Viděli jste film Lego příběh? Hlavní hrdina Emmet je nejběžnější možný typ figurky, jaká existuje. Dvě tečky očí a úsměv. V průběhu filmu je to dokonce párkrát zmíněno, například ve chvíli, kdy má policie problém s jeho identifikací, protože je úplně stejný jako třetina fotografií v databázi. Nebo je komentováno, jak jeden jeho kolega má rád párky, druhý kolega kuřecí křidélka a třetí, no jen slyším jeho jméno a už se směju! Všichni mají nějakou charakteristiku, která je tam úmyslně velice jednoduchá. Celý děj filmu je totiž doopravdy jen dětská hra. A Emmet je zpočátku opravdu zcela bez osobnosti.
Než budu pokračovat dál, o legu a charakteru postav se tu nedávno mluvilo. Pokud jste jej nečetli, podívejte se nejprve na článek od Cirrat. Díky němu totiž nemusím psát dnešní článek tak dlouhý, jak by být mohl.
Emmet z Lego příběhu je bez osobností. Nedá se o něm říct nic jiného, než že je zcela průměrný. V manze/anime Sayonara, Zetsubou-sensei je postava dívky Nami Hito, která je zcela normální, což je také její jediný charakterový rys. Je normální, ničím nevyčnívá, a právě díky tomu paradoxně vyčnívá až moc. (Kdo onu mangu znáte, opovažte se ji po dočtení článku použít jako argument v komentářích. Jedná se o absurdní satiru, tam je povoleno vše. Co však projde v tomto žánru, nemusí projít jinde.)
Pochopitelně jsem se setkal už s tucty postav, které, ač by měly být něčím výjimečné, tak nejsou. Autor je nějak zamýšlel, ale pak se – přesně, jak psala Cirrat – zasekl u toho, že se jedná o princeznu. Zde častokrát končí popis osobnosti, přičemž z děje máme pocit, že ona postava je nejspíš emocionálně mrtvá a klidně by mohla být nahrazena robotem na dálkové ovládání. Dočteme se, že je to princezna. Jaká ale je? Je rozmazlená? Arogantní? Odvážná? Ustrašená? Zvědavá?
Tohle všechno jsou charakterové rysy. Každý z nás je nějaký. Jeden se klidně o půlnoci vypraví na hřbitov, druhý ani nedojde do sklepa pro okurky. Jeden si neustále stěžuje, druhému je všechno šumák. Žádný z nás však nemá jednu jedinou vlastnost. Když napíšete, že váš hrdina je velmi odvážný, nebudu vám to vyvracet. Problém je, když odvaha zůstane jeho jedinou vlastností. Už není zvědavý, arogantní, vzteklý a mlsný. Je pouze odvážný.
Dostávám se k tomu, proč je v názvu článku slovo úchylka. Nemohu se mnohdy ubránit dojmu, že některým autorům přijde, že extrémně vyčnívající postava se rovná zajímavé postavě. Mám rád extrémně vyčnívající postavy. Horší to je, když jediné, čím vyčnívají, je úchylka.
Slovy jednoho kritika, poslední roky jako kdyby úchylka nahrazovala osobnost. Hrdina již není odvážný, mlsný, arogantní, zvědavý a vzteklý. Hrdina je zoofil, přičemž jeho zoofilství je jediným charakterovým rysem, který autor zmiňuje. Čtenáři je o hlavu na každé stránce omlacováno, že tohle je zoofil. Neustále myslí na heboučké ovečky a skotačivá kůzlátka (z vlastního popisu mám pocit, že ta mají více osobnosti, než on).
Je to jako u všeho. To můžete do textu rovnou hodit desítky stran samoúčelných erotických scén, které vyskočily odnikud, protože ať už pozitivně nebo negativně, prostě to zaujme. Podle některých autorů je receptem na úspěch do příběhu přidat někoho, kdo je zoofil, pedofil, nekrofil nebo alespoň očichává prkénka na záchodcích a chrochtá si u toho blahem.
Ano, čtenáře to skutečně zaujme. Zvednou prst a vykřiknou, že to je přeci zoofil. Horší už to bude, když nezjistíme, jestli je taky ukecaný, opatrný a něžný. (Doufám, že i vaše mysl byla nyní zaplavena děsivými scénami.)
Asi taky znáte hodně lidí, kteří jsou nějakým způsobem podivní. Ti, na které když se vás někdo optá, první vás napadne ,,jo, ten má doma už pár set krabic od mléka a staví si z nich hrad”. Je běžné, že jako první vás napadne ta nejméně obvyklá věc, díky níž daný člověk vyčnívá z davu. Pokud znáte nějakého zoofila, nejspíš vám taky přijde jako první na mysl, že jeho přítelkyně má vemeno, nikoliv, že ten chlapík vaří perfektní rizoto.
