Většina z nás nejspíš zažila nějaký proslov na živo. Tu situaci znáte. Někdo je na pódiu/vyvýšeném místě/kdekoliv se to hodí, a mluví. Prostě proslov, všichni víme, o čem je řeč. Je vcelku jasné, že k proslovu potřebujete mluvčího a obecenstvo. A s obecenstvem je někdy problém. Jak jsem řekl, žádné klišé není moc malé nebo velké, abych se mu nevěnoval v této rubrice. Jdeme na to, povíme si o tajemném davu lidí, který je vždy tam, kde se očekává, že bude.

Budete mít proslov. Dali jste dohromady materiál. Víte, kde budete hovořit. Na tom místě je vše připravené, stačí, abyste tam došli a můžete mluvit.

Přišli jste tam. Hle, jak je možné, že se na váš proslov nikdo nedostavil? Jestli ono to nebude tím, že o této akci nikdo nevěděl. Proslovy totiž obvykle bývají ohlášené. Ví se o nich dostatečně dopředu, aby na ně lidé přišli.

Dočkal jsem se však povídek, v nichž například vládce o něčem rozhodne a chce to oznámit lidu. Jak taková situace obvykle probíhá v realitě? Záleží na tom, na jaké úrovni technologie daná země je. Dnes by se důležitá zpráva objevila v internetovém zpravodajství, televizi, rádiu, novinách. Pokud ve vašem světě nejsou noviny běžné, je možné nechat vylepit po městě plakáty s oznámením. Pokud není gramotnost vašeho národa příliš vysoká, vždy můžete vyslat posly, kteří na náměstích a návsích zprávu lidem nahlas přečtou. To všechno jsou příklady z reality, můžete také zapojit fantazii a vymyslet zcela nový způsob. Připravte se ale na to, že v případě například oněch poslů bude trvat pěknou dobu, než se zpráva rozšíří po celé zemi. Například Čingischán ovládal tak velké území, že když zemřel, údajně trvalo rok, než se tato zpráva dostala do všech koutů země. Kdo ví, nakolik si tuto událost kronikáři přikrášlili, ale snad to stačí jako příklad.

Jenže jsem se stále nedostal k těm povídkám, zmiňovaným na začátku předchozího odstavce. Vládce se k něčemu rozhodne. Chce to oznámit lidu. Jak to udělat lépe, než vyjít na balkon a říct to davu. Davu. Který tam náhodou byl. Už shromážděný.

Jistě, pokud ten balkon vede na velké náměstí, vždycky tam nějací lidé budou. Ovšem popis čekajícího davu typu hlava na hlavě? Stovky lidí, kteří nemají nic lepšího na práci, než čekat pod balkonem, protože co kdyby velké kápo chtělo něco říct?

Myslím, že vládce, který by vyšel na balkon, jen aby se nadýchal venkovního vzduchu, a zjistil, že pod ním má natěšený dav, čekající na každé jeho slovo… Mno, já bych asi zkontroloval, zda ti lidé nemají v rukou vidle a pochodně.

Podívejte se na zpravodajství v televizi. Šance, že v nějaké reportáži bude k vidění dav, je dost vysoká. Demonstrace. Čekání věřících na volbu nového papeže. Vánoční trhy. Lidé hrnoucí se na fotbalový zápas. To jsou všechno davy, které jsou na daném místě z nějakého důvodu. Ve Vatikánu se vám neshromáždí stovky lidí jen tak. Co kdyby se dneska náhodou volil nový papež? Jen tak, bez ohlášení? Ne, o volbě se vědělo. Stejně jako se vědělo o fotbalu, demonstraci a trzích. (Ostatně, v tom, jak vzniká demonstrace, mají lidé taky občas guláš. K objasnění přitom stačí Wikipedie.) Sice byste nejspíš našli případy, kdy dav vznikl na první pohled sám od sebe, ale i to muselo mít důvod. O dané věci se nevědělo předem, ale lidé, kteří utvořili dav, byli tak nadšení/rozčilení/zvědaví, že se shromáždili. Třeba tam došlo k dopravní nehodě a je zajímalo, co se to děje.

