Nejspíš se vám to už stalo. Pročítáte se se historizující beletrií, případně SF/F s monarchistiským akcentem, a najednou narazíte na titul “sir Jacques Dubois” nebo podobnou pitominu. Zkrátka vám vzadu v hlavě začne hulákat protipožární alarm něco je zatraceně špatně. Pokud jste jen čtenáři, můžete to přejít a dále se tím nezabývat, avšak jste-li autorem dotyčného textu, máte průšvih. Protože to něco opravdu špatně je.
Možná za to mohou naše národní dějiny 20. století, možná jen nezájem a povrchně přijímané informace, nepodrobené kritickému myšlení. Zkrátka a dobře se příliš neorientujeme ve šlechtických titulech. Věc, která pro drtivou většinu populace spadá do kategorie “pohádky”, případně “jó, Angláni!” (Španělé, Belgičani – závisí to na množství zpráv v bulváru), je pro některé autory natolik vzdáleným tématem, že je ani nenapadne ověřovat historické či jiné souvislosti – a pak vznikají kolize podobné té, kterou jsem nastínila: ve vyloženě francouzském prostředí 19.století se objevím francouzský šlechtic s titulem “sir”, přestože nemá s Británií a jeho královnou nic společného.
Neříkám, že je to úplně špatně. Můžete si vytvořit universum, kde je Francie britskou kolonií, případně zasadíte do děje Francouze, jež natolik pomohl “odvěkým nepřátelům své vlasti” (viz anglo-francouzská historie), až to dotáhl na šlechtický titul. Případně slovo “sir” můžete používat univerzálně, i to je možné. Z textu však musí jasně vyplynout, proč a jak tomu je. Jakmile operujete se čtenářovým povědomím, že svět je tak nějak nastavený “skoro stejně jako ten reálný”, nesmíte se vzápětí divit, když při podobných detailech čtenářovo obočí vyletí až ke kořínkům vlasů (a čtenář vybavený červeným fixem začne ve výtisku řádit jak šílený malíř).
Zdá se to jako zcela nepodstatný detail? Tedy si představte SF vedenou v monarchistickém stylu – třeba něco jako sérii Milese Vorkosigana. Barrayarská společnost má jednoduché pravidlo – jejich šlechtice poznáte podle předpony “vor” u jejich příjmení. Tedy vedle výcviku a výchovy, vojenské hierarchie a spousty dalších věcí. Lois McMaster Bujold zde spojila šlechtické tituly – především se v této sérii setkáte s císařem a jeho hrabaty – a vojenské hodnosti, nicméně dodržuje základní, obecně chápanou hierarchii. Pro zjednodušení: nevyvyšuje kapitány nad plukovníky, například.
Že je to samozřejmé? Ano, vojenské hodnosti respektujeme jako autoři tak nějak všichni – ať už zapálení military fanoušci, kteří mají všechno nastudováno, nebo my ostatní, co se spokojíme s jednoduchým křížovým ověřením, zda jsme v tomto ohledu nenasekali v textu nějaké logické chyby.
Jenže totéž se nedá vztáhnout na šlechtické tituly, byť mají také svá logická řazení.
Prvním problémem je už jen geograficko-historické umístění. Když už si vybereme třeba onu Francii, chtělo by to také ověřit, které tituly se v jaké době používaly – v případě historizující beletrie a fantasy. V případě, kdy si vytváříte čistě vlastní svět na základech dané reálné společnosti, stojí za zvážení, nakolik budete přejímat i hierarchii titulů. Zda ji zjednodušíte, okleštíte, případně pozměníte. V každém případě by však mělo být z příběhu (nebo poznámek pod čarou, doslovu, zkrátka z textového korpusu) jasné, co který titul znamená. Zda je baronet nad hrabětem, nebo v jakém vztahu k oběma je dejme tomu vévoda. Nejen, že to dotváří reálnost prostředí, ale zároveň to pomáhá také určovat charakter postav – jde o další možnou třecí plochu, zdroj konfliktů a emocí, které činí vaše postavy charakternějšími.
Původně jsem si pohrávala s myšlenkou vytvořit základní přehled používaných titulů v jednotlivých monarchiích v závislosti na historických etapách. Víte, kam mne to přivedlo? Na hranici, kdy se mi levé oční víčko ještě nechvěje, ale nemá k tomu daleko. Ano, těch možností je skutečně tolik (a to je jen stručný výtah české verze). Proto pro vás mám spíš radu: když už chcete psát o králích, jejich druzích ve zbrani a poddaných, dobře si to rozmyslete.
Nepřešlo vás to? Mě taky ne, z toho si nic nedělejte. Vyberte si tedy předobraz – dobu, státní celek a formu – a sestavte si ho třeba v podobě pavouka. I v tomto případě méně znamená více – málokdo má nakročeno k nové desetidílné sáze, takže všechna ta markrabata, baronesy a vikomty nejspíš naráz nezaměstnáte (i když… ne. Nebudete je potřebovat, ne všechny a v jedné povídce). A pak se svého modelu během psaní držte. Znám jen málo věcí, co rozptýlí čtenářovu pozornost víc, než podobné nesrovnalosti, kdy jednou postavu označíte titulem “hrabě” a vzápětí z něj uděláte “knížete”. Zvlášť když se vám v textu pohybují i další titulovaní šlechtici.
O pravidlech psaní velkých písmen u titulů snad nemusím mluvit: věnovala jsem jim prostor jinde (hledejte sami, dneska budu zlá teta). Proto se plavně přesuneme k jiné stránce věci: co vlastní vymyšlené tituly?
