Patřím ke generaci, která zažila šílenství jménem Lunetic. Chlapci je nesnášeli, dívky je milovaly. Zanechalo to v mnoha z nás takový dopad, že nemůžeme ani slyšet různé známé písně, protože jejich melodie nám připomene, že čtveřice zvaná Lunetic může za jejich předělávky do češtiny.

Vím, jak před pár lety oznámili návrat a já jsem na internet hodil povzdech, že svět se zbláznil. Povzdech byl rázem okomentován člověkem o necelých deset let mladším. Komentář byla prostá otázka, co je to Lunetic. Mně díky tomu došlo, že ač mnozí z nás pamatují na rychlá přelaďování rádií a umlčování spolužaček, je to přeci jen už docela doba a mnozí to ani nezažili.

Co bych vám povídal. Tenhle boy band byl typickým výkřikem do tmy, který nevydržel dlouho a nezanechal po sobě zrovna otisk, myslím otisk pozitivní. Kdybych na začátku nevysvětlil, o čem píšu, věřím, že by mnozí z čtenářů opravdu tápali. Představte si, že bych hodil jen vtip o nějaké z jejich tehdy proslulých písniček.

Lunetic museli opravdu nesnášet svoje matky, když chtěli aby jim krvácely uši.

To moc vtipné nebylo, ale jsou věci, o nichž se žertovat nedá. Kam tím ale mířím? Kolik lidí by se zasmálo, kdybych udělal vtip o Beatles? Nebo třeba o Michaelu Jacksonovi? Olympicu, abych byl hodný a zmínil další Čechy? Nebo v podstatě o komkoliv, kdo byl něčím víc, než kratičkou hříčkou, o které další generace už nemá ani ponětí, že existovala?

Zrovna hudební interpreti nejsou úplně vhodným příkladem, to přiznávám. Vezmeme si raději to, čemu se občas říká internetová kultura (dle potřeby přidejte uvozovky). Předně cokoliv, co se stane virálním, měsíc to je hlavním zdroje zábavy a posléze je to zapomenuto.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Nedávno nám byla zaslána povídka, ve které byl vtip narážející na tuto událost. Já mám právo sedět. Což o to, já si na onu událost pamatuji, vždyť se to stalo teprve před rokem. Bylo to skutečně virální, alespoň o tom slyšelo opravdu mnoho lidí. Stačí se podívat u odkazovaného videa na počet zhlédnutí, a to nevím, v kolika verzích to po internetu najdete.

Otázka zní, kolik lidí to už mezitím vypustilo z hlavy? Kolik lidí si na to vzpomene za další rok? Jak dlouho takováto událost vydrží v povědomí lidí?

Také mi byla předložena (mimo Triumvirát, takže nemohu zmínit detaily) povídka, která byla CELÁ jednou obrovskou narážkou na další virální video z českého prostředí. Když jsem ji dočetl a podával ji další oběti, okomentoval jsem ji slovy, že tohle za rok nikdo nepochopí. Další oběť mě opravila. Ne za rok, za tři měsíce.

V podstatě navazuji na nedávný článek o popisování odkazem, kde jsem se různých popkulturních narážek také dotknul. Váš vtip se nemusí ztratit pouze v prostoru. Například v Mongolsku asi moc lidí o právu sedět neslyšelo. On se velmi snadno ztratí i v čase. Tady snad příklad netřeba, článek jsem tím začínal.

Humor, který naráží na aktuální dění kolem nás, rozhodně není špatná věc. Kdyby neexistoval, karikaturisté by pomřeli hlady. Vtipy, karikatury, internetové memy, tohle všechno pracuje dost často s čerstvým materiálem. Politický humor je založen na tom, že si děláme legraci z toho, co provedl prezident nebo nějaký poslanec (a mnohdy tím zlehčujeme situaci, která zase tak vtipná není, ale to už je ta česká nátura).

Jenže pak na chalupě otevřete časopis s vtipy z roku 2004 a zjistíte, že zatímco vtipy o motoristech, blondýnách a z hospody všechny chápete, tak u politické dvojstránky marně vzpomínáte, jak ono to tehdy vlastně bylo. Pak ten vtip přečtete někomu, komu v té době bylo sedm a on mu nerozumí. Nezná kontext, neví, kdo byl tehdy premiérem, neví, která strana vyhrála volby.

Ano, můžete si to všechno dohledat, ale když vám někdo musí vtip vysvětlit, přestává být vtipem.

To pak sáhnete po těch vtipech z hospody. Ty jsou nadčasové a aktuální vždy.

Vtip je ovšem věc, která je podobně virální jako video o právu sedět. Dokud je aktuální, šíří se mezi lidmi bleskově. Když situace, k níž se váže, utichne, je zapomenut. Povšimněte si, že tyto vtipy si mnohdy z té situace nejen dělají legraci, ony často také kriticky upozorňují na problém.

My se zabýváme literaturou. Takovou, která se nachází v ideálním případě na stránkách knih. Jakým způsobem reaguje literatura? Existuje mnoho knih, které kritizují nějaký politický systém, válku, atd. Jsou romány, které ve své době třeba kritizovaly politiku konkrétního prezidenta. Jenže tak činily způsobem, že když to někdo četl v té době, věděl, o čem je řeč. Když to čteme po padesáti letech a toho prezidenta jsme ani neznali, souvislost nám nedochází, ale přesto ta kniha dává smysl. Proč? Autor to napsal tak, aby sice kritizoval/zesměšnil svého současníka, ale také na tomto motivu nebyl onen příběh absolutně závislý. Aby byl schopen samostatného fungování i v okamžiku, kdy je zdrojový materiál již dávno zapomenut.

Knihy přežívají déle než aktuální vtipy. Lidé po nich sáhnou i po desítkách let. Co by se stalo, kdybych si povídku, v níž je vtip o ženě, co má právo sedět, přečetl ne rok poté, ale dvacet let poté? Běžně čtu knihy, které byly napsány před dvaceti a více lety, mohlo by se to stát.

Vzpomněl bych si po takové době, že to má být vtip? A co mladší lidé, kteří to nezažili a nemají ponětí, o čem je řeč? Pokud chcete, aby se vámi napsanému vtipu smáli lidé i po letech, vždy se zamyslete, zda tohle za nějaký čas ještě pochopí a vzpomenou si.

V dnešní době jsme zavalení informacemi. Někteří dokonce tvrdí, že současný člověk během jediného dne přijme tolik informací, které ve středověku přijal za rok. Co je dnes nové, bude za týden staré. I humor. Pokud je však humor nadčasový a neomezený dobou, budou se mu lidé smát i za sto let, aniž by zestárnul.

Někdy je lepší vtip průměrný, který pochopí i další generace, než ve své době bombastický, který za týden už vtipný nebude.

Sikar