Jenže já nečekám před radnicí, zda náhodou z okna nevykoukne starosta, aby mi oznámil, že ve středu odpoledne nepoteče teplá voda. Nečekám u silnice, zvědavý, zda náhodou zrovna tady dnes nebude nehoda. Lidé nejsou někde shromáždění jen proto, že se autorovi hodí do povídky, aby tam byli.

Prostě instantní dav. Jen přidejte vodu (kvůli velikosti musí ideálně přijít krátká přeháňka) a on sám vyroste. Nebo se skládá z lidí vybavených dokonalým šestým smyslem, který jim napoví, že dnes se tu dozví něco důležitého.

Druhým problémem spojeným s davy je myšlení. Byli jste někdy součástí davu? Třeba na koncertu nebo sportovním utkání? V takovém okamžiku nejste jednotlivec, jste součást celku. Velmi snadno se necháte strhnout. Všichni okolo křičí „Češi, do toho!“, takže začnete taky. Jednotlivec začne před halou řvát „My chceme Manowar!“ a herdek, najednou se pár lidí okolo přidá a za chvíli pořadatelé zavírají okna, protože děláte neskutečný kravál. (Nakonec se naučí ta okna ani neotevírat.)

Dav ke svému okolí promlouvá jednotným hlasem. To je pravda. Jenže promlouvá na nižší úrovni, než jednotlivec. Dá dohromady jednu větu, kterou skanduje. Pokud je ta věta dostatečně jednoduchá a úderná. Jak zařídit, aby dav předal složitější informaci?

Tomu se říká volby. Dav vybere svého zástupce, který za něj promlouvá. Ano, teorie zní hezky, praxe pokulhává. Lze však aplikovat i na náš dav. Dav může mít od začátku nějakého vůdce. Neorganizovaný dav to má složitější, ale je možné, že se do popředí protlačí někdo se silným hlasem a ideály. Tento člověk, který ví, oč davu jde, za něj může promlouvat. Tahle představa je sice extrémně idealizovaná, ale co, pořád dává větší smysl, než když dav jedním hlasem sděluje sáhodlouhý seznam požadavků.

Ano, jednotlivci mohou být třeba spojení do jednoho velkého vědomí jako Borgové. Telepatie, implantáty, jakékoliv fantastické vysvětlení beru. Jenže neberu, pokud se jedná o docela obyčejné lidi, aby byli schopni bez předchozí domluvy s někým mluvit unisono. A nemusí to být nutně dav. Setkal jsem se s textem, v němž byly dvě ženy, které se mimochodem do té chvíle neznaly, ale byly schopny s hlavním hrdinou mluvit současně, v množném čísle a říkat na hlásku přesně to samé. A teď si představte třeba jen stovku lidí.

„Co chcete?“
„Práci!“

Tohle bylo jednoduché. Byl to dav nezaměstnaných.

„Co chcete?“
„Svobodu utlačovaným, změnu ústavy a více pracovních příležitostí! Pryč s totalitářským režimem! Všichni se chceme podílet na vládě a víme, jak na to! Velký vůdce je chuj! Zopakujte defenestraci z roku dvacet sedm! Lid by měl vládnout!”

Pokud chcete, aby dav tohle řekl, musíte zařídit, aby se to nejprve všichni v něm naučili. Jenže zaručeně se to všichni nenaučí správně. Představa, že to všech pět set lidí na náměstí zakřičí, protože je náhodou napadlo to samé, je dost podivná a já dodnes přemýšlím, kde ti autoři, u nichž jsem se s tím setkal, tohle viděli.

Dav je něco, čeho byste měli být párkrát během života součástí, jen abyste poznali, jak to v něm chodí. Pak vás snad všechny opustí představa, že davy jsou na některých místech permanentně, případně vznikají bezdůvodně, a zjistíte, že to opravdu není inteligentní organismus schopný souvislého vyjadřování.

Sikar