Občas se to stane každému. V zápalu boje tříská do klávesnice, hlavu plnou epických scén, krvavých bitev nebo romantického vzdychání, a tak na logiku slov dvakrát nehledí. Problém se objeví ve chvíli, kdy pácháte korektury a nelogických spojení si nevšimnete třeba proto, že gramaticky máte všechno v pořádku a nenapadne vás zastavit se a zamyslet nad smyslem.
Čas od času na to narazím, ať už přímo v textech, nebo třeba v diskusích. Pro příklad nemusím chodit nijak daleko: jak často sami narazíte nebo dokonce použijete spojení strašně krásný? Nepřijde vám to nijak závadné? A jak byste tedy definovali strašnost oné krásy? Nese to negativní nebo pozitivní náboj?
Samozřejmě také vím, že mluvčí, který použije toto slovní spojení, chce vyjádřit extrémní míru oné krásy. Pro přesnější vyjádření mu však chybí vhodná slova a tedy použije to, co slýchá v běžné řeči. Ovšem dovolíte si toto napsat jako autoři? Skutečně?
Vezmu to ještě z jiného konce. Ne každý, kdo píše, má podobné zkušenosti. Ovšem pokud jste už objevili radosti a strasti literárních serverů, blogů nebo webovek, kam umisťujete své autorské texty, jistě jste se už setkali i s komentáři ne zrovna nadšených čtenářů. A kolik z vás už našlo pod svým textem komentář, začínající slovy nechci rýpat, ale… – po nichž následovala kompletní autopsie zveřejněné povídky, vaší autorské geneze a občas i psychického stavu?
I zde se dá namítat, že přeci autor oněch slov nechtěl autorovi ublížit, nemyslí svá slova zle, zkrátka nesleduje žádný zlý úmysl, žádné rýpání. Z osobní zkušenosti však musím říci, že právě po těchto slovech v pětadevadesáti případech ze sta následovalo právě ono rýpání, rytí, převracení každého pověstného kamene, zkrátka podrobná pitva téměř každé věty, myšlenky či slova. Dalo by se říci, že lidé chápou frázi nechci rýpat, ale jako omluvu pro cokoliv, co dále napíšou.
Opět se zeptám: máte to jako autoři zapotřebí? Skutečně si vystačíte s takto omezeným slovníkem, nebo se bez těchto obvyklých berliček obejdete? A ještě jedna otázka: zamýšleli jste se někdy nad tím, kolik podobných frází bezmyšlenkovitě používáte dokonce i při psaní příběhů, nejen v reakcích a komentářích?
Problém slepého ucha se však netýká jen frází a obratů, používaných v běžné mluvě. Především u začínajících a méně zkušených autorů se často stává, že směšují výrazy z různých skupin. S cílem podat fádní popis trochu netradičně, víc poeticky a originálně – a někdy čistě jen proto, že si ono míchání vody a oleje neuvědomují – přiřazují k prostorovým objektům pohybová nebo zvuková slovesa (mýtina se rozléhala, mohutné stromy… vzhlížely jako obři), případně vytvoří nelogické popisy (Místnosti byly vesměs prázdné, až na pár poliček a skříní. Všechno jsme tehdy odvezli pryč. – povídka Hvozd).
Nejspíš se někteří chcete zeptat, zda je třeba se podobným výrazům vůbec vyhýbat. Už jsem slyšela i názor, že jde přeci o umělecký text, kterému by se neměla jistá míra poetiky upírat. Jenže mezi poeticky odvyprávěným příběhem a textem, který má slepé uši a chromé oči, je dost podstatný rozdíl – zatímco první má bohatý jazyk, nepostrádající pevnou ruku zkušeného autora, druhý je běžnou mluvou vyprávěný text, v němž sem tam vyskočí ono slepé ucho.
Jak se tedy těmto nepříliš zdařilým obratům vyhnout? Hlavně ze začátku to jde dost ztěžka. Začínající autor si často ani neuvědomuje, že něco dělá špatně, u zkušených matadorů pera a klávesnice zase čas od času dochází k osobní slepotě. Oběma může pomoci buď velmi pečlivý betačtenář, který se zaměří právě na slepé uši, nebo – pokud si už je autor vědom toho, že má právě tento problém – neméně pečlivě projde text sám.
