Dan Koboldt je spisovatel a vědec, který se rád věnuje lovecké lukostřelbě a žije někde na Středozápadě Spojených států. Je několikanásobným otcem a vede nebo publikuje své příspěvky na mnoha stránkách, co tématicky sahají od výzkumu DNA přes lovecké historky až po umění uspávat hady děti. Mé první (virtuální) setkání s ním proběhlo díky článku “10 věcí, které autoři o lese nevědí” a některé jeho tipy a triky se mi velmi líbí. Po přečtení prozatím nejnovějšího článku na jeho blogu jsem si řekla o souhlas s překladem a zveřejněním tady u nás, na Triumvirátu. A protože to podle všeho není problém, zvlášť uvedeme-li odkaz na původní článek, budeme se dnes věnovat tak neoblíbenému aspektu tvůrčího psaní, jako je seškrtávání a krácení textu.
Dan Koboldt, 7. července 2014
Jednu z nejobvyklejších kritik, které jsem kdy poskytl ostatním spisovatelům a kterou jsem od nich obdržel, lze shrnout jediným slovem: škrtat. Vyškrtnout tuhle historii, vyškrtnout tamtu zbytečnou frázi, škrtout seznamy v popise. Přiznám se, že já sám jsem autor – objevitel. Něco z toho, co na stránku napíšu, má jediný účel, a to pomoci mi lépe definovat postavy ve svých vlastních představách. Něco z toho je budování světa, které se lépe hodí někam jinam.
Jedna z nejvýraznějších charakteristik profesionálního psaní připraveného k vydání je jeho kompaktnost. Ještě lepším slovem by mohla být štíhlost, jelikož to naznačuje, že autor už osekal tuk. Zbývá jen maso příběhu a díky tomu se zpravidla čte lépe, jelikož v něm nejsou žádná zbytečná slova. Kde tedy mohou autoři osekávat? Zde je několik obvyklých oblastí.
1. POZADÍ A HISTORIE
Nemesis autora fantasy a sci-fi. Vytváříme zbrusu nové světy a ruku v ruce s tím jde nutkání zavalit svého čtenáře spoustou informací. Týká se to i jiných žánrů: každá postava a scéna v příběhu má své pozadí. Něco z toho je životně důležité pro zápletku. Háček je v tom, jak tuto informaci zapracovat do rukopisu tak, aby čtenář neměl pocit, že je na hodině dějepisu. Protože pozadí, ať už je zajímavé sebevíc, nás vytrhuje z akce, která se právě odehrává, a zpomaluje plynutí děje.
2. SLEPÉ ULIČKY
Pravděpodobně jste slyšeli poučku, že každé slovo/věta/odstavec by mělo sloužit charakterizaci, prostředí nebo zápletce. V ideálním případě několika těmto věcem najednou. Ve své skupině pro kritiku čtu zpravidla krátké povídky, takže je přečtu najednou celé. Vím, jak začínají. Vím, jak končí. Takže když v té povídce zahlédnu něco, co tam nemá žádnou funkci, takovou slepou uličku, praští mě to do očí.
Nerad používám jako příklad televizi nebo film, ale tam se tyto slepé uličky zpravidla nevyskytují. Nejspíše za to mohou náklady na produkci a postprodukci, stejně jako časová omezení. Pokud si postava všimne pušky nad krbem, ta puška bude důležitá. A nejspíš brzo. Pokud není důležitá, neplýtvá se na ni záběry ani dialogem.
3. OBÁVANÁ PŘÍSLOVCE
Příslovce jsou pro začínající autory mor. Nic mě nerozhodí z rytmu povídky rychleji a nesdělí mi jasněji, že psací práce ještě není hotová, než přílišné používání příslovců. A nejhorší je, když jsou použita nalepená na dialog:
“Vypadni!” řekl naštvaně.
Kdykoli něco takového jako kritici a korektoři čteme, brečíme. Je to zkratka a amatéřina. Jsou lepší způsoby, jak dát najevo, že je postava naštvaná.
Neznamená to, že s tím zkušenější autoři nemají problém taky. Já se občas musím vracet a odstranit je po sobě. Jedním z mých oblíbenců je honem a je to znát. Mé postavy jsou asi pořád ve spěchu. Pravděpodobně proto, že se je někdo nebo něco snaží zabít.
4. PŘÍLIŠ MNOHO POPISU
Popisy jsou další oblastí, kde může škrtat mnoho autorů. Jsou tu v podstatě dva problémy:
- Špatný popis, který je vágní, klišé nebo nesouvisí s odehrávajícím se příběhem. Není-li zvládnutý, například jako když ženská postava potřásá “svými dlouhými blond vlasy” v prvním odstavci, rozhodí mě to při čtení.
- Příliš mnoho popisu. Když se objeví nová postava, neměl by popis přesáhnout dvě nebo tři věty. Když popisujete prostředí, maximálně odstavec nebo dva. Když to přepísknete, příliš zpomalíte plynutí příběhu.
Toto je opravdu oblast, kde můžete své psaní velmi zestručnit.
