Viděli jste film Lego příběh? Hlavní hrdina Emmet je nejběžnější možný typ figurky, jaká existuje. Dvě tečky očí a úsměv. V průběhu filmu je to dokonce párkrát zmíněno, například ve chvíli, kdy má policie problém s jeho identifikací, protože je úplně stejný jako třetina fotografií v databázi. Nebo je komentováno, jak jeden jeho kolega má rád párky, druhý kolega kuřecí křidélka a třetí, no jen slyším jeho jméno a už se směju! Všichni mají nějakou charakteristiku, která je tam úmyslně velice jednoduchá. Celý děj filmu je totiž doopravdy jen dětská hra. A Emmet je zpočátku opravdu zcela bez osobnosti.

Než budu pokračovat dál, o legu a charakteru postav se tu nedávno mluvilo. Pokud jste jej nečetli, podívejte se nejprve na článek od Cirrat. Díky němu totiž nemusím psát dnešní článek tak dlouhý, jak by být mohl.

Emmet z Lego příběhu je bez osobností. Nedá se o něm říct nic jiného, než že je zcela průměrný. V manze/anime Sayonara, Zetsubou-sensei je postava dívky Nami Hito, která je zcela normální, což je také její jediný charakterový rys. Je normální, ničím nevyčnívá, a právě díky tomu paradoxně vyčnívá až moc. (Kdo onu mangu znáte, opovažte se ji po dočtení článku použít jako argument v komentářích. Jedná se o absurdní satiru, tam je povoleno vše. Co však projde v tomto žánru, nemusí projít jinde.)

Pochopitelně jsem se setkal už s tucty postav, které, ač by měly být něčím výjimečné, tak nejsou. Autor je nějak zamýšlel, ale pak se – přesně, jak psala Cirrat – zasekl u toho, že se jedná o princeznu. Zde častokrát končí popis osobnosti, přičemž z děje máme pocit, že ona postava je nejspíš emocionálně mrtvá a klidně by mohla být nahrazena robotem na dálkové ovládání. Dočteme se, že je to princezna. Jaká ale je? Je rozmazlená? Arogantní? Odvážná? Ustrašená? Zvědavá?

Tohle všechno jsou charakterové rysy. Každý z nás je nějaký. Jeden se klidně o půlnoci vypraví na hřbitov, druhý ani nedojde do sklepa pro okurky. Jeden si neustále stěžuje, druhému je všechno šumák. Žádný z nás však nemá jednu jedinou vlastnost. Když napíšete, že váš hrdina je velmi odvážný, nebudu vám to vyvracet. Problém je, když odvaha zůstane jeho jedinou vlastností. Už není zvědavý, arogantní, vzteklý a mlsný. Je pouze odvážný.

Dostávám se k tomu, proč je v názvu článku slovo úchylka. Nemohu se mnohdy ubránit dojmu, že některým autorům přijde, že extrémně vyčnívající postava se rovná zajímavé postavě. Mám rád extrémně vyčnívající postavy. Horší to je, když jediné, čím vyčnívají, je úchylka.

Slovy jednoho kritika, poslední roky jako kdyby úchylka nahrazovala osobnost. Hrdina již není odvážný, mlsný, arogantní, zvědavý a vzteklý. Hrdina je zoofil, přičemž jeho zoofilství je jediným charakterovým rysem, který autor zmiňuje. Čtenáři je o hlavu na každé stránce omlacováno, že tohle je zoofil. Neustále myslí na heboučké ovečky a skotačivá kůzlátka (z vlastního popisu mám pocit, že ta mají více osobnosti, než on).

Je to jako u všeho. To můžete do textu rovnou hodit desítky stran samoúčelných erotických scén, které vyskočily odnikud, protože ať už pozitivně nebo negativně, prostě to zaujme. Podle některých autorů je receptem na úspěch do příběhu přidat někoho, kdo je zoofil, pedofil, nekrofil nebo alespoň očichává prkénka na záchodcích a chrochtá si u toho blahem.

Ano, čtenáře to skutečně zaujme. Zvednou prst a vykřiknou, že to je přeci zoofil. Horší už to bude, když nezjistíme, jestli je taky ukecaný, opatrný a něžný. (Doufám, že i vaše mysl byla nyní zaplavena děsivými scénami.)

Asi taky znáte hodně lidí, kteří jsou nějakým způsobem podivní. Ti, na které když se vás někdo optá, první vás napadne ,,jo, ten má doma už pár set krabic od mléka a staví si z nich hrad”. Je běžné, že jako první vás napadne ta nejméně obvyklá věc, díky níž daný člověk vyčnívá z davu. Pokud znáte nějakého zoofila, nejspíš vám taky přijde jako první na mysl, že jeho přítelkyně má vemeno, nikoliv, že ten chlapík vaří perfektní rizoto.

Jenže on není pouze zoofil. Ne vše, co říká, a na co myslí, se týká zvířat. Je to člověk, který má stejné lidské vlastnosti jako všichni kolem. Je netrpělivý, pečlivý, čistotný a mrzutý. Pokud autor vymyslí takového člověka a zaměří se pouze na to, co je na něm neobvyklého, velmi často úchylku, která z něj dělá v očích společnosti někoho nenormálního, je to jen a pouze lenost. To, že posloucháte jazz, díváte se na romantické komedie nebo sbíráte známky o vás sice něco říká, ale zdaleka ne vše.

Rozdíl je v tom, že když má postava ráda čokoládu, nic jste o ní neřekli a nikoho jste nezaujali. Napište, že postava je pedofil. Opět jste nepopsali její charakter, ale tentokrát všichni pozvednou obočí. Možná jste mluvili vždy o tom samém člověku

Čtenáři doopravdy zvednou prst a okomentují zjevnou pravdu. Pokud to však děláte pouze pro přilákání pozornosti, náročný čtenář to nemusí odpustit.

Postava dovede být zajímavá i bez toho, aby pro svoje partnery chodila do márnice. A i postava, která tam chodí, by měla mít něco jako charakter, který pouhou úchylkou opravdu nenahradíte.

Sikar