Popravdě, je to nevděčná práce. Když skutečně začnete přemýšlet nad smyslem jednotlivých slov a souvětí, může se stát, že sklouznete až na samé dno, kde pod lupou převracíte kdejakou předložku a spojku. Chce to udržet si aspoň částečný nadhled (říkám tomu čenich nad vodou) a nezpracovávat celý text naráz, má-li přes deset normostran. A pokud ani to nepomůže a vy stále pochybujete, zda je daný výraz normální, nebo slepouchý, podtržený si ho odložte stranou. Po pár dnech se k němu vrátíte a s největší pravděpodobností se zasmějete sami sobě, jak jste nad ním mohli vůbec váhat. Pokud jste skutečně našli své slepé ucho, můžete zajásat, protože si příště s největší pravděpodobností dáte pozor a tento výraz už nepoužijete.
Protože i o tomhle je psaní. O stálém sebezdokonalování, ať se zdá jakkoliv nepatrné.
Související příspěvky
aneb trochu jinak o tom, kdy autor potřebuje vlastní, zcela separátní píseček.
Dnešní článek navazuje na pár starších. Na které konkrétně? Já sám ani nevím, je jich víc. Jenže občas …
Nedávno jsem se před Sikarem zmínil, že právě čtu Pohřbeného obra a hrozně mě irituje, jak „přespisovnělá“ ta …
Jé, můj oblíbený případ “ohlušující ticho” – našel jsem to v několika knihách různých autorů, osobně se mi to spojení líbí – ve své podstatě se jedná o nesmysl, na druhou stranu to lze chápat jako ten těžko definovatelný stav, kdy se něco stane a všichni mlčí a čekají, jaké přijde reakce…
Tohle, “strašná krása” a podobné věci jsou figura zvaná oxymóron – vtipný nesmysl. Když se to používá jako figura – tak jak popisuješ to “ohlušující ticho”, tak to není slepouché.
Ony totiž figury jsou z definice věci, které přitahují pozornost. Když jsou použité správně, podtrhnou význam. Když jsou použité špatně, křičí z textu, že jde o chybu (nebo nadvládu formy nad obsahem, pokud autor aspoň tušil, že pracuje s figurami).
Pojmu oxymoron jako takovému jsem se schválně vyhnula, protože jde o básnickou figuru – a já nechci směšovat poezii a prózu, byť prvky prvého lze zpracovat v druhém (pokud autor ví, oč jde a dovede s těmito prvky pracovat). Proto samotný pojem nikde v textu není.
Ta figura se může objevit i v próze, ostatně původem je prozaická. (Jako všechny figury založené na smyslu.)
Přitáhla jsem sem pojem figura právě proto, aby bylo dobře vidět, kdy se tebou kritizovaný jev stává chybou. “Slyšeli jen slova a nezajímalo je, co doopravdy dělá – jako by jim ohluchly oči.” – to může být v textu úplně v pořádku, pod podmínkou, že k tomu kousku vybuduješ správný oblouk. Silná figura (dokonce dvojitá). Ale je to samozřejmě už vyšší dívčí v oblasti stylistiky, a proto platí zlaté pravidlo – nepráskat to do textu, když to neumím.
Mezi mé perličky patří:
Úzké široké okno, a hlasitý šepot.
S jedním člověkem jsme se hádali, jestli se hodí psát “mladá dívka”. Když se řekne dívka, každý ví, že se jedná o mladou osobu ženského pohlaví, a kdyby měla být starší, řeklo by se mladá žena, takže slovo dívka by mělo stát samo o sobě. V běžné mluvě se ale říkává “mladá dívka”. Má-li snad být mladší než dívka, řekla bych děvče… nějak jsme se nedohodli.
Já oxymórony rád.
Spousta slovních spojeních je na hraně a často za nimi stojí možnosti (a nepochopení) češtiny, její mnohoznačnost a nedostatečná slovní zásoba čtenáře, který významy rozlišuje pouze černobíle. Z toho vyplývá i většina příkladů v článku a diskuzi. “Ohlušující ticho” je ve své podstatě stav, kdy po intenzivním hluku nastane náhle naprosté ticho. To, že autor takové spojení použil i jinde, je v lepším případě odkazem, v horším nepochopením. “Úzké široké okno” není vyloženě chyba, ale spíš nevhodný popis. Slova nejsou ve vzájemném rozporu, protože popisují prostor, tedy například širokou horizontální štěrbinu. “Hlasitý šepot” je natolik běžný, že se až divím jeho výskytu mezi příklady. Šepot je forma mluveného projevu s výraznými sykavkami za minimálního použití hlasivek. Jeho intenzitu/hlasitost lze regulovat. Samotný termín je pak často používán například na jevišti, kdy role vyžaduje šepot, ale rovněž je třeba, aby i vzdálený divák slyšel.
Nakonec i ta “strašná krása” je povedené spojení, protože “být krásný, až to nahání hrůzu” lze, stejně tak jako “být děsivě milý”.