Jen málo slov má tak negativní konotaci. Jen málo slov se skloňuje i mezi autory tak často. Jen málo slov… Ále co, tak se na tu ošklivou cenzuru pojďme dneska podívat – když už se jí všichni denně dopouštíme.
Přímo vidím, jak někteří povytahujete obočí, jiní hněvivě tisknete rty a další nevěřícně potřásáte hlavou. Jistě si říkáte, že se Ekyelka zbláznila, vždyť vy přeci nejste ti oškliví cenzurující (a teď si doplňte další z oblíbených nadávek: byrokrati, bolševici…), nezadržujete ničí informace a blá blá blá.
Omyl. Všichni denně cenzurujeme. Téměř každý okamžik kontrolujeme, co vypustíme z úst či klávesnice, jak se chováme na veřejnosti. Dokonce i během snění provádíme cenzuru, abychom se vyspali (jedna z teorií, odkazujících k Freudovi). Zkrátka cenzura, kam se podíváš – ale v těchto souvislostech to najednou nevypadá tak nepatřičně, že?
Abych vše přivedla na pravou míru, je třeba stanovit definici. Cenzura se může chápat jako úřední kontrola, resp. omezení či potlačení a zákaz informací určených ke zveřejnění (zvl. tištěných projevů) se zřetelem na zájmy státní, politické a mravnostní (Akad. slovník cizích slov, Academia, Praha 2006). V přeneseném smyslu – který je používán mnohem častěji a jemuž se chci dnes věnovat – jde tedy o přísný dozor. Nad čím? Většinou nad námi samými: neřeknete sousedce, že vypadá jako stará ježibaba, ale pochválíte jí nový fialový přeliv, protože chcete mít klid v domě. Šéfa také nepošlete do háje, ale jeho super skvělý nápad se snažíte přetvořit v něco užitečného, ne tak devastujícího pro firmu či projekt – zkrátka cenzurujete.
S texty je to většinou stejné. Jen málokterý autor se vydá na stezku krve a bolesti – sami před sebou cenzurujete to nejhorší, čeho je lidská bytost schopna, a tedy jsou i největší zlouni v porovnání se skutečnými žijícími osobami krotcí jako beránci. Je to zcela pochopitelné: píšete ne pro ukojení nějakých zvrhlých choutek (i když k tomuto se ještě vrátím), ale pro příběh, pro sebe, pro čtenáře. A kdo by četl nějaké… zvrhlosti?
Vnitřní cenzura během psaní se tedy jeví jako prospěšná. Jako pochopitelná a dokonce potřebná. Nadhodím tedy otázku: je tomu skutečně tak? Skutečně se v pozici autora musíte držet při zdi stejně jako v běžném životě?
Představte si, že chcete napsat triller nebo horor a potřebujete do role hlavního záporáka skutečně zlou bytost. Co děsí víc? Nezemská, nereálná entita (démon, zlý bůh), nebo skutečný, ryze lidský výhonek civilizace, který popírá vžitou morálku a navíc je zcela příčetný? Jenže jak takovou postavu stvořit, když se zaseknete hned v prvním momentu, jakmile má Hlavní zloun provést něco opravdu zlého? Kde je ve vší té krvi, maniakálním smíchu, střevech a vyhřezlých mozcích hranice, kdy ještě ano a už ne? Řečeno jednodušeji: kde jsou vaše vlastní hranice strachu?
Nejsnáze se píše z vlastní zkušenosti. Vezmu to tedy od sebe: už pár měsíců se s přestávkami věnuji textu, který si tak nějak organicky vzniká v nestřežených okamžicích hodin mezi psem a vlkem. Přiznávám, že zpočátku jsem překvapovala samu sebe, když se na papíře objevovaly výjevy, nadzvedávající žaludek – a v první chvíli jsem chtěla zmáčknout backspace s myšlenkou, že tohle přeci nemůže jít ven! Jenže pak jsem si řekla: proč vlastně ne? Co je špatného na tom, posunout hranice, ukázat i to nepříjemné, organické, to, o čem se v lepší společnosti nemluví? Nepíšu brožury pro nedělní školu, takže proč sakra nepokračovat?
V tom tkví jádro problému. Většina autorů má v hlavě nastavené hranice, za něž se neodvažuje vstoupit – a velice často si ani neuvědomují, že tyto meze mají. Zkrátka je nenapadne opustit klišé běžných “zlých chlapců”. Není to nic špatného, každý přeci uvažujeme jinak, vnímáme rozdílně i jednotlivé aspekty etiky, života a vůbec. Ve chvíli, kdy však dorazíte k některé z mezí, která vás nutí stáhnout se zpátky, zeptejte se sami sebe: musím se vracet? Musím ten text mazat? A pro koho to vlastně píšu?
