Nedávno jsem se zabýval tím, jak někdy autoři střílí čísla od boku, štítí se kalkulačky a vyhýbají Googlu (pokud jste ten článek nečetli, napravte to, navazuji na něj). Na mušku jsem si vzal předně to, že hrdina by u sebe jen těžko nosil desetitisíce zlaťáků, protože zlato je strašně těžké. Zlato je totiž nejen těžké, ono má i – logicky – poměrně vysokou hodnotu. O nesmyslné hodnotě peněz ve fantasy je dnešní článek.

Moje brblání, jak RPG hry dávají lidem špatný příklad, už je ohraná písnička. Viz obrázek výše. Brambory vám v téhle hře vyléčí malý počet životů a stojí asi dvacku. Pomeranč je jeden z mála předmětů doplňujících manu. Hle, stojí více než dvě stovky. Dvě. Stovky. PLATINOVÝCH. Mincí. Koruna není jako měna kdovíjak silná, ale mně někdo říct, že jeden pomeranč stojí dvě stě korun, tak si pro dnešek ovoce odepřu. Druhou věcí, na kterou chci u obrázku upozornit, je fakt, že družina má u sebe v hotovosti skoro šest set tisíc.

V tomto článku kromě vlastních poznatků, návrhů a názorů budu čerpat hlavně ze Středověkého světa od Míly Lince (Straky na vrbě, 2007) a Lexikonu zajímavých zbytečností od Michala Ptáčka (Albatros plus, 2006). Z hlediska psaní fantasy/historických románů vám doporučuji si sehnat zmíněný Středověký svět, zdroj informací je to skutečně parádní. Citované údaje jsem musel občas uvést s dost velkým rozpětím, protože byly z různých zdrojů a hlavně se v nich odráží více faktorů, které mají ve výsledku vliv. Přesto pro představu o realitě postačují.

V minulém článku zmíněný systém, že deset stříbrných se rovná jednomu zlatému, to je typické Dračí doupě, které má tento systém pro zjednodušení počítání. Deset je pro současného člověka kulaté číslo, ale dříve na to nahlíželi jinak. Pokud chcete, aby váš příběh měl středověký nádech, doporučoval bych namísto desítek používat tucty (12) a kopy (60). U nás měl ve čtrnáctém století jeden groš hodnotu dvanácti haléřů nebo ve století sedmnáctém měl jeden tolar šedesát krejcarů.

V našich zemích se v průběhu staletí vystřídaly různé druhy mincí. Denáry, groše, tolary, koruny, krejcary, parvy, zlatky. Ačkoliv zrovna zlatka zní jako něco, co bychom v RPG hře našli, vidíte, že měna může mít nějaké jméno. Pohrajte si s tím, pokud vymýšlíte svět od píky a nejste svázáni historií. Není škoda mít ve svém světě zlaťáky, stříbrňáky a měďáky, když můžete měnu nějak pojmenovat a klidně si k tomu vypůjčit šilinky, marky nebo dukáty? Třeba dukáty původně pocházely z Benátek a jednalo se o velice hodnotné zlaté mince. Groše zase v průběhu staletí byly o různé váze a dokonce i materiálu, převážně však ze stříbra, a hlavně se v různých zemích razily jiné. Ještě přidejte parvy jako nejnižší měnovou jednotku a máte vyhráno. Dukáty, groše a parvy mi zní lépe, než zlaťáky, stříbrňáky a meďáky.

Dalším krokem je nalezení detailů o těchto mincích a určení jejich hmotnosti. Od hmotnosti se odvíjí hodnota. Cože? Že nevíte, za kolik grošů byste si mohli něco koupit?

Tohle je další chyba. Pokud píšete o dnešní době, můžete jednoduše zjistit cenu nějaké věci v cizí měně z internetu. Když se jedná o věc fiktivní, určíte její cenu ve měně vám známé a podíváte se na kurz vůči měně, o které chcete psát. Co ale dělat, když přepočítávání kurzu stovky let staré měny je zhola nemožné? Co asi, sáhneme po literatuře. Obě zmíněné knihy se vyjadřují (mimo jiné) ke čtrnáctému století.

Lexikon zajímavých zbytečností uvádí, že za jeden groš (=12 haléřů) jste si mohli koupit nůž (obyčejný, lepší vás mohl vyjít až na čtyři groše). Pro vaši informaci, groš měl mít tři až pět gramů (později méně) a ty původní byly z vysoce čistého stříbra. Za tři až šest grošů byla sekera. Pár bot vás mohl stát tři až osm grošů. Prase podle velikosti pět až devětadvacet, zatímco kráva dvaadvacet až pětapadesát. Pokud chcete vybavit hrdinu-válečníka, sáhneme po Středověkém světě. Přilba by stála grošů třicet (s hledím čtyřicet osm), meč dvě kopy a více, obyčejný pancíř čtyři kopy, rytířská zbroj kolem sedmdesáti pěti kop a válečný kůň kolem dvaceti kop.

Pořádná zbroj by sice měla hodnotu 4500 grošů, ovšem stále ještě se jedná o stříbrné mince. Méně hodnotné, než mince zlaté. Možná jste se už setkali, například při prohlídce hradu, s tvrzením, že nějaká zbroj měla hodnotu několika vesnic. Je to jasné, když vám řeknu, že například mlýn v Praze (lukrativní místo = drahé) by vás stál pětapadesát kop grošů (3300 grošů), a tehdejší vesnice nebyly zdaleka tak velké jako dnes. Takováto zbroj nebyla artiklem, pro který jste si jen tak přišli a dostali jej výměnou za peníze. Představte si zbrojíře, který má na skladě byť jen pět takových zbrojí. Zaprvé by na tom mohl pěkně prodělat, protože kdo mu slíbí, že si je vůbec někdo koupí. Zadruhé by se mohl bát, že ho někdo zamodruje a tohle cenné zboží ukradne (a vezme si kvůli tomu žebřiňák). Podobné zboží je podle ceny očividně luxus a tudíž je jen logické, že bude vyráběno hlavně na zakázku. Potřebujete rychle zbroj? Kupte si pancíř za čtyři kopy, jen co v něm kovářova manželka dopeče buchty.

Tím se dostávám k dalšímu problému. Pokud by chtěl hrdina rytířskou zbroj, zaprvé by měl problém ji sehnat okamžitě a zadruhé, jak jsme si řekli, je pekelně drahá. 4500 stříbrných mincí je hodnota několika vesnic. NĚKOLIKA VESNIC. Za tuto částku byste si mohli koupit (kus za pade, takže větší) třeba devadesát krav nebo dvojnásobný počet vykrmených prasat.

Stále mluvíme o ani ne pěti tisících stříbrňáků. Teď si představte, že hrdina dostane těch v minulém článku zmiňovaných pět tisíc zlatých. Nemohu se ubránit dojmu, že by nemusel do konce života ani hnout prstem.

Doufám, že jste všichni viděli filmovou pohádku S čerty nejsou žerty. Konkrétně narážím na kouzelný kabát, v jehož kapse vždy najdete zlaťák (aneb přístroj na inflaci). Skutečná hodnota jednoho malého kousku zlata byla ukázána ve scéně, v níž Petr Máchal přijde do hospody a objedná si vše, co je na jídelním lístku. Když se ho hostinský optá, jestli má čím platit, Petr sáhne do kapsy a vyndá jedinou minci. Hostinský se mu začne málem klanět. Kdysi dávno tuto scénu můj otec okomentoval slovy ,,Za to by tam žral tejden v kuse”.

A jsme u brblání o RPG hrách. Je pochopitelně jasné, že hra na hrdiny, ať už papírová nebo počítačová, musí mít jistý systém, který bude mít ve výsledku s realitou jen málo společného. Pokud vás na začátku obyčejný meč stojí pět zlatých a hře se zvyšuje náročnost, je jen logické, že meč+1 stojí tři sta zlatých, meč+2 tisíc zlatých, atd. Stejně tak na začátku dostanete za úkol donést někomu lektvar, který ráno zapomněl vypít. Odměna? Uživatel lektvaru vám podstrčí deset zlaťáků. Později ve hře za zabití velice nebezpečné příšery dostanete zlaťáků tři tisíce. Proč? Protože v téhle herní ekonomice byste jinak nevydrželi při životě.

Problém je ten, že za donesení léků by vám někdo jen stěží dal peníze, s nimiž by vyžil třeba několik měsíců. Kdybyste mně ráno donesli zapomenuté prášky, slíbil bych vám, že vám někdy zaplatím pivo nebo kofolu. Opět cituji Mílu Lince, který uvádí, že denně jste za jídlo utratili kolem půl groše. Pivo za zlaťák najednou vypadá opravdu draze, že?

Ceny a odměny v RPG hrách jsou z hlediska reality holý nesmysl, kterého se bohužel mnoho autorů chytne a drží jako klíště. Sto zlatých je ke konci hry něco, pro co se nemá cenu shýbat. V realitě by sto zlatých bylo hodně kdykoliv. Zlatá desetikoruna, o které jsem psal v minulém článku, se dá dneska prodat za třeba tři a půl tisíce (dle náhodné nabídky na aukro.cz).

Další důvod, proč vznikají v literárních světech takové ceny, je neznalost, kolik si člověk mohl v minulosti vydělat. Potulní hrdinové z RPG by nemuseli být vůbec potulní. Podívejte se na jakýkoliv screenshot v tomto článku. Ti lidé by z dnešního hlediska byli zatraceně bohatí, mnohdy milionáři.

Nyní vás odkáži na knihu Maškaráda od Terryho Pratchetta. Pro čarodějky v poměrně chudé zemičce Lancre je padesát tolarů bohatství a sto tolarů jsou dvě bohatství. (Ankh-Morporský tolar je mimochodem popisován jako měna dost ošizená, v níž je možná pár atomů zlata.) O tom, že by to měl někdo jiný kromě krále, ani neuvažují. Jedná se o lidi z prostých poměrů. Středověký člověk z reálných prostých poměrů si na zlato za celý život ani nesáhl. Chudý sedlák, který má doma uspořené tři zlaté mi zní podobně jako Jeníček a Mařenka. Oboje je to pohádka.

Je totiž hezké, když jsem napsal, že levná sekera stála tři groše, kdežto nůž jste koupili klidně za jeden groš. Otázka však zní, za jakou dobu byste si na tu sekeru vydělali. To je to samé jako dnes. Uklízečka má jiný plat než sekretářka. Sekretářka má jiný plat než ředitel.

Opět cituji ty chytré knihy. Třeba drvoštěp si denně přišel na tři až čtyři groše. Zedník šestnáct týdně, tesař šestnáct až dvacet. Lovčí dostával ročně devadesát grošů plus zaopatření. Pomocný učitel čtyři kopy grošů ročně, ale mohl mít další výdělky (po vyučování se mohl věnovat svému hospodářství). Citovat bych mohl dál, ale snad vám dochází, že běžný člověk si na mnohé výše zmiňované zboží ani nesáhl. Pro zajímavost, Landšperské panství mělo výnosy kolem pěti set kop grošů ročně. Panství. Šlechta. Jednou větou, lovčí vám za splnění drobného úkolu jen těžko věnuje třetinu ročního platu.

Minule jste se dozvěděli o tom, že hrdina u sebe nemůže nosit mnoho tisíc zlaťáků kvůli váze. Dnes zase víte, že nosit je u sebe by bylo nemožné i kvůli jejich hodnotě. Bankéři také mají trezory a nenosí všechny svěřené finance po kapsách. Hrdinové, kteří z měšce vysypou peníze v hodnotě města, patří do hry, ale ne do literatury. Ta by měla realitu odrážet věrněji. Moje rada? Pořiďte si Středověký svět a přečtěte si ho. A pak hlavně přemýšlejte, než příště střelíte od boku nějaké číslo.

Sikar

P.S. – ačkoliv je mi jasné, že tento článek k tomu, vzhledem k žánru a tématu, jen těžko využijete, nezapomeňte, že na konci měsíce má uzávěrku naše soutěž. Pište, ať to stihnete!