Do práce a z práce jezdím metrem. Jezdím jím každý den už nějaký ten pátek, takže jsem si stihl všimnout, jak funguje. Například pokud kolem ovládání dveří svítí zelená světélka, musím to tlačítko stisknout, aby se dveře otevřely. Pokud jsou zhasnutá, znamená to, že nic mačkat nemusím, dveře se otevřou samy bez pokynu. (Nebo se neotevřou vůbec kvůli poruše, ale to byl zatím jeden z tisícovky případů). Pro úplnost, pohybuji se v podstatě jen na lince B.

Každý den také vidím, jak lidé mačkají tlačítko, i když nic nesvítí. Někteří z nich možná jedou metrem poprvé. Jiní se na to tlačítko třeba nikdy nedívají. Jenže kdykoliv tohle vidím, říkám si, že snad stačí ty dveře chvíli pozorovat, abych tohle pochopil, ne? A bohužel, někdy mám pocit, že je to podobné u psaní. Jsme obklopeni knihami, ale mnoho lidí jako když ignoruje, jak vlastně fungují. Ano, máme tu další článek pro absolutní začátečníky, ideálně ty hodně mladé, kteří dosud tápou.

O lidech, kteří chtějí za každou cenu psát, ale nečtou, jsme se určitě již někdy zmínili. Vzpomínám si na rozhovor s jedním takovým, který prohlásil, že nečte, radši píše, protože mu to přijde více tvůrčí. Na otázku, jakým způsobem tedy zjišťuje, jak psát, odpověděl, že inspiraci si bere třeba z filmů.

To byl okamžik, kdy jsem se pousmál a odvedl řeč jinam. Já se ho neptal, O ČEM psát, ale JAK psát. Můžete mít neuvěřitelně originální nápady, ale pokud nevíte, jak to zpracovat, máte smůlu.

Nikdo neříká, že hned ze začátku byste měli experimentovat s textem a napsat druhý Hyperion, Cestu slepých ptáků nebo House of Leaves (to česky nevyšlo a asi nikdy nevyjde). Stačí si vybrat zaprvé jen jeden styl a zadruhé styl docela obyčejný.

Když se rozhodnete psát, doporučuji udělat následující. Vzít si pár knih, přečíst si je a všímat si, jakým způsobem je text poskládaný. Tady se vracím zpět k metru. Když zelená světélka svítí, musíte mačkat. Když nesvítí, mačkat nemusíte. V případě, že nečtete nějaký experimentální text, funguje to podobně. Jelikož se jedná o rady pro úplné začátečníky, zaměřím se na pár opravdu častých chyb.

1) Odstavce
Všimněte si, že v knihách bývají. Vzal jsem z knihovny Hloubení od Roberta Holdstocka (vydání z roku 1995 od nakladatelství Polaris) a otevřel ho na straně 154. Tato stránka obsahuje celkem sedm odstavců. A to prosím nejsou ani stránky formátu A4, ale o něco málo větší než A6. Není však výjimkou, že se v literární soutěži objeví pár povídek, které jsou jen jeden dlouhý odstavec. To je ve spojení se stránkou A4 doopravdy peklo.

2) Přímá řeč
Měla by být v uvozovkách. U dialogu více postav je také fajn dát každé nové řeči od další postavy vlastní odstavec, i kdyby to bylo jen jediné slovo. Když nic jiného, text to činí přehlednějším a čitelnějším. Rozhodně to ale nesmíte pochopit špatně jako jeden autor, který dával každou jednotlivou větu do vlastních uvozovek.

Tohle byly chyby, které dělá mnoho lidí. Další jsou dost individuální.

Najdou se třeba lidé ,kteří píší tečky a čárky ve větách takto .Nejsem schopen pochopit ,kde na to přišli .Proč jsou mezery přesně tam ,kde nemají být ?

Když totiž vidím něco takového, musím se sám sebe ptát, zda takový člověk vůbec někdy otevřel knihu. Stačí jich pár přečíst, abych jasně viděl a snad i pochopil, jaká pravidla v textu vládnou. A nemusí se to týkat jen textu samotného.

Představte si, že cestující v metru zbytečně nemačká nesvítící tlačítko, ale místo toho něčí hlavou vymlátí sklo ve dveřích a začne skrze ně prolézat. Jo, dostane se ven, ale kde tohle viděl? Kdo ho to naučil?

Přesně tenhle pocit mám občas z nám zaslaných nebo soutěžních povídek. Není to až tolik časté, ale občas se musím ptát, kde na tohle autor přišel. Kde viděl něco podobného?

Nedávno nám byly zaslány jedním autorem hned tři povídky. Četl jsem je a u všech třech jsem byl na začátku a na konci opravdu zmatený. Autor totiž vystřídal pohled první a třetí osoby.

