Nejspíš se vám to už stalo. Pročítáte se se historizující beletrií, případně SF/F s monarchistiským akcentem, a najednou narazíte na titul “sir Jacques Dubois” nebo podobnou pitominu. Zkrátka vám vzadu v hlavě začne hulákat protipožární alarm něco je zatraceně špatně. Pokud jste jen čtenáři, můžete to přejít a dále se tím nezabývat, avšak jste-li autorem dotyčného textu, máte průšvih. Protože to něco opravdu špatně je.

Možná za to mohou naše národní dějiny 20. století, možná jen nezájem a povrchně přijímané informace, nepodrobené kritickému myšlení. Zkrátka a dobře se příliš neorientujeme ve šlechtických titulech. Věc, která pro drtivou většinu populace spadá do kategorie “pohádky”, případně “jó, Angláni!” (Španělé, Belgičani – závisí to na množství zpráv v bulváru), je pro některé autory natolik vzdáleným tématem, že je ani nenapadne ověřovat historické či jiné souvislosti – a pak vznikají kolize podobné té, kterou jsem nastínila: ve vyloženě francouzském prostředí 19.století se objevím francouzský šlechtic s titulem “sir”, přestože nemá s Británií a jeho královnou nic společného.

Neříkám, že je to úplně špatně. Můžete si vytvořit universum, kde je Francie britskou kolonií, případně zasadíte do děje Francouze, jež natolik pomohl “odvěkým nepřátelům své vlasti” (viz anglo-francouzská historie), až to dotáhl na šlechtický titul. Případně slovo “sir” můžete používat univerzálně, i to je možné. Z textu však musí jasně vyplynout, proč a jak tomu je. Jakmile operujete se čtenářovým povědomím, že svět je tak nějak nastavený “skoro stejně jako ten reálný”, nesmíte se vzápětí divit, když při podobných detailech čtenářovo obočí vyletí až ke kořínkům vlasů (a čtenář vybavený červeným fixem začne ve výtisku řádit jak šílený malíř).

Zdá se to jako zcela nepodstatný detail? Tedy si představte SF vedenou v monarchistickém stylu – třeba něco jako sérii Milese Vorkosigana. Barrayarská společnost má jednoduché pravidlo – jejich šlechtice poznáte podle předpony “vor” u jejich příjmení. Tedy vedle výcviku a výchovy, vojenské hierarchie a spousty dalších věcí. Lois McMaster Bujold zde spojila šlechtické tituly – především se v této sérii setkáte s císařem a jeho hrabaty – a vojenské hodnosti, nicméně dodržuje základní, obecně chápanou hierarchii. Pro zjednodušení: nevyvyšuje kapitány nad plukovníky, například.

Že je to samozřejmé? Ano, vojenské hodnosti respektujeme jako autoři tak nějak všichni – ať už zapálení military fanoušci, kteří mají všechno nastudováno, nebo my ostatní, co se spokojíme s jednoduchým křížovým ověřením, zda jsme v tomto ohledu nenasekali v textu nějaké logické chyby.
Jenže totéž se nedá vztáhnout na šlechtické tituly, byť mají také svá logická řazení.

Prvním problémem je už jen geograficko-historické umístění. Když už si vybereme třeba onu Francii, chtělo by to také ověřit, které tituly se v jaké době používaly – v případě historizující beletrie a fantasy. V případě, kdy si vytváříte čistě vlastní svět na základech dané reálné společnosti, stojí za zvážení, nakolik budete přejímat i hierarchii titulů. Zda ji zjednodušíte, okleštíte, případně pozměníte. V každém případě by však mělo být z příběhu (nebo poznámek pod čarou, doslovu, zkrátka z textového korpusu) jasné, co který titul znamená. Zda je baronet nad hrabětem, nebo v jakém vztahu k oběma je dejme tomu vévoda. Nejen, že to dotváří reálnost prostředí, ale zároveň to pomáhá také určovat charakter postav – jde o další možnou třecí plochu, zdroj konfliktů a emocí, které činí vaše postavy charakternějšími.

Původně jsem si pohrávala s myšlenkou vytvořit základní přehled používaných titulů v jednotlivých monarchiích v závislosti na historických etapách. Víte, kam mne to přivedlo? Na hranici, kdy se mi levé oční víčko ještě nechvěje, ale nemá k tomu daleko. Ano, těch možností je skutečně tolik (a to je jen stručný výtah české verze). Proto pro vás mám spíš radu: když už chcete psát o králích, jejich druzích ve zbrani a poddaných, dobře si to rozmyslete.

Nepřešlo vás to? Mě taky ne, z toho si nic nedělejte. Vyberte si tedy předobraz – dobu, státní celek a formu – a sestavte si ho třeba v podobě pavouka. I v tomto případě méně znamená více – málokdo má nakročeno k nové desetidílné sáze, takže všechna ta markrabata, baronesy a vikomty nejspíš naráz nezaměstnáte (i když… ne. Nebudete je potřebovat, ne všechny a v jedné povídce). A pak se svého modelu během psaní držte. Znám jen málo věcí, co rozptýlí čtenářovu pozornost víc, než podobné nesrovnalosti, kdy jednou postavu označíte titulem “hrabě” a vzápětí z něj uděláte “knížete”. Zvlášť když se vám v textu pohybují i další titulovaní šlechtici.

O pravidlech psaní velkých písmen u titulů snad nemusím mluvit: věnovala jsem jim prostor jinde (hledejte sami, dneska budu zlá teta). Proto se plavně přesuneme k jiné stránce věci: co vlastní vymyšlené tituly?

Platí pro ně stejná pravidla jako pro ty reálné. Šlechta je ze své podstaty hierarchická, proto na to dbejte při sestavování vlastního žebříčku. Jeden vládce (nebo dva, tři, těch modelů je na výběr vícero), pár nejvěrnějších a/nebo nejsilnějších spojenců či politických odpůrců, pod nimi další vazalové. Každé pozici přidělíte název, sami si určíte psanou formu a další pravidla – a držíte se toho. Nic složitého, žádná alchymie ani vyšší dívčí v tom není. Jen je vždy na vašem zvážení, zda potřebujete nová slova, když k dispozici máte na výběr tolik už existujících; prozatím jsem se držela v rámci článku jen evropského kontinentu, ale hej, internet je plný informací z celého světa! Chce to jen hledat.

A když už svojí postavě strčíte při narození do puseny stříbrnou lžičku, tak prosím správným koncem. Tedy se vším, co k tomu přináleží.