V knihovnách se dají najít horory slabé jak dětský čaj a naopak takové, které i dospělého chlapa přinutí cestou na záchod rozsvítit světlo na chodbě. Oba typy knih mají své čtenáře – a v tom tkví celé kouzlo a zároveň problém. Velice často se setkávám s texty, které – pokud by autor překročil vlastní stín právě o ten jeden krok – získaly něco navíc. Něco jiného, co by je vyhranilo oproti tuctům jiných příběhů (a ne vždy se jedná o zločin, pojetí zla, spáchané skutky a podobné nedobré věci). Vnitřní cenzor dotyčných autorů však zapracoval a jeho postavy zůstaly méně smělé, méně osobité, méně odvážné. Takový text se zařadil do správné police, stejně “bezpečný” jako jeho sousedi.
Je to v pořádku, i takové texty si najdou své čtenáře – a není jich málo. Avšak ve chvíli, kdy chcete směle vtrhnout na kolbiště nakladatelské s novým, dech beroucím románem, chce to už něco trochu jiného. Víc masíčka a šťávy: už nestačí, že hrdinové jsou hrdinští – musejí být plastičtí, mít své cíle, sny a odvrácené stránky. Zlouni a padouši? I oni mají rádi koťátka (nebo fretky či jinou roztomilost) a milují své matky. Zkrátka je třeba kopnout do hranic, které jste si sami postavili, a zjistit, co se stane, když se třeba jen o malý kousek posunou.
Pokud máte strach, že budete za příliš velkého zvrhlíka, když poté daný text vypustíte ven – vždycky ho nejprve můžete otestovat na prvotních čtenářích. Na těch, kterým věříte, můžete s nimi probrat všechny stránky včetně těch záporných, kteří se na vás i po přečtení daného textu nebudou dívat jako na masového vraha (i když občas je těžké předpovědět, jak se čí nazírání změní). V případě veřejné publikace můžete jít cestou jednorázového pseudonymu (z něhož se může stát i vícerázový, pokud bude mít text úspěch a vám se tento styl zalíbí, ale nebudete si ho chtít implementovat do svého “běžnějšího” psaní).
V prvé řadě však nikdy nezjistíte, jak na to okolí reaguje, dokud se nedopustíte onoho kroku navíc. Práskněte svého cenzora cihlou po palici, aby dal na okamžik pokoj – a zkoumejte, co to udělá. Možná budete překvapeni, jak obrovský kus “bezpečného” území ještě leží před vámi. Mnoho autorů si myslí, jak jsou zkažení a musejí se tedy kontrolovat, ovšem když dojde na lámání chleba, jsou jejich “necenzurované” texty krotké a vlastně nevinné v porovnání s tím, co skutečně zlého je lidská mysl schopna vyplodit. Nechci vás ponoukat v psaní naprostých zvrhlostí (i když někomu by se díky tomu možná ulevilo, co já vím), jen říkám: jak chcete psát, když se neznáte? Jak mohou vaše postavy ožít a stát se pro čtenáře skutečnými společníky, pokud zůstanete u cenzurovaných verzí “slušňáků” bez špatných vlastností a zlé týpky necháte jen v temnotě a stínu, bez jediné dobré stránky?
V souvislosti s tímto nelze opominout také zaměření na čtenáře. Jak kdesi v komentářích u předchozích článků podotkla Matthias, pokusil se na běžném literárním webu publikovat sexuálně explicitní text a neuspěl. Je to pochopitelné, i když to autoři nevidí rádi – i takto funguje cenzura. Jako admin daného webu jsem text musela vrátit (s doporučením publikovat na jiných, úžeji zaměřených stránkách), protože mám povinnosti vůči členům a čtenářům webu, plus je tady ta věc ohledně Zákoníku ČR. Zkrátka a dobře ne vždy je chyba na straně cenzurující strany, že musí váš text odmítnout.
Praxe mi říká, že každý text si najde svého čtenáře, ovšem je třeba tyto čtenáře hledat na správných místech. Když do nedělního kroužku počestných dam a slečen přinesete román Pauline Reágeové, můžete se připravit na společenskou a nejspíš i právní atomovku, dostane-li se dílo do rukou nezletilých. Stejné je to se vším ostatním. Když se vám vlastní text zdá “přes čáru”, nemusíte ho hned s červenajícíma se ušima strkat do šuplíku pod loňské ročníky Asian Beauties. Přemýšlejte, jaký typ čtenářů by text nejspíš ocenil – a kolikrát budete překvapeni výsledkem.
