… kteří je čtou jako první.

Ať už jich máme celou armádu, nebo při nás zůstává jen pár nejvěrnějších, jsou naším stínem a zrcadlem. Nedovedu si představit autora, který by nebyl rád za pomoc betačtenářů – ovšem ne každý autor si uvědomuje, jak s takovou pomocí nakládat. Rozhodla jsem se proto dát dohromady menší přehled způsobů, jakým autoři spolupracují se svými betami se vším, co to obnáší.

Dříve či později si většina autorů najde své betaře a naopak. Jde o přirozený jev; jakmile začnete publikovat veřejně (nejčastěji ve virtualitě na osobním blogu, případně na některém literárním webu), objeví se mezi náhodnými čtenáři i ti, z nichž se stanou vaši pravidelní čtenáři, rádci a betačtenáři. Zvlášť pokud sice nejste úplně nejhorší pisálek, ale vašim textům toho k dokonalosti chybí ještě docela dost. Takový čtenář vás obdaří jedním, dvěma podrobnými komentáři, a pokud nejste do sebe zahledění pitomci, před publikací příštího textu ho oslovíte s prosbou, zda by se na text nejprve nepodíval on a případně nenapsal svůj komentář, co je kde potřeba zlepšit*.

V případě, že dotyčný kývne, máte vyhráno pro jeden text. Pokud jde o literárního nadšence se spoustou volného času nebo o člověka, kterému se zkrátka líbí váš styl, nápady a příběhy, máte vyhráno do budoucna, protože jste s největší pravděpodobností získali svého betu.

Samozřejmě existuje spousta dalších způsobů, jak si betaře obstarat. Od těch mírně zoufalých až po vyloženě vynucovací.

Tady je přehled některých obvyklejších cest:

1. Zveřejníte svůj text a připojíte k němu úvod, perex, v případě postování odkazu na sociální síti komentář s prosbou o konstruktivní komentář. Provedete to několikrát za sebou s různými texty a časem se někdo z čtenářů unaví a rovnou vám navrhne, abyste texty před zveřejněním posílali jemu – ať už kvůli slabým nervům takového čtenáře, který nechce v textech nacházet stále ty samé chyby, nebo z jiného důvodu.
2. Máte svého oblíbeného autora, který také publikuje na daném lit.serveru, na spřáteleném blogu, nebo ho jen prostě sledujete. Vidíte, že jeho texty jsou lepší, šťavnatější a vychvalovanější – a tedy se na něj obrátíte s prosbou o kolegiální pomoc. Podle míry shovívavosti, zaměstnanosti, lidumilnosti a osobního naturelu vám dotyčný pomůže (nebo ani neodpoví na prosbu) a začne pomáhat opakovaně.
3. Zaplavíte některou lit.diskusi svým hořekováním, jak vám psaní nejde, že s ním seknete – tento vyloženě zoufalý způsob vydírání zabírá na typ čtenáře s ochranitelskými a podporovacími sklony. Ze strany autora tento přístup vnímám jako čiré vydírání (čím okatěji dá najevo, že se buď zlepší, nebo jeho život skončil, tím silnější antipatie k němu cítím), a osobně nad tím jen krčím rameny – kdo takovému autorovi podlehne a chce mu pomoci, kope si sakra hluboký hrob. Ale lidé jsou různí, takže svůj k svému.
4. Čistě osobní kontakty mají také své místo – máte kamaráda, o němž víte, že jeho postřehy k povídkám, textům, příběhům jsou zcela na místě, přesné a trefné? Inu, není nic snazšího, než dotyčného uplatit tím, co má rád, že? Tento způsob betaření už spadá někam na půl cesty k profesionální spolupráci (třeba placené korektury textu jsou na konci takové linie), ale pokud máte svého betaře čím uplácet a vyhovuje to oběma stranám, proč ne?
5. Autor autorovi aneb já píšu, ty píšeš, oba se pohybujeme zhruba ve stejném žánru, tak co kdybychom si pomohli navzájem? Se vším respektem k osobitému stylu toho druhého se pak autoři/betaři soustřeďují na text – s nespornou výhodou, kterou znalost daného žánru poskytuje.

Máte tedy svého betaře (jednoho či více), hurá. Ovšem teď se teprve dostávám k jádru článku: jak s touhle sílou nakládat ekonomicky – aby to autorovi pomohlo a betaře neumořilo.

Setkala jsem se (jako beta) s několika přístupy autorů. Následující řádky proto vycházejí z mé přímé zkušenosti – pokud máte jiné, bude jen dobré, když se o ně podělíte. Moje zvědavost je bezbřehá a aspoň to doplní přehled.

