Když jsem přemýšlela nad názvem dnešního článku, napadala mne spousta nesmyslů. Také se mi v hlavě objevovaly přímo odkazy na literární i jiná díla, jako bych byla obrovská kartotéka, ale s názvem samotným mi to moc nepomohlo. Zkrátka a dobře: lepší název ze mne dneska nedostanete. Na druhou stranu však přesně pojmenovává, o čem se chci bavit.

Kolikrát jste už slyšeli okřídlené (a notně otřepané) pište o tom, co znáte? Ano, to je obecně platné pravidlo a je dobré se ho držet. Důvody jsou různé a většina z nich plně pochopitelná už ve svém základu.

Co však zároveň hrozí, pokud se budete tohoto pravidla držet slepě, bez přemýšlení? Zacyklíte se, zarazíte na místě a myšlenky na jakékoliv experimentování, zkoušení, objevování nových postupů a cest se vám zkrátka budou vyhýbat. A kde jinde se to stane snáze, než v otázce věku vašich postav.

Setkávám se s tím především u mladých a mladších autorů. Když si přečtu prvních pár povídek, narazím na určitý typ postav. Jenže co většinou najdu, když si od daného autora čtu třeba dvanáctou, dvacátou, třicátou povídku? Správně, ten samý typ postav. Nejde jen o vzhled, sociální pozadí, schopnosti a charakter – často opomíjeným aspektem postav je jejich věk.

Především autoři do dvacátého roku věku (bráno povšechně) mají postavy mladých náctiletých … (doplňte sami, co uznáte za vhodné od šprtů, otloukánků, přes vlkodlaky až po lovce démonů). Pokud si však myslíte, že s přibývajícími roky autorovými se i jeho postavy dožívají třeba sedmdesátky, musím vás zklamat. Pokud se nejedná o sociálně laděnou satiru (jen tak z hlavy mne napadá povídka Ivana Mlse Penzi vezdejší dej nám dnes) nebo podobnou záležitost, většina autorů se drží průměrného věku, jako by celý jejich vesmír obývala pouze jedna generace.

A pak tu máme pány spisovatele – tolik omílaný Martin, jemuž by se dala vytýkat spousta věcí včetně jisté rozvleklosti, zabydlel své knihy rozličnými postavami napříč všemi věkovými kategoriemi. Pokud namítnete, že vzhledem k jeho masivní spotřebě postav je taková diverzita žádoucí (aby aspoň ti mladí měli šanci dospět, když ti dospělí nezestárnou), nehledě na jeho věk (takže i ty osobní zkušenosti už může předávat postavám), hned vás zarazím. Co třeba takový David A. Gemmell? Jeho Druss Veliký se poprvé objevil v knize Legenda jako stárnoucí válečník, jehož slavné dny se už považují za součást hrdinských vyprávění. Až mnohem později David Gemmell napsal i samotný příběh, který dal Drussovi přízvisko Veliký, ale v základu měl hotovou stárnoucí postavu, žádného mladíka či muže na vrcholu sil.

Jistě. Jsou věci, které přicházejí až s věkem. Mění se pohled na svět, občas i názory, prostým žitím života se získávají zkušenosti, které se v knihách neuvádějí. Takhle to prostě je – a jako autoři se k podobným informacím dostanete jen dvěma cestami. Buď tou složitou a časově velmi náročnou (dospějete do daného věku, odžijete si danou porci a aspoň částečně si to zažijete na vlastní kůži), nebo sice jednodušší a zkrácenou cestou, ovšem stejně náročnou na pochopení a zpracování: že si poslechnete báchorky starších. Že je to tak jednoduché? Tak proč to nedělají všichni?

To by mimochodem zajímalo i mne. Proč se autoři vyhýbají postavám stárnoucích, slábnoucích, ale stále ještě schopných mužů a žen, obohacených celoživotními zkušenostmi? Není to dostatečně poutavé jako lepá polonahá děva a mocný válečník na vrcholu sil? Nehodí se do příběhu sveřepých nepřátel, mocných impérií, cest vesmírem? A není to trochu krátkozraké?

V honbě za jedinečností příběhu, postav, jejich charakterů spousta autorů jaksi zapomíná, že sklouzává do jednotné šablony. Přitom se stačí jen na chvíli zastavit a zamyslet, zda vyšší věk s sebou kromě spousty negativních detailů (bolesti, stará zranění, stařecké nemoci – i když co si budeme, ještě mi ani nebylo pětatřicet a kolena mi občas vržou jako sedmdesátileté) nenese také jistá pozitiva a výhody, které by se daly náramně dobře zpracovat v povídce. Co třeba jen zkušenosti a znalosti, neuložené v manuálech, ale získané jen prostým životem? Co jistá protřelost, která třeba v případě válečnicky nastavených světů, klanů a rodin znamená, že občas nepřežije ten nejsilnější, ale ten nejchytřejší? Všechno tohle stojí za zvážení, až příště sáhnete do škatulky “postavy” a vytáhnete další unifikovanou figurku.

Protože občas i ten barbar Cohen zvládne víc, než celá banda mladíků.