Během posledních měsíců se mi v pomyslném zápisníku nashromáždilo množství otázek, narážek a myšlenek, vyjádřených v diskusích zde na Triumvirátu, takže jsem se rozhodla na některé aspekty našeho jazyka podívat trochu blíže. Berte to jako malé letem-světem-slovníkem.

Asi nejčerstvějším materiálem ke zpracování je otázka podstatných jmen, jejichž gramatický rod ve vztahu k přirozenému rodu kolísá. Jde o tzv. substantiva vespolná a zjednodušeně řečeno jde o podstatná jména, která pro vyjádření přirozeného rodu nemohou vytvořit samostatný výraz (a to ani přechylováním). Mají pouze jeden tvar i mluvnický rod, ale označují se jimi bytosti mužského i ženského přirozeného rodu – nešika, větroplach, lenoch atd.

Zároveň do této skupiny můžeme zahrnout i většinu živočišných jmen (např. ryba, krab, volavka), protože když se u těchto názvů pokusíme vytvořit pomocí běžných slovotvorných prostředků rodové dvojice, vzniklá substantiva se významově posunou jinam (krab x krabice, ryba – vodní tvor x rybák – pták).

Co nám to může přinést jako autorům? V první řadě menší tápání během psaní. Už se mi stalo, že jsem napsala zcela běžnou větu “Ty jsi ale lenoch!” – a vzápětí jsem se zarazila, protože to postava A prohlásila o postavě B, samozřejmě ženského pohlaví. Tehdy mne napadlo: existuje vůbec ženský tvar slova lenoch? Jistě, je tu slovo lenoška, jenže tu dochází přesně k onomu posunu významu.

Zároveň však substantiva vespolná mohou třeba v rámci myšlenkové rozcvičky přinést i docela zajímavé novotvary. Opět z vlastní zkušenosti: řešila jsem, jak nazvat humanoidního kraba, jehož sociálně-ekonomické a společenské chápání je silně matriarchální. Substantivum krabatka* vyjadřuje vše důležité pro danou povídku. Nejen, že vystihuje vizuální podobu a přirozený rod, ale také zdůrazňuje hierarchické postavení dané postavy; v rámci povídky se o mužských členech tohoto společenství vyjadřuji vždy jako o manželech, samcích, vojácích, není tedy zmíněn mužský gramatický rod (byť by krabat nejspíš prošel, ať zní ještě divněji, než krabatka).

Zkrátka a dobře substantiva vespolná mohou občas překážet (než si uvědomíte, že ano, tento tvar je zcela v pořádku, není třeba se plašit) a jindy mohou přinést do textu zajímavý detail, případně po hravých pokusech navedou vaše uvažování novým směrem.

Další skupinou substantiv, která dovedou řádně zamotat pisateli hlavu, jsou substantiva nesklonná. Jak napovídá sám jejich název, můžeme při jejich použití (téměř) zapomenout na gramatické pády. Mohou být životná i neživotná, gramatického rodu středního, mužského i ženského.

Živý jazyk však má tendenci přejímat zažité vzory i do případů, které se vymykají. Díky tomu se mi nedávno podařilo natrefit na sousloví „s využitím mimiker“. Zdá se vám to přirozené, nevnímáte to jako chybu? Pokud tento tvar slova mimikry zadáte do vyhledávače Internetové jazykové příručky, na obrazovce se objeví upozornění „slovní tvar mimiker nebyl nalezen“.  Pohled do SSČ poté z otazníku vytvoří vykřičník, neboť prvním údajem u tohoto slovníkového hesla je: neskl.s.

Někteří z vás zřejmě chcete namítat, že například slovo abbé se přeci skloňuje, byť je také zařazeno mezi nesklonná substantiva. Pravdou je, že toto původně převzaté substantivum má v češtině dlouhou tradici a skloňuje se (podle vzoru Jiří), pouze pokud stojí samostatně, na což autoři také zapomínají. Jiná přejatá substantiva končící na –é (valnou část této skupiny tvoří neutra, tedy substantiva středního rodu) zůstávají skutečně nesklonná: kupé, lamé, froté, klišé atd.

Toliko k teorii – a co s tím autor? Osobně se držím jediného: při korekturách pozor na substantiva s koncovkou –é! Může se totiž stát, že se v textu objeví zavánělo to klišém, případně potkali jsme abbého Lanquedoca – a kdo se chce hrdě za svůj text postavit, nebo za něj třeba strčit ruku do ohně, musí v případě, že nesklonné substantivum použije, pamatovat i na jeho výjimečnost.