Většinou mají stará pořekadla pravdu – lidová moudrost by konec konců nepřežila, pokud by tomu bylo jinak. Jenže spoléhat se na její neměnnost může být svým způsobem… zaslepené.

H.G.Wells napsal v roce 1905 povídku Země slepců, která zpracovává právě stařičké pořekadlo mezi slepci jednooký králem ve zcela odlišném vidění. Vytvořil mikrosvět v odlehlém ekvádorském údolí, jehož obyvatelé sice postrádají zrak, zato jsou jejich ostatní smysly natolik vytříbené, že oči k životu ani nepotřebují. Vpád vidícího hrdiny doprostřed tohoto společenství pak je obrazem chaos vzbuzujícího nemehla, které je třeba doslova vodit a hlídat na každém kroku jako malé dítě.

Jakou to má souvislost s autory a psaním? Mimo zcela očividného neonového poutače “tohle si přečtěte!” mne to přivedlo k drobnému rozmýšlení nad naším normalizovaným vnímáním světa. Bereme a filtrujeme svět skrze své smysly, které považujeme za obyčejné a nedůležité, ale právě tyto smysly nás primárně determinují.

Uvažovali jste někdy nad tím, jakým způsobem se vám změní perspektiva, pokud celý život prosedíte? Jakým způsobem se mění vnímání, když jste zbaveni některého ze smyslů? Jak se posune kompletně celé vaše chování a přemýšlení, dokonce vaše instinkty, pokud se musíte vyrovnat se zcela novým filtrem, jímž k vám proudí informace o vnějším světě?

Osobně to mám o něco snazší, protože mi vysoký počet dioptrií a občasná zapomnětlivost (či rozespalost) poskytují dokonalý prožitek poloviční slepoty přímo z první tlapky. Proto také je pro mne Země slepců – její pro ostrozraké čtenáře občas až neuvěřitelné myšlenkové procesy – snáze uchopitelná a převeditelná do skutečnosti. Posun přesvědčení od “tohle přeci musí být fikce, slepec nemůže být šikovnější než vidící člověk!” k nepříliš vzrušenému “jop”, které je však o to zásadnější, protože vytváří celou novou dimenzi zkušeností, znamená pro autora pořádně hlubokou truhlici inspirace.

Co se tím snažím říci? Že ne vždy to staré pořekadlo platí, jistě – a hlavně: proč se stále držet zažitých vzorů a jet ve vyhloubených kolejích? Zkuste udělat krok stranou. Vypnout některý ze smyslů, případně se zamyslet, jakým způsobem by fungoval váš svět bez dané schopnosti. Jak moc by se změnila perspektiva? Bylo by vůbec myslitelné, dosáhnout některých vynálezů, nebo by se dané směry ukázaly pro společnost slepců ukázaly být zcela nepodstatnými a nevyužitelnými?

Vztaženo dále (ať už je považujete za součást lidské výbavy či nikoliv), tolikrát v minulosti diskutovaná telepatie a jí podobné schopnosti spadají do té samé kategorie jako základní pětice. Že jde o exotické a vymyšlené teorie? Princip je v základu stejný: jeden člen společnosti je nadán schopností, díky níž ční nad ostatními. Skutečně to je pozitivum, které dotyčnému přináší zřejmou výhodu nad ostatními, jak se nám snaží naznačit lidové moudro? Není to spíš překážka, vyčleňující dotyčného telepata (či jinak nadanou osobu) ze společnosti?

Tyto a podobné otázky by si měl každý autor položit a pokusit se na ně nalézt odpověď. Ne kvůli čistému svědomí, ale čistě z praktického hlediska: během rozmýšlení totiž určitě narazí i na ty aspekty daného problému, na něž by při pouhém psaní stylem “teď tam napálím telepata jako kontrarozvědčíka!” nejspíš nepřišel. A díky tomu budou i jeho postavy, jejich konání a vnímání, mnohem přirozenější.

---

Děkuji Leonardu Medkovi, který mne při našem posledním rozhovoru někde mezi Dřeveší a Prosetínem na myšlenku tohoto článku přivedl. Jak se ukazuje, ono i sdílení vědomostí o přečtených povídkách a knihách bývá nápomocné pro další tvorbu.