5. PŘÍDAVNÁ JMÉNA A PŘÍVLASTKY
Miluju přídavná jména. Stejně, jako pravděpodobně většina spisovatelů. Využíváme je k rozvíjení svých fantastických světů a k oživení stránek. Je snadné nechat se unést. Když dělám korektury, přísně přídavná jména zkoumám, abych se ujistil, že mají váhu, vyvolávají správné představy a nemohou být nahrazena například metaforou.
Také hledám a nemilosrdně škrtám příslovečná určení míry, jako je například velmi. Buď není potřeba, nebo se musí změnit přídavné jméno. Z velmi velký se stane obrovský.
6. ÚPRAVA DIALOGU
Rozhodně nejsem expert na dialogy. Ale všichni jsme narazili na dialogy, které bylo potřeba upravit. Mezi nejčastější problémy patří:
- Nevíme, kdo co říká, nebo se to opakuje na každém řádku. Je důležité vědět, kdo mluví, ale není to potřeba zdůrazňovat neustále. Mějte ve svého čtenáře důvěru!
- Opakování jmen. V reálu (alespoň tedy v mé kultuře), nepoužíváme v konverzaci jméno osoby moc často. Díky pohledu z očí do očí a dalším vizuálním nápovědám je to zbytečné. Snažím se, aby tomu tak bylo i v mých dialozích.
- Podobný problém je opakování jména ve vyprávění. Pokud je na scéně jen jedna postava, není potřeba místo zájmena neustále používat její vlastní jméno.
7. MYŠLENKY A HLEDISKA
Je to maličkost, a možná jsem na ni prostě alergický, ale stojí za zmínku. Dobrá povídka v sobě neobsahuje příliš mnoho kurzívy. Když píšete v ich-formě nebo se držíte v er-formě jediné postavy, čtenář vidí svět skrze filtr hlediska této postavy. Není potřeba zdůrazňovat, že něco z toho jsou myšlenky. Například:
“Bill se zadíval na novou zákaznici. Je pěkná, napadlo ho.”
Pokud píšete v er-formě z Billova hlediska, nepotřebujete ani kurzívu, ani zdůraznění původce činnosti. Už se na svět koukáme Billovýma očima, a tak nám stačí toto:
“Bill se zadíval na novou zákaznici. Byla pěkná.”
Sděluje to stejnou informaci, ale pracuje to přitom s hlediskem.
KDE ŠKRTÁTE PŘI PSANÍ VY?
Pokud máte nějaký svůj systém pro škrtání při korekturách nebo pro zkracování povídek, podělte se o něj prosím v komentářích!
Tohle je moc pěkné shrnutí – stručné, výstižné, jasně ukazující cestu k vytouženému cíli. Díky za ten článek.
No, mám takový svůj systém, když tahám odstáté povídky z archivu. Nejdřív se chvíli červenám studem za ty chiméry, co jsem stvořil, pak se zbaběle ohlížím, jestli mi náhodou někdo nekouká přes rameno a tu katastrofu neviděl. Hned po Ctrl+A+Delete zběsile buším do Ctrl+S, vytrhávám počítač ze zásuvky, klopím do sebe trojitýho wizoura a snažím se tu pachuť vytěsnit. Ble.
🙂 Chápu, znám. Podívat se dneska na povídky psaná před více než pěti lety rovná se chuti pořádně se ožrat a rovnou to smazat, obvykle by bylo lepší je rovnou napsat znovu (pokud by za to námět stál), než to mazat a přepisovat…
Já bych si dovolila nesouhlasit s těmi příslovci a přívlastky. Vhodně rozvinutý větný člen dokáže nahradit celou další větu, takže text neztratí tempo a zároveň není suchopárný.
Vhodně rozvinutý ano. Klíčové slovo budiž to “vhodný”, protože když se setkám v textu s tím, že postava “zabodne pohled do ostří podél čepele úplně obyčejného stříbrného meče”, brečela bych!
To se jako fakt někde objevilo? Ups. Zeptala bych se, co tím chtěl básník říci, ale vlastně to raději ani nechci vědět.
Nejsem si úplně jistá, zdali všechny rady týkající se psaní v angličtině lze beze zbytku aplikovat na češtinu. Speciálně na “Vypadni!” řekl naštvaně – vidíte na tom někdo něco špatného? Nemluvím o nadužívání, ale používání příslovcí; když otevřu libovolnou knihu libovolného (mého oblíbeného) autora, najdu tam podobné věty. Nefunguje snad stylistika (do jisté míry) v různých jazycích různě?
Taky bych řekla. Se zbytkem článku souhlasím, ale příslovce mají svou funkci a není důvod je nevyužívat. “Vypadni!” se dá říct i všelijak jinak než naštvaně a je pravda, že někdy stačí změnit sloveso a příslovce už není nutné, ale to zkrátka přijde na situaci. I když přiznávám, že při zpětném čtení taky sem tam nějaké to příslovce vyhodím.