1. Hrr na ně! – autor osloví několik betařů naráz (třeba voláním o pomoc formou postesknutí na FB zdi) a všem pošle stejný text. Výhodou je bezprostřední reakce a odpověď, protože se vždy najde pár dobrých duší, které zareagují, všeho nechají a nejpozději do druhého dne pošlou přečtené a okomentované texty zpět autorovi. Nevýhoda? Sejde se naráz několik komentářů, které si mohou protiřečit a autore, vyber si. Případně jsou to téměř totožné komentáře, v nichž se liší pouze detaily – zde hrozí, že pro větší lapsy (dějové, gramatické atd.) si betaři nevšímají drobnějších nesrovnalostí, protože se navzájem spoléhají, že na ně upozorní někdo jiný z chumlu.
2. Kolečko – autor jede podle seznamu (ne nutně stabilního, občas jde jen o to, na kterého betaře si vzpomene dřív) a posílá text svým čtenářům postupně. Jeden ho upozorní na přehlédnuté chyby, druhý poradí s technickými detaily, třetí “učeše” nesouvislé části textu… Výhodou tohoto postupu je, že autor zpracovává připomínky každého bety postupně, takže když se text dostane ke druhému (a dalším) čtenáři, už je prostý chyb, na něž upozornil ten předchozí.
   Nevýhodou pak je značná časová náročnost takové operace. Z vlastní zkušenosti vím, že dostat se k textu, udělat si potřebný čas na rozebrání a napsání komentáře je občas velký boj – takže se autor musí obrnit jistou dávkou trpělivosti a v menší či větší míře své betaře hlídat (a upomínat, popohánět, prosit…).
3. Já to zkusím… nebo ne – autor pořádně sám neví, co s textem dělat. Předá ho tedy prvnímu betaři, dostane odpověď, poděkuje – a tím to hasne. Po čase si na text vzpomene, dokonce si znovu přečte i komentář, ale osloví dalšího betu a bez jakýchkoliv úprav, doporučených předchozím, mu text pošle. Dost často z něj pak při přebírání druhého komentáře (i těch následných; málokdy se dotyčný typ autora zastaví u druhého čtenáře) vypadne něco ve stylu “Jo, to mi už říkal ten a ten…”
   Nevýhoda? Samotný přístup autora. Pokud si někdo dá práci s vaším textem a nestojí vám ani za to, abyste nad jeho komentářem zapřemýšleli a zkusili text upravit, opravit nebo doladit, ale rovnou ho posíláte dalšímu člověku, proč se vůbec s obesíláním obtěžujete? Nikdo za vás vaši práci neudělá. Plus ve chvíli, kdy od autora slyším podobnou větu, spadne mi do škatulky zbytečná práce, nebrat! a z té se škrábe věru těžko.
4. X v 1 – autor naráz dokončí několik povídek a pošle je čtenářům. Ať už využije kolečko nebo hrr na ně, pošle vždy všechny texty naráz. Výhoda? Pokud jste zvyklí pracovat na několika textech naráz a vaše pozornost se netříští, jste schopní se vždy bleskově přeorientovat do daného příběhu a světa, souběžně dotahujete několik textů, skvělé!
   Nevýhoda? Především začínající a mladí autoři mají tendence psát stále stejně a tedy jsou i všechny jejich texty, vytvořené a dokončené ve stejné době, zaplněny stejnými chybami – a to bývá ukrutná nuda. Betaři pak mívají tendence velmi zevšeobecňovat, vracet texty opatřené jen drobnými poznámkami a se samostatným komentářem, který sice většinou pomůže autorovi pochopit, kde dělá obecně chyby, ale v jednotlivých textech si to autor už musí dohledávat sám.

Osobně dávám přednost kolečku. Nejen, že to vychází z mého naturelu (není kam pospíchat, co se nestihne letos, to vydáme příští rok… nebo ten přespříští), ale veškerá moje logika mi říká, že tento styl práce je nejúspornější, co se týče lidské síly. Text se postupně zbavuje různých typů chyb a přehlédnutí (protože někteří betaři se nevěnují textu ale příběhu, případně reáliím a funkčnosti reality, zatímco jiní dávají přednost právě zpracování), zároveň své čtenáře šetřím i psychicky, protože nedostanou všichni naráz a vždy tu nejhorší variantu textu.

Nechci vám radit, jakým způsobem máte postupovat. Každému vyhovuje jiný styl práce, psaní provázejí jiné okolnosti, ženou ho jiné touhy. Než však příště začnete bít na poplach, případně začnete chystat hromadný mail, zkuste se zamyslet, zda je potřeba aktivovat celou vaši síť betařů. Případně zda by nebylo vhodnější zaměřit se na jeden text, zpracovat ho a teprve potom se věnovat dalším. Nemusíte se bát, že by to zbrzdilo váš rozvoj – protože každá zpětná vazba vám něco poskytuje a občas je dobré se zamyslet.

---

*Univerzální souvětí, které se mi pravidelně objevuje v mailech žádostí o přečtení a s přílohou více či méně podařených textů už… roky. A není třeba se za takovou formulaci stydět. Aspoň si pisatel na nic nehraje a nezdržuje zbytečným přikrášlováním a jazykovými kotrmelci.