Dneska začneme vtípkem. Prosím, dříve skoro kultovní Tubecat, epizoda ze série na téma Star Wars vs. Star Trek.

Filmový znalec mě pochopitelně ihned seřve, že Darth Vader tohle ve skutečnosti neřekl, ale má to marné. Tohle je jen vrcholek ledovce hlášek, které lidé citují rádi špatně. Tady se mi to hodilo pro vtip, takže jsem to zneužil v zažité, ač chybné podobě.

O čem chci ale psát? Přijde vám jako podivně velká náhoda, že se spolu jako největší nepřátelé utkají otec a syn, přičemž syn nezná svého otce? (Mimochodem, pokud jste četli někdy rozhovor s G.Lucasem, podle kterého měl celé Hvězdné války od začátku v hlavě, berte to s rezervou. Jiné zdroje uvádí, že když se Luke a Leia políbili, vůbec se nepočítalo s tím, že budou sourozenci.) Když se nad tím tak zamyslíme, zase tak velká náhoda to nebyla. Vzato kol a kolem, Luke byl veden k tomu, aby se utkal se svým otcem. Kladní hrdinové jsou sice kladní, ale tady mu lhali, jen aby vykonal to, co měl vykonat.

V mnoha příbězích se nachází náhody, které by zasloužily vysvětlit nebo by za ně tvůrci měli dostat za uši, že si ten příběh nějak moc usnadňují. Zrovna odhalení, že Luke je syn Dartha Vadera může být překvapující, ale co je hlavní, dává smysl. Jak jsem už napsal, Luke byl k tomuto setkání veden.

Poslední dobou se setkávám stále častěji s příliš velkými náhodami. Klaďas a záporák se skoro nemají šanci setkat, ale zrovna dneska je oba napadne se ve tři odpoledne projít stejným parkem kolem kachního rybníčku. To je ještě v pohodě. Horší to je, když se někdo rozhodne pro dějový zvrat ve stylu Vader a syn, ale nemá to ničím podložené.

Hrdina se vypraví na místo, kde nikdy předtím nebyl. Potká tam člověka, kterého vidí poprvé v životě. Teď si vyberte. Cizinec se na něj může zadívat pohledem plným tajemství a sdělit mu, že… Nebo mu může dát starý deník, v němž se hrdina dočte, že… Nebo se v něm cosi probudí a on si uvědomí, že…

Že je příbuzným/novým vtělením/čímkoliv člověka, který je pro toto místo důležitý. Díky tomu je rázem místními brán mnohdy jako polobůh. Nebo jsou naopak proti němu a snaží se ho zastavit. Tady je vcelku jedno, co se děje. Shrneme si to raději v bodech, než se do toho zamotám.

Hrdina:
1) Je na novém, neznámém místě.
2) Na tomto místě odhalí, že je s ním spřízněn víc, než by čekal.
3) Je pro dané místo neskutečně důležitý.

Pokud máte zájem, přihoďte nějaké řeči o proroctví. Ale také nemusíte, protože ,,úplná náhoda” se občas bere jako dostatečné vysvětlení. Hrdina někam přišel a helemese, on je vlastně pravnuk pana XYZ.

Setkal jsem se už s více obhajobami tohoto postupu. Jeden z nich se podobal Hvězdným válkám. Přítelkyně hlavního hrdiny byla unesena, byl jí vymyt mozek a posléze mu jí podrstrčili, aby v určitý den hrdinu vysadila na určitém místě poté, co se s ním pohádá. Došťouchala ho až k osudovému setkání s lidmi v jisté vesnici. Škoda jen, že to byl ojedinělý případ.

Náhody se dějí. Jednou mi náhodou napsal e-mail neznámý člověk, který netušil, komu vlastně píše. Hle, on to byl spolužák ze základní školy. To je první náhoda, co mě napadla jen tak z hlavy. Ještě se mi však nestalo, abych jel na dovolenou do dosud nenavštíveného města a zjistil, že odtamtud pochází nějaký můj dávný příbuzný, který mi tam u někoho nechal tajemný medailon s mapou k pokladu. V literatuře se ovšem jedná o zcela běžný jev.

