Já vás varovala, že něco kujeme. Já jsem to říkala. Vlastně jsme to říkali všichni. A jak vidíte, máme tu další Triumvirátí soutěž, i když do vyhlášení výsledků té první nám zbývá ještě měsíc.
Já vás varovala, že něco kujeme. Já jsem to říkala. Vlastně jsme to říkali všichni. A jak vidíte, máme tu další Triumvirátí soutěž, i když do vyhlášení výsledků té první nám zbývá ještě měsíc.
Jen málo slov má tak negativní konotaci. Jen málo slov se skloňuje i mezi autory tak často. Jen málo slov… Ále co, tak se na tu ošklivou cenzuru pojďme dneska podívat – když už se jí všichni denně dopouštíme.
V zápalu tvoření občas každý autor narazí na nutnost vést si poznámky. Ať už se to týká věčně zapomínaných informací, vztahujících se k postavám, dodatečných nápadů k ději nebo faktografických detailů, jež činí z čiré fantazie příběh s bytelným základem. A občas každý z nás řeší, jakým způsobem tyhle poznámky vést.
Dneska to bude složité. Proč? Protože už rozhodnout se, do které rubriky tohle přijde, mě stálo pěkné přemýšlení. Začal jsem uvažovat nad jedním tématem, načež jsem zjistil, že se mi pod ten název vejdou hned tři problémy, s nimiž se setkávám. Co naplat, ony jsou ty problémy krátké, tak se do jednoho článku vejdou. Snad bude tenhle článek přesně takový, jak by měl vyznít…
Přiznávám, mám ráda knížky Terryho Prattcheta. Nejen pro samotný obsah, který bývá daleko za hranicí originality, ale také pro všechny ty odbočky a vysvětlivky pod čarou, ať už se týkají zdrojů prodávaného zboží Kolíka Aťsepicnu, výletů do historie Neviditelné univerzity či jen komentářů autora či předkladatele, pana Kantůrka. Zároveň mne však právě Terry naučil přemýšlet, zda je potřebné a vhodné podobné poznámky do textu vkládat.
Minulé pondělí jsem se ve článku zmínil o tom, že s věkem zjistíme, jak to ve světě chodí a že ne vše je jednoduché. Najednou když chce hrdina něco udělat, svět mu hází klacky pod nohy, namísto toho, aby došel rovným krokem až do cíle. Co když se ale dostaneme na druhou stranu spektra? K plánům a nejen plánům tak příšerně složitým, že jsou zcela nereálné.
Přestože by se podle nadpisu mohlo zdát, že jsem si popletla Hnízdo s Triumvirátem a míním se věnovat pleteninám, střihům a dalším roztodivnostem z oblasti magie ručních prací, nic takového se nestalo. Jsem tu správně a vy také – chci se totiž věnovat dějovým liniím, jejich proplétání a také (po)pletení čtenáře, k němuž občas dochází.
To, co vám chci poradit dnes, splníte všichni vcelku snadno. Děláte to každý den. Stárnete. Dnes se opět zaměřím na autory velmi mladé. Jaké věci nám dojdou s věkem? A za čím bychom se pak jako starší měli ohlédnout, když chceme psát o dětech a jejich vnímání světa?
Slýcháváte to od nás pravidelně. Můžete na to narazit v každém třetím či čtvrtém článku, ať už přímo nebo mezi řádky. Přesto je stále tolik co probrat, co se týče používání postav, lokací, charakterů, libůstek a vůbec všeho, co dělá povídku povídkou, že se tomu nevyhnu ani dnes. Ovšem opět trochu z jiného konce.