A když vás někdo odmítne, že “tohle určitě nevydáme, nezlobte se”, nevztekejte se hned. Občas protistrana nemá jinou možnost – zatímco vy se můžete poptat za nejbližším rohem, na další stránce, zkrátka pokračovat v hledání svých čtenářů.
Myslím, že jeden z těch důležitých aspektů autocenzury je právě to, aby člověk nebyl za “úchyla”. Ono je taky rozdíl napsat nějakou drsnou/divokou/za hranicí slušnosti či mravnosti scénu do románu, kde to “zapadne” – jednak obrazně v ostatním textu a jednak se to tam prostě hodí a logicky to vyplývá z děje – a napsat povídku, kde o nic jiného v podstatě nejde.
A při úvodu tohohle článku jsem si pomyslela, že ano, že u některých textů mám pocit, že to autor psal pro ukojení či ventilování svých “choutek” 🙂 Zejména pokud toho člověk od dotyčného autora/autorky čte víc a všechno se více méně točí kolem toho samého, byť s jinými postavami a v drobně odlišných kulisách.
Matthias je kapitola sama pro sebe… Sám mi napsal “ta povídka je relativně zajímavá na to, aby ležela na disku, ale brutálně vulgární na to, abych ji někde zveřejnil :D” (Jednalo se o povídku o králíkovi. A já mu oponovala, že je tam jen zoofilie, zoofilní incest a cestování různými vesmíry.)
“Téměř každý okamžik kontrolujeme, co vypustíme z úst či klávesnice, jak se chováme na veřejnosti.” Tohle se mi líbí. Já – v tomhle smyslu – cenzuruju pořád. A je hrozně úlevný, když tohle někdy můžu vypnout a prostě se vykecat. V hlavě si představuju neskutečný kvanta věcí, ale nemám kozy (chlapi nemaj koule…) na to, abych to vůbec sepsala. Což je i důvod, proč bych třeba ráda psala erotický povídky, vim, jak by to mělo vypadat… ale prostě to nedokážu zformulovat do slov. (Mimochodem, jsem jediná, kdo má problém s tím, jak má nazývat pohlavní orgány?)
Ne, nejsi, tohle už jsem taky řešila a dopadlo to opisem, což ale není to nejlepší řešení. Chápu tě, neb jsem na tom podobně. Myšlenky by byly, nápady by byly, ale realita kulhá, asi se člověk stydí sám před sebou (ale kde jinde se přestat stydět, než ve vlastním textu?!). Článek je svatá pravda. Letos jsem se pokusila opustit vlastní škatulku a napsat něco odvázanějšího, než obvykle, už proto, že moje fantazie si občas dělá co chce, a po třech dílkách jsem zase spadla tam, kde jsem byla vždycky. Prostě krotké, celkem slušné, hrdinka drsňačka už je zase normální. Cenzuruju to asi sama před sebou, abych si neřekla: “bože, co jsem to za úchylačku?!” A bylo by fajn vypustit někdy tu vlastní “temnou” (haha) stranu a nechat ji, ať si píše, co chce. Ale co kdyby se to nedejbože dostalo někomu do ruky? (aneb tohle skutečně nejsou povídky na zveřejnění, musela bych chodit kanálem). Jo, cenzura je ošklivá věc, ale když se jí člověk dopouští sám na sobě, je to o to víc svazující. Kudy ven?
Doporučuju přečíst pár “červenoknihovnových” románů ;-))) je to minimálně dobré jako studijní materiál
některé jsou mimochodem dobré nebo minimálně o několik tříd lepší než jiné, vzpomněla jsem si na to, když jsem četla Sikarův článek o kvalitním a nekvalitním braku – je to taky ta literatura, od které člověk nečeká nějaké transcendentní zážitky, ale chce se prostě pobavit/odreagovat/na chvíli neřešit nic vážného – doma jsem na to použila termín “literární knedla” – jako paralelu k literární perle – člověk to zhltá, krátkodobě to zasytí, ale nic moc dlouhodobého mu to nepřinese – třetí kategorie je pak “literární pleva” a tam je myslím každému jasné, o co jde a co může čekat /i když i mezi plevami jsou rozdíly/ – ale když se nad tím člověk zamyslí, občas má smysl si přečíst i něco takového (pokud to člověk psychicky zvládne), protože na tom pak jasně vidí, jak se to opravdu nedělá 🙂
Literární knedla je nádhernej pojem :). Červenou knihovnu mám docela načtenou, právě z důvodu občasné nutnosti vypláchnout mozek – funguje to výborně a navíc je často dobrý konec zaručen, což je to, co obvykle aktuálně potřebuju. Ale díky za tip ;-). Prostě jsem asi spíš typ autora na náznaky než na explicitní popisy…
Já bych řekla, že právě ty náznaky, pokud jsou dobře podané, jsou často mnohem lepší, než explicitní popis. Jako po pravdě, teď jsem měla v ruce knížku, kde byl detailní popis milostné scény o délce 15 stránek (!) a v celé knize hned několikrát (o cca tomtéž rozsahu) – to se už ani číst nedalo (a ano, přeskakovala jsem to, jen jsem hledala přímou řeč, jestli si mezitím jen tak mimochodem ti dva neřekli něco důležitého).