Hrdina má příbuzné na každém kroku. Skoro se nemůže ani pohnout, aniž by nenarazil na místo, které je ze záhadného důvodu nějak mysticky spojeno s jeho osobou. Vysvětlení, proč tomu tak je? Nulové. Proč hrdina přišel právě na toto místo? Absolutní náhoda.

Vážení. Náhody se dějí, ale spoléhat se na ně vždy není dobré. Už jen z toho důvodu, že na stejné líné řešení přišlo tisíc lidí před vámi. Říct si, že to bude náhoda, namísto vysvětlení, proč se tak děje, je poněkud laciné.

Pamatujte totiž na jedno – pokud pro cokoliv, ale absolutně cokoliv, ne nutně podobný prvek v příběhu, vymyslíte logické, originální a současně uvěřitelné vysvětlení, čtenáře třeba překvapíte, zaujmete nebo dokonce uchvátíte. Kdyby Hercule Poirot v závěrečné pasáži všem řekl, že celý tenhle případ byl jen shoda náhod, přičemž by nenásledovalo shrnutí dokonale promyšleného zločinu, čtenář by nebyl moc spokojený.

Pokud už se váš hrdina ocitne na jemu dosud neznámém místě a objeví, že tam patří a bylo mu to souzeno již od narození, pokuste se alespoň o nějaké vysvětlení. Dost oblíbeným způsobem je, že jeho příchod byl předpovězen dávným proroctvím. Fajn, beru. Pokud jste tedy viděli film Lego příběh, asi můžete tušit, že to beru s hodně kyselým úšklebkem, protože zrovna tam byl tento motiv použit ve stylu, že celé proroctví je jen habaďůra, která má vypadat hezky (a jak já za to ten film miloval…). Jenže když už se rozhodnete pro tento způsob, co takhle to proroctví alespoň zmínit?

Tady nastává další problém, se kterým se v tvorbě setkávám. Ten zní ,,Ale to je přeci jasné”. No, není. Mnoho klišé již bohužel sklouzlo do přecejasnosti. Proč? Protože byla natolik nadužívaná, že se jen málokdo při jejich dalším použití obtěžuje s jakýmkoliv vysvětlením.

Král je mrtev, zbytek armády se vzdal. Proč? To je přeci jasné.
Obyčejný sedlák jen tak porazí draka. Proč? To je přeci jasné.
Hlavní dvě postavy se nesnáší, ale pak se do sebe zamilují. Proč? To je přeci jasné.
Svět, jak ho známe, zanikl. Najednou jsou všichni neschopní. Proč? To je přeci jasné.
Hrdina na neznámém místě je automaticky vyvolený. Proč? To je přeci jasné.

Pokud se už rozhodnete psát o podobném klišé, prosil bych, abyste se nespokojili s prostým konstatováním, že tohle přeci všichni znají, tak to není třeba vysvětlovat. V případě klišé jen zapadnete hlouběji do stereotypu a fádnosti stále těch samých námětů. Hrdinů, kteří někam přijedou a jsou na onom místě vyvolenými, je kolem nás spousta. Snad právě díky omšelosti tohoto motivu si někteří myslí, že tím pádem stačí říct, že se jedná o dílo náhody. Protože to je přeci jasné, ne? Málokterý z těch hrdinů se setká s originálním a smysluplným vysvětlením, proč se sem dostal, za jakých okolností, kdo mu k tomu pomohl a jestli to celé vůbec dává smysl. Takoví hrdinové se sice ocitli v klišé, ale ne až tak hlubokém.

Náhody existují. Jenže co takhle někdy náhodu z příběhu vyhodit, pět minut se zamyslet a nahradit ji vysvětlením? Náhodami neuvěřitelného rázu jsme u začínajících autorů bombardováni v míře větší než únosné a začíná se jednat o velice nehezkou výmluvu pro ,,neměl(a) jsem čas vymýšlet něco lepšího”.

Ve vaší povídce se může udát třeba jen jedna jediná neuvěřitelná náhoda. Zkuste se však zamyslet, pokud je váš text mezi šedesáti dalšími, kolik podobných náhod se mezi nimi ještě vyskytlo. Deset? Dvacet? Někdy klidně i víc. Proč? Protože to je přeci jasné.

Sikar