Dnes trochu o přemýšlení a důsledcích.

Přestože jde o ohavný patvar, onen výraz “nezabitelný” plně vystihuje podstatu daného problému. Ať už kvůli citové závislosti autora nebo díky “geniálnímu” nastavení postavy a jejího charakteru se zkrátka může autor jakkoliv snažit a stejně se mu postava na konci příběhu zvedne na nohy, zamává na rozloučenou (nebo zvedne prostředník, záleží na jejím naturelu) a odkráčí do západu slunce.

Což o to, některé postavy skutečně stojí za to udržet při životě, jakkoliv se to v průběhu dění jeví jako zcela nereálná šance. Pokud je autor dobrý, rozumí logice a svému světu, dokáže najít skulinu, skrz kterou dotyčnou postavu protáhne k závěru. Občas se také stane, že si autor ani neuvědomí, že pro postavu, které nachystal hrdinskou, v pravdě epickou smrt, vytvořil víc než jednu cestu, jak z toho chaosu vypadnout relativně v jednom kuse. Takové případy se stávají a přiznávám, že občas bývám sama překvapená, když se právě tohle odehraje v mém příběhu.

Co ale s postavou, která je předurčena zemřít, celý příběh směřuje (jakýmkoliv způsobem) k tomuto závěru a na konci se na vás dotyčný týpek provokativně culí? Pominu-li klasickou chybu skákání přes žraloka, dal by se problém vzít ze dvou stran, jak jsem už naznačila výše.

Tou první je citová závislost autora. Nikdy jsem nechápala chování některých autorek*, které si vytvoří až nezdravý vztah ke svým postavám (především mužského pohlaví). Mluví a píší o nich jako o svých miláčcích, na svých stránkách spolu s fanynkami probírají, co dalšího zlého a nepříjemného dané postavě provedou, jak ji pomučánkují a podobné hovadiny. Nejspíš nemají autorky dostatečný kontakt s realitou, trpí nedostatkem přátel, nebo se za tím skrývá jejich nevyplněná touha po dotyku hvězdy (aneb nenašly idol hodný zbožňování v reálném světě, tak si ho stvořily), každopádně jako čtenáře i jako ženu mne takovéto chování dosti odpuzuje.
Ve vztahu k dnešnímu tématu pak taková postava během povídky projde peklem tam a zpátky, poztrácí části vlastního těla, duši, rozum i všechny drobné – a na konci je zase použitelná pro další příběh. Autor/ka zkrátka na postavě natolik lpí, že přestože se nabízejí všemožné cesty, jak příběh okořenit právě touhle smrtí, odejitím, zkrátka ukončením postavy, nevyužije toho i za cenu ztráty nového pohledu na příběh, jeho vybočením z řady totožných příběhů. Postava je zkrátka nezabitelná, byť to znamená (s trochou nadsázky) hodit ji do sopouchu a sledovat, jak sjíždí lávovou řeku.

Jiný typ problému s nezabitelností postavy nastává ve chvíli, kdy ji tak autor vytvoří, třebaže si to sám zpočátku kolikrát ani neuvědomuje. Ve snaze dosadit do textu dostatečně živou postavu, jíž hodí do cesty všechny nepřízně osudu, které je schopen vymyslet, stvoří spíš ječící a kopající Valkýru kříženou Fénixem. Zkrátka a dobře původně normální postava prochází vývojem, který směřuje k neodvratné nezabitelnosti: stačí jen posunout myšlenku mutace o kousek dál, využít o nějaké to procento navíc lidský potenciál, pozapomenout na některé sociální návyky a otázky morálky, zkrátka odvážit se dál, než kam šlápl dosud. Smíchejte všechny tyhle detaily dohromady a voilá, najednou máte lidsko-mimozemského mutanta, nadaného nezměrnou psionickou sílou a disponujícího celou flotilou hvězdných lodí, kterého potřebujete jako autor odklidit aspoň na čas z cesty, abyste se věnovali jiné části příběhu – a ono to nejde.

Pokud je daný příklad pro vás dotažený ad absurdum, vězte, že i na takovou postavu jsem narazila. Odsunout ji na vedlejší kolej, protože to vyžadoval příběh, bylo neskutečně složité a autor musel hodně ubírat, aby se mu to podařilo. Což je mimochodem způsob, jak se dá z tohoto problému vybruslit: pokud se vám už stane, že máte nezabitelnou postavu a vadí vám to (někdy je lepší, když vám postava přežije konec příběhu, protože máte třeba nakročeno k sérii povídek z daného světa), je třeba se vrátit po vlastních stopách a něco málo ubrat. Je postava neporazitelným břitmistrem? Nepostavíte ho přeci proti několika průměrným šermířům, ale dopřejete mu pořádný boj s desítkami protivníků, aby se unavil a udělal chybu! Stvořili jste si geniálního vojenského stratéga? Lidský faktor hraje také důležitou roli a tedy stačí využít třeba zrádce v týlu, únavy, přehlédnutí či vlastní stratégovy pýchy a máme tady ukázkovou likvidaci fenoménu nezabitelnosti.

Zkrátka a dobře: pokud se vám příběhem prohání nezabitelná postava, je třeba si odpovědět na dvě otázky. Proč je nezabitelná? A vadí to? První odpověď vás navede k celé skupině dalších otázek: co ji činí nezranitelnou a nesmrtelnou? Není někde v příběhu logická díra, kvůli níž postava jen vypadá nezabitelně? Nakolik je to uvěřitelné pro čtenáře?
A pokud vám to coby autorovi nevadí – postavu jste si oblíbili, její přežití vyznívá logicky a uvěřitelně, napadlo vás pokračování nebo nový příběh s tímhle týpkem v hlavní roli – můžete doufat, že to nebude vadit ani čtenářům.

---

* Ještě jsem neměla to zcestné štěstí potkat autora-muže, který by měl vypěstovaný takto podivný vztah ke své postavě či postavám. Takže ne, nejde o genderovou nevyváženost, ale čistě o mou zkušenost. Pokud znáte autora, který k nesnesení miluje svou hlavní hrdinku a činí z ní nezabitelnou postavu jen proto, že se s ní nechce rozloučit, sem se jménem!