Platí pro ně stejná pravidla jako pro ty reálné. Šlechta je ze své podstaty hierarchická, proto na to dbejte při sestavování vlastního žebříčku. Jeden vládce (nebo dva, tři, těch modelů je na výběr vícero), pár nejvěrnějších a/nebo nejsilnějších spojenců či politických odpůrců, pod nimi další vazalové. Každé pozici přidělíte název, sami si určíte psanou formu a další pravidla – a držíte se toho. Nic složitého, žádná alchymie ani vyšší dívčí v tom není. Jen je vždy na vašem zvážení, zda potřebujete nová slova, když k dispozici máte na výběr tolik už existujících; prozatím jsem se držela v rámci článku jen evropského kontinentu, ale hej, internet je plný informací z celého světa! Chce to jen hledat.
A když už svojí postavě strčíte při narození do puseny stříbrnou lžičku, tak prosím správným koncem. Tedy se vším, co k tomu přináleží.
Mám vymyšlený vlastní titul, jehož ekvivalentem by mohl být císař. Pod ním slouží správcové územních oblastí, kteří mají vlastní titul. Někde mezi nimi a císařem je velitel císařských vojsk a správce tajné pevnosti.
A mimo tuhle hierarchii jsou kněží bohů s vlastním pojmenováním. Ti jsou teoreticky nadřazení i císaři, ale praxe je praxe, že?
Pod kněžími jsou tři druhy mágů. Ti jsou podřízení jak kněžím a svým bohům, tak i císaři a veliteli vojsk. Primárně patří jen svým bohům a kněžím, ale mohou si vybrat službu v říši. O podřízenosti k ostatním jsem ještě neuvažovala.
“Copak šlechtické tituly,” zachechtal se komerční rada Kuczera, “ale ty úřednické jsou přímo oříšek!”
Ono to má ještě jedno malé úskalí. Jeden si muže šlechtickou hierarchii klidně nastudovat a mít to dobře, ale… Ono je totiž docela rozdíl, jak koho oslovíte, nebo jej zmíníte: Vaše Výsosti, Vaše Jasnosti nebo Vaše Milosti je sakra rozdíl… (jo, taky jsem to popletl, i když na tituly si dávám majzla, tohle jsem nevychytal :-X)
Tohle je pak další kapitolka – a částečně i sama pro sebe, protože spousta autorů mimo jiné zapomíná na psaní velkých písmen. To pak bývá vtipné, číst si to…
S velkými písmeny je průšvih, i když má člověk vlastní vymyšlené tituly. Tuhle jsme s kámoškou řešily, jestli mistr, nebo Mistr. (Jde o titul odpovídající velmi zhruba kříženci mezi cechovním a univerzitním.) V momentě, kdy máš na scéně víc než tři m/Mistry zaráz, je s velkým písmenem na stránce viditelně přeMistrováno… Dodnes jsem nevymyslela správné řešení. 🙂
Co se týče M/mistrů, je s nimi ještě jeden věčný problém (a nejen s nimi, třeba s vojenskými nebo církevními tituly je to podobně na pytel), jak vytvořit ženskou variantu slova. Mistrová? Jde-li o (náhodný příklad) uznávanou odbornici na určitý druh magie? Mně to jde do uší jen ve spojitosti s manuálními řemesly. Jediné hezké slovo, které mě napadá je mentorka, ale to má zas využití prakticky jen v pedagogické sféře. S pracujícími ženami, zvlášť v historizujícím prostředí, je holt problém.
Jo, to taky. (Já to přechyluju mistryně, ale když je jich víc na stránce, tak je znát, jak je to hnusné. Jenže dělám to tak proto, že “mistrová” mi evokuje švadlenu, a ne jednu z řekněme padesáti nejlepších odborníků v oboru na světě.)
Pokud jde o vojenský tituly, žila jsem v domnění, že to má armáda nějak vyřešený – myslím, že se titul nepřechyluje, takže takhle: poručík Nováková. Ale v literatuře potkávám samé poručice Novákové. Tak nevím.
Ví tu někdo, jak je to v té armádě doopravdy?
Církev by to vyřešený mít měla, protože církev je kupodivu na ženský celkem zařízená. Dokonce i křesťani – protestantský církve mají ženskej klérus. To by mělo jít dohledat. Ale fakt je, že z hlavy to taky všecko hned nevysypu.
To už jsou záludnosti patriarchální společnosti a s tím spojeného jazykového vývoje: v případě, že by naše kulturně historické pozadí bylo matriarchální, zcela jistě by existovaly ne ženské ekvivalenty, ale zcela odlišná slova s tímto významem (třeba právě význam “mistr”) – a naopak bychom jako autoři řešili, jak nazvat mužského protějška takové pozice.
Něco podobného je v mírném náznaku vidět u slova “jeptiška” – existuje sice slovo “bratr” a “mnich”, ale jak chcete vytvořit mužský rod přímo od tohoto slova? Ten samý problém, jak u “mistra”.
Zkrátka a dobře je i tohle součástí hry se slovy. Někdo přechyluje, někdo dá přednost zástupnému výrazu (který v textu náležitě vysvětlí, pokud na to pamatuje), někdo si vytvoří vlastní tvar.
Příklad povolání, které má ženský tvar a ne mužský, je zdravotní sestra.
Tohle jsem hodně dlouho řešila také. Původně byl v mém podání Mistr ekvivalent univerzitního magistra, zatímco mistr byl uctivý měšťanský titul (oslovení “pane” náleží v mém světě pouze šlechtě). Pak jsem to vyřešila tím, že jsem učencům začala říkat vědmistři.