Takže shrnuto a podtrženo, na náznacích není nic špatného, ba právě naopak: čtenáři to dává širší prostor k uplatnění jeho vlastní představivosti.
Patnáctistránkový popis milostné scény je masakr, to by mě nebavilo číst. Ono je asi lepší, když autor nechá čtenáře, aby zapracovala jeho vlastní fantazie, naznačí a opustí, než aby to servíroval do detailu, pak to ztrácí kouzlo a je to jak strana z kámasútry. Jsem ráda, že je toho názoru taky někdo další, nejen já. Díky 🙂
Celý život je o eufemismech…
Na jednu stranu souhlasím. Je lepší, například, ukázat, jak postava blábolí a potácí se, přímo výběrem jazykových prostředků, než suše napsat “byl v rauši”. (Dosaďte do tohoto vzorce jakoukoli situaci včetně těch zahrnujících tělní tekutiny.)
Někdy je to i vtipné – už nevím, jaká knížka to byla, něco dětského, ale autor tam na začátku prohlásil, že ho štve, že se v knihách zásadně nečurá, takže v této se bude čurat. Bylo to moc pěkné a sloužilo to k řadě komických situací – včetně přepadení na záchodě právě při akci.
Na druhou stranu nesouhlasím. Pokud má autor v úmyslu pouze sdělovat, že jeho představa je “ošukám každej patník” nebo “všichni lidi jsou hajzli a není mezi nimi rozdílu, všech 100+ postav mé ságy jsou jeden hajzl vedle druhýho”, to vše na prostoru 5+ knih – a *neumí* to ukočírovat, začne to být nejpozději po třetí knize zoufale nudné. Protože je to pořád stejné.
Ona pak už vyvstává u oné “druhé strany” otázka, zda je to problém cenzury, nebo spíš nezvládnutí práce s textem a dějem. Tyhle dvě věci bych nezaměňovala – odhalit zlou stránku člověka (částečně i v sobě, pokud rozumíš, jak to myslím) je jedna věc, vybrat si pro každou postavu, co je pro ni charakteristické, tedy vytvořit jedinečné osobnosti (nebo psát stále na jedno brdo), je něco jiného.
Jojo, rozumím, postava, do který se jako autor nevcítíš, bude kartónová a polystyrenová a prostě neživá – a na to kolikrát musíš zahrabat hodně hluboko v id, abys našla kořínek, ze kterýho to vcítění vybuduješ.
Ne, myslím ještě něco jinýho.
Dostal se mi do ruky předlouhej text – momentálně tři a půl knihy, autor je zhruba v polovině plánované práce. Autor si zakládá na tom, že neexistuje čistej klaďas a čistej záporák. Až posem dobrý.
Teď přijdou ta ale.
Autor ty klaďasy nechal dělat takový příšernosti, že zmizel rozdíl mezi klaďasy a záporáky. Úplně. Hajzli jsou všichni.
A furt by to bylo ještě dobrý, kdyby si autor uvědomoval, že píše dystopii (miluju dobře napsaný dystopie!), a kdyby nevyužíval především klišovitých a dobově ohraných způsobů, jak svoje postavy zpadoušit.
Strašně divný na tom je, že ingredience, který do tý polívky sype, v jiných dílech fungujou. Ale tady je to jako pejskův a kočiččin dort: jinde to fungovalo, tak to tam nasypem všecko! A nebudeme se bát přitvrdit! A u každé postavy, kterou zmíníme, potáhneme celý její příběh, protože tak to přece v ságách chodí!
Nechápu přesně, jak toho autor dosáhl, ale přestala jsem si pamatovat jeho postavy, zvlášť když je na deset, dvacet kapitol zanoří, a přestalo mi na nich záležet.
Možná je to nezvládