Přestože se to mnohým zdá neuvěřitelné, tahle postava má v evropském písemnictví mnohonásobně delší tradici než třeba taková Ženlap. Přesto, nebo možná právě proto, se Krásněnka v textech moc neobjevuje – a to je svým způsobem škoda.
Přestože se to mnohým zdá neuvěřitelné, tahle postava má v evropském písemnictví mnohonásobně delší tradici než třeba taková Ženlap. Přesto, nebo možná právě proto, se Krásněnka v textech moc neobjevuje – a to je svým způsobem škoda.
Když jsme se seznámili s manželkou, zjistili jsme zábavnou věc. Oba dva jsme měli v pokoji pověšený stejný plakát. Dnes, když už bydlíme spolu, jeden z těch plakátů odpočívá stočený kdesi ve skříni, kdežto druhý je na stěně tak, že když si lehnu do postele, zírám přímo na něj. Co na něm je? Zpustošená krajina a tisícihlavé armády, které útočí na draka chrlícího ze svých útrob žhavou zkázu. Ten plakát …
Pátek, bláznů svátek! Zase se vracím ke své sérii o postavách a zase budu bít přes prsty líné autory. Je čas posvítit si na to, jak moc při tvorbě svých postav přemýšlíme.
Možná jste ho už potkali, možná ho dokonce máte v rodině. Bodrý strýc nebo dědeček, tátův kamarád ze školy, zkrátka často postarší muž s hlučným smíchem, zásobou vtipů a vzpomínek na “uličnická léta” a slovníkem, jaký by vydal na samostatný svazek. Dvěma slovy skvělý materiál, pokud se bavíme o charakterech a postavách. Rozhodnete se ho použít jako předobraz – a najednou zjistíte, že to v textu nefunguje tak úplně stejně jako …
Když jsme vyhlásili soutěž, na jednom komunikačním kanálu se ozval člověk, který měl připomínky k vylosovanému žánru. Jeho komentáře sice nebyly úplně na téma, že by žánru nerozumněl, ovšem náznak tam byl. Připomnělo mi to problém, který máme pravidelně v soutěži New Weird. V souvislosti s touto soutěží totiž občas s úsměvem říkám, že se nejedná o soutěž o nejlepší povídku žánru new weird, ale soutěž, kolik soutěžních příspěvků bude …
Během posledních měsíců se mi v pomyslném zápisníku nashromáždilo množství otázek, narážek a myšlenek, vyjádřených v diskusích zde na Triumvirátu, takže jsem se rozhodla na některé aspekty našeho jazyka podívat trochu blíže. Berte to jako malé letem-světem-slovníkem.
Dan Koboldt je spisovatel a vědec, který se rád věnuje lovecké lukostřelbě a žije někde na Středozápadě Spojených států. Je několikanásobným otcem a vede nebo publikuje své příspěvky na mnoha stránkách, co tématicky sahají od výzkumu DNA přes lovecké historky až po umění uspávat hady děti. Mé první (virtuální) setkání s ním proběhlo díky článku “10 věcí, které autoři o lese nevědí” a některé jeho tipy a triky se …
Dalo by se říci, že jde o výdobytek civilizace a humanizace. Od monster, lačnících po teplé krvi, mozcích nebo panenství a lásce se autoři dostali k uhlazeným elegánům, co nikdy nezapomínají na ubrousky, a k roztomilým plyšákům s mordou krvavou jen tak akorát. Což o to, rozmanitosti se meze nekladou, přesto by bylo záhodno ubrat třpytek a postavit se nohama pěkně zpátky na zem.
Tak, Sikar na dovolené, Cirrat po uši ve finále překladu, a tak nám trochu uklouzl pondělní článek. Ale protože lepší pozdě nežli nikdy, budu pokračovat ve své nedávno začaté sérii o postavách. Je to vděčné téma. Jak víte, na rozdíl od Ekyelčina Bestiáře vrtám do záležitostí, nad kterými se začínající autoři při psaní fantastiky moc nezamýšlí. Dnes vám nabídnu rychlokurz na téma “vzhled postavy”.
Nejspíš se vám to už stalo. Pročítáte se se historizující beletrií, případně SF/F s monarchistiským akcentem, a najednou narazíte na titul “sir Jacques Dubois” nebo podobnou pitominu. Zkrátka vám vzadu v hlavě začne hulákat protipožární alarm něco je zatraceně špatně. Pokud jste jen čtenáři, můžete to přejít a dále se tím nezabývat, avšak jste-li autorem dotyčného textu, máte průšvih. Protože to něco opravdu špatně je.