Ano, ano, při pohledu do knihovny vám vyjmenuji pár knih, v nichž se to stalo. Je vcelku běžné, že kapitoly o Petrovi jsou v ich formě a kapitoly o Pavlovi v er formě. Nebo ne nutně kapitoly, klidně v povídce rozdělíte text oblíbenými třemi hvězdičkami a hle, nová část je z jiného pohledu.

Jenže v obou těchto případech je jasně odlišeno, že došlo ke změně. Střih. Někde jinde, někdo jiný. Ideálně by měl autor nějakým způsobem tu změnu naznačit hned, aby čtenáře nemátl.

Problém oněch tří povídek byl, že jsme sledovali hlavního hrdinu z pohledu třetí osoby. Byl nám popsán, zjistili jsme, kde je a co dělá. Pak se text změnil na ich formu z jeho pohledu.

Cituji z nám zaslané povídky Rudý sníh pochodně zháší. Hned první strana, část prvního a druhého odstavce.

Letmo zavadil pohledem o hodinky. Klouzaly po jeho vyzáblém zápěstí jako vězeňská pouta. Hodinky a pouta, pouta a hodinky, není mezi nimi rozdílu. Jedny vám drásají nervy tlukotem stříbřitých ručiček, druhé už samy o sobě neznačí nic, z čeho by mohlo být do smíchu. (…) Stačil rychlý pohyb a tikot ustal. Sklíčko dopadlo s prasknutím na sněhem pokrytý štěrk.
Šetřil na ně celé měsíce. Mladičký gymnazista bláhově učarovaný dívkou z vyššího ročníku. Útlý pas, drobounká a křehká, zvířátko, které potřebuje ochranu před zlým světem. Nesla tehdy knížky pod paží, spěchala. Opíraje se o sloup před úřadem, jsem ji zahlédl. Zvony právě odbíjely klekání. Přidala do kroku. 

Kurzívou je část psaná v er formě, tučně v ich formě. K přepnutí došlo uprostřed odstavce a neočekávaně. K přepnutí nazpátek došlo pak na konci textu.

Ze zvědavosti jsem se na to ptal pár lidí. Asi tří spisovatelů a jednoho nakladatele. Reakce byly stejná jako moje. Proč autor přepnul pohled uprostřed odstavce? Pak to přeci může vyznít, že vypravěč na začátku popisuje úplně jiného člověka.

Toto byl jen jeden případ, který naštěstí mohu citovat. Když však čtete nějakých sto, většinou soutěžních povídek ročně, najdete spoustu divnějších věcí. Takových, proti nimž je přepnutí pohledu vyprávění drobnost.

Někdo může namítnout, že se přeci může jednat o experimentální literaturu. Ano, může. Jenže mnoho povídek, v nichž narážím na podobné ,,experimenty”, tak nevyznívá. Většinou to působí právě dojmem tápajícího autora, který svůj styl teprve hledá.

S experimentováním je to všude stejné. Nebudu se snažit hned ze začátku upéct třípatrový svatební dort, když jsem ještě nic nepekl. Zkusím něco jednoduššího, třeba bublaninu.

Autoři však chtějí mnohdy napsat právě onu bublaninu, ale vyjde jim z toho pokus o svatební dort, který se kácí na stranu. Není výjimkou, že se v jinak příjemně čitelném textu vyskytne nějaký prvek, který čtenáře zmate nebo dokonce otráví. Je vhodné se autora pak optat na důvod, proč to napsal právě takto.

Zmatený pohled a odpověď ,,Ale tak to přeci může být, ne? Nebo ne?” je až nepříjemně častá kombinace. Po otázce, kde autor tento postup viděl jinde, následuje obvykle mlčení nebo nejasná odpověď, že někde asi ano.

Nemám nic proti experimentům, ale musí to být zaprvé chtěné experimenty a zadruhé experimenty, které nevedou ke zmatení čtenáře. To jako autoři opravdu nechcete. Čtenář, kterého vykolejíte tím, že u přímé řeči nepoužíváte uvozovky, ale najednou je zčistajasna jednou jedinkrát bez vysvětlení použijete (tohle berte doslovně, setkal jsem se s tím), to nemusí překousnout. Bude se ptát, proč jste to udělali. Umělecký záměr? Nepozornost? Přeběhla vám po klávesnici kočka a dopsala jedny uvozovky?

Podívejte se někdy pořádně na styl, jakým píšete. Vezměte si pár knih a podívejte se, zda vámi využívané postupy se v těch knihách nachází. Pokud ne, zamyslete se nad nimi. Dejte to někomu přečíst. Je z toho pokusný čtenář zmatený? Nezdá se mu na tom něco? Možná jste právě vynalezli něco nového. Otázka však zní, jak to přijme čtenářská veřejnost.

Čtěte knihy a přemýšlejte, proč byly autorovi vydány. Jednou z odpovědí může být, že jejich styl byl pro čtenáře přijatelný. Čtěte je a porovnávejte je s vlastní tvorbou. Představte si ty knihy napsané tak, jak píšete vy. Dávaly by stále stejný smysl nebo by se něco ztratilo?

Sikar