Jenže on není pouze zoofil. Ne vše, co říká, a na co myslí, se týká zvířat. Je to člověk, který má stejné lidské vlastnosti jako všichni kolem. Je netrpělivý, pečlivý, čistotný a mrzutý. Pokud autor vymyslí takového člověka a zaměří se pouze na to, co je na něm neobvyklého, velmi často úchylku, která z něj dělá v očích společnosti někoho nenormálního, je to jen a pouze lenost. To, že posloucháte jazz, díváte se na romantické komedie nebo sbíráte známky o vás sice něco říká, ale zdaleka ne vše.
Rozdíl je v tom, že když má postava ráda čokoládu, nic jste o ní neřekli a nikoho jste nezaujali. Napište, že postava je pedofil. Opět jste nepopsali její charakter, ale tentokrát všichni pozvednou obočí. Možná jste mluvili vždy o tom samém člověku
Čtenáři doopravdy zvednou prst a okomentují zjevnou pravdu. Pokud to však děláte pouze pro přilákání pozornosti, náročný čtenář to nemusí odpustit.
Postava dovede být zajímavá i bez toho, aby pro svoje partnery chodila do márnice. A i postava, která tam chodí, by měla mít něco jako charakter, který pouhou úchylkou opravdu nenahradíte.
Sikar
Tak trochu mimo téma… Ten zoofil mi připomněl ještě jeden takový problém. Když někdo udělá postavu, které je potenciálně zajímavá (zoofil, sériový vrah), ale je pak vidět, že deviaci dané postavy ví velký kulový a zůstane právě u takových klišé jako že zoofil je farmář, který hobluje ovce… To je pak nuda…
Hmm.. vlastně se to spíše stává u těch sériových vrahů. Psychologie nula nula… jen víme, že potřebuje vraždit a bůh ví proč 🙂
Vlastně mluvíme téměř o tom stejným, když o tom zpětně přemýšlím…
Jiná volba slov, závěr v podstatě stejný. Jo.
Celkově mě štve ten archetyp zoofila, co je prostě farmář, co píchá ovce a kozy. Podle mě to asi neodpovídá moc realitě.
Stejně jako mě štve archetyp pedofila, co nosí béžový kabát a brýle (lol, rapist glasses).
http://youtu.be/EVcyNANK5cY
No, to odpovídá hlavně vtipu o tom, jak dělá skotská ovce… xD
Jinak asi “nejlepší” sériový vrah, s nímž jsem se setkala v povídkách, bylo COSI, co bylo k vraždění dohnáno traumatickým vztahem s dominantním otcem, tři čtvrtiny povídky kuchalo ženu v jejím vlastním bytě a mělo u toho podivný monolog, a protože to tím dostatečně neuspokojilo svého temného pasažéra, tak to vzalo domů pustými nočními ulicemi New Yorku z Manhattanu přes Brooklyn a cestou umlátilo černošského bezdomovce. Z kontextu povídky vyplývalo, že tímhle stylem to vraždí celou dobu, takže jsem se ani nedivila, že policisté pořádně nemohou chytit stopu – ten sériový vrah neměl absolutně žádný rukopis, žádné charakteristické oběti, jenom vraždil a autor to poměrně dopodrobna popisoval. Prostě kjůůůůt.
Na něco podobného jsem narazil u BDSM komunity, která mě dlouhou dobu docela odpuzovala, protože jsem narážel na lidi, kteří se prezentovali jako 24/7 – zkrátka byli svoje sexuální orientace (nechali se tím definovat) a dávali to výrazně najevo kdykoliv měli tu možnost. Pak jsem zjistil, že to byly jen extrémy a že v komunitě jsou i lidé, kteří nemusí za každou cenu používat biče a skřipec, ale docela je uspokojí i nomální sex a kromě toho mají i nějaké vlastní koníčky (nejen uzlování).
Podobné je to s LGBT… vyhranění lidé 24/7 jsou ve skutečnosti nesmírně otravní, ploší a nudní.
Ale vlastně jsem čekal, že v článku půjde o kritiku postav v Sherlockovském stylu. Za každou cenu ujetý sociopat, i když to není v příběhu nijak využito. Jen prostě autor seznal, že to je cool design.
Možná příště. 🙂
Jeho úchylkou bylo psaní.
[…] mají i jiné charakterové rysy. O tom, že postavu nelze charakterizovat jedním jediným rysem, jsem už mluvil dříve. Cirrat a Ekyelka o postavách mají celé série. Netřeba tedy chodit příliš do hloubky, […]