Jak jsem četla většinu knížek o psaní v angličtině, tak už mi to i v té češtině zní občas divně a naopak se musím učit, že to tak není 🙂
Nemusí se vyhazovat vždycky, ale dají se nahradit tím, že člověk ví, co se v tu chvíli děje. Jestli je vidět, že ho předtím někdo vytočil, pak je po “Vypadni!” zbytečné dodávat, že to vykřikl naštvaně. Vychází to ze situace. Na druhou stranu, když už to z ní vycházet nebude, tak tam ten příslovec být musí.
Ale souhlasím, ona to je vůbec nějaká velká móda, vyhazovat příslovce. Důležité je neužívat je až moc. Ale určitě se za ně nemá střílet.
Ona je to velká móda právě proto, že to radí anglicky píšící autory. A mě by zajímalo, jestli to není tím, že je to v angličtině stylistická chyba. Třeba jako v češtině nadužívání osobních zájmen (poradíme anglicky píšícím, aby je vyškrtali? 😉 )
Pardon, ne autory, ale autoři 😉 ještě nevidím.
A pak máme taky zájmenovou anorexii, která postihuje stejně českých autorů jako anglických. Možná je to tím, že člověk by si měl vybrat, co se na něj zrovna vztahuje a sem tam zkontrolovat, jestli náhodou něco z toho, na co normálně nehledí, nedělá i on sám.
Snažíme se vyhnout stanovování dogmat, že psát se dá jedině jedním způsobem. Nejlepší způsob, jak se toho vyvarovat, je prozkoumávat (a předkládat našim čtenářům k prozkoumání) mnoho různých zdrojů.
Je to lenost, protože pak se dozvíme, že někdo se tvářil nafoukaně nebo třeba vypadal smutně, nebo (moje oblíbené) na něm bylo vidět, jak se postupně čím dál víc rozčiluje. Je rozdíl mezi
“Vypadni,” řekl naštvaně.
a
“Vypadni,” řekl hlasitě.
Setkávám se s tím právě v povídkách z českých soutěží i v těch, které dostáváme ke kritice. Autoři zapomínají na popis fyzických reakcí a gest, zapomínají tyto informace například uvádět při rozvíjení dialogů a pak je to samé “-ně” jako u Vlastíka Plamínka (“štěněněněněněně”). Nebo jiná vhodná koncovka, protože například v oblíbeném slůvku “zuřivě” žádné “ně” není…
Ale přestanu odbíhat. Oznámení jedním slovem, že postava zrovna pociťuje nějakou emoci, je opravdu psací lenost, zvlášť, když to vygraduje do úžasných výrazů typu “šíleně zuřivě” a “strašně smutně”.
Neznamená to, že by tyhle fráze měly být potírány na potkání. Znamená to, že autor by si měl být sakra jistý, jestli jsou v tu chvíli opravdu na místě, a jestli se náhodou nevyhýbá tomu, že by musel popsat, jak postavě tiká na spánku žíla, hlasitě supí, rudne v obličeji a zatíná pěsti. Všechno tohle a ještě mnohem víc se schová pod “naštvaně”, které se tak stává prakticky polotovarem. Jednou za čas neuškodí, ale když se tak člověk bude stravovat příliš, rozhodně mu to ku prospěchu nebude.
Díky za překlad, Dan Koboldt to pěkně shrnul. Nejvíc mě zaujalo, že tvrdí, že když se objeví nová postava, má se to zvládnout za dvě až tři věty. Budu se na to muset zaměřit v literatuře, abych zjistila, jestli to tak fakt bývá.
Zaujala mě část o kurzívě, na ni si budu muset dávat pozor, protože mám pocit, že ji používám k nastínění myšlenek postav příliš často. Myslím si ale, že jsou pořád mnohem horší spisovatelské nešvary, než ty, které popsal Koboldt, za všechny bych zmínila např. “vysvětlovací syndrom”, který vypadá tak, že postavy místo toho, aby něco dělaly, stojí a vysvětlují své záměry. Ústřední záporáci si tak často podřežou nad sebou větev, protože než dokončí svůj velkolepý a úžasný proslov, odněkud se přižene hlavní hrdina a zapíchne je/zastřelí/umlátí gumovou kachničkou. 🙂
[…] tady narážím na ta nešťastná příslovce, o kterých byla řeč v překladu článku Dana Koboldta o proškrtávání povídek. V popisech se to často hemží samými přídavnými jmény, a to i ve chvíli, kdy je potřeba […]
Co se škrtání, zestručnění textu, týče, hodně mi pomohla kniha od S. Kinga: O psaní aneb memoáry o řemesle. Jak Kingovi knihy nemusím, tahle byla výborná. V mnohém mi otevřela oči.
Jen tak mimochodem, slovo “příslovce” je rodu středního a mělo by si svůj rod zachovat i ve druhém pádě množného čísla. ;o)
a nepotřebuju si kupovat žádný drahý knížky, ve kterých je stejně moře omáčky okolo :o) Děkuji.
“když ženská postava potřásá „svými dlouhými blond vlasy“ v prvním odstavci, rozhodí mě to při čtení”
Proč?
Nezávisle som napísala vlastný článok o škrtaní. Niektoré body má spoločné s týmto, iné sú ale odlišné: https://www.adhara.sk/?page_id=3269