud se už setmělo.

 

Četl jsem množství opravdu kvalitních povídek, které byly napsané formou doslovného vyprávění. Všechno v nich bylo podáno jako příběh, který se udál v minulosti, vypravěč byl jeho součástí a nyní nám to, třeba právě u pomyslného táboráku, povídá. Jde to. Jenže v takovém případě potřebujete vypravěčské schopnosti na vysoké úrovni, abyste čtenáře nutili číst dál a dál. Musíte udržet napětí, stejně jako kdybyste historku vyprávěli doopravdy někomu, kdo sedí naproti vám. Nebojte, psací schopnosti přijdou s praxí. Pište a vypíšete se. A taky hodně čtěte, abyste se učili od těch nejlepších.

 

Vezměte vyprávění a okořeňte ho. Věc, na kterou mnoho začátečníků nemyslí, jsou dejme tomu dialogy. Přímá řeč.

 

U snídaně se mě máma zeptala, jak se mi spalo. Odpověděla jsem jí, že nic moc, protože mi zase na okno škrábal sousedovic kocour. Máma mi hned řekla, že sousedům kocour pošel minulý týden, když jsem byla u babičky.

 

Jde to. Ale co třeba takhle?

 

,,Jak se ti spalo, zlatíčko?” optala se mě máma. Rychle jsem spolkla sousto, abych jí mohla odpovědět.
,,Nic moc. Sousedovic kocour se mi zase usadil na parapetu a brousil si drápy o rám.”
Máma se na mě podívala a nakrčila obočí.
,,Lucko, ale Mikeš pošel minulou sobotu. Když jsi byla u babičky.”

 

Z vyprávění jste právě udělali něco čtenářsky atraktivnějšího. Není to pouhý popis, co se děje. Ono se to děje před čtenářem v reálném čase a čtenář si nemusí domýšlet, co asi postavy říkaly, protože to před ním říkají.

 

A už vůbec se nespokojte s následujícím stylem:

 

Honza se vždycky chtěl stát známým hrdinou. Jelikož byl kovářem, měl velkou sílu a ve volném čase si mohl vyrobit meč a brnění. Když to měl všechno hotové, vypravil se do lesa, o kterém se říkalo, že je v něm jeskyně, ze které občas vylétal drak, který kradl pastevcům ovce. Cestou potkal Honza stařečka, který mu za trochu jídla očaroval meč, aby mohl proseknout dračí šupiny. Honza nakonec jeskyni našel a po dlouhém boji, při kterém ho drak málem upekl svým plamenným dechem, příšeru porazil.

 

Upřímně, občas se s podobnými texty setkávám na blozích v rubrice nazvané Povídky. Vážení, jak jsem řekl, pište a vypište se. Potom jednoho dne zjistíte, že předchozí odstavec není povídka. Tohle je text, který zkušenější psavec nadrápe za minutu v autobuse na druhou stranu staré účtenky, aby ten nápad nezapomněl a později ho zpracoval na povídku o deseti stranách.

 

Je jasné, že vás příběh potřebuje základní dějovou linku. V tomto případě je to cesta z bodu A (hrdina se rozhodne proslavit tím, že zabije příšeru) přes bod B (hrdina si musí opatřit vybavení) a bod C (hrdina na cestě potká kouzelného dědečka, který mu pomůže) do bodu D, ve kterém hrdina nakonec draka porazí. Může následovat bod E, ve kterém sledujeme, jak si hrdina užívá nově nabyté slávy a třeba je králem pasován na rytíře.

 

A→B→C→D(→E)

 

Jednoduchá rovnice, že? Jenže to máte jen děj. Holou kostru, kterou obalte masem. Pohnutky a myšlenky hlavního hrdiny, popisy, dialogy, odbočky od hlavního děje, tajemná atmosféra při setkání se stařečkem, který už na první pohled není normální. Na konci akční scéna, kterou to pořádně oživíte. Všechny ty věci, které mohou i z docela obyčejného příběhu o hrdinovi, co jde na draka, udělat něco víc. Přidáte tak ději na akci, švihu, atmosféře. Všem těm věcem, které původní rychlé vyprávění nemělo. Schéma výše je znázornění děje povídky. Jak bych mohl znázornit povídku samotnou?

 

A۩→B$ⱶ†→C☺☻→D∩ﻂ⅓(→E☼♫♀♂)

 

Fascinuje mě, kolik vhodných znaků jsem našel. Teď by mě jen zajímalo, co všechno z toho vyčtete vy. Sám jsem se nerozhodl, zda je černoch hlavní hrdina nebo kouzelný dědeček.

 

Vlastně mohu zopakovat to, co jsem už v článku napsal jinými slovy. Vezměte si několik knih a přečtěte si je. Vaším cílem při psaní je, aby to, co vzejde z vašeho pera/klávesnice, působilo podobným dojmem. A kratičká vyprávění jako to první o Honzovi sice mají své čtenáře, ale jen za předpokladu, že chcete psát miniaturní pohádky. Pokud vaše ambice sahají výš, prostě pište, pište a pište a snažte se přiblížit nějakému svému spisovatelskému vzoru.

 

Pro dnešek to je vše, a jak vidím, rozepsal jsem se víc, než jsem čekal. Jo, tohle neskončí u jediného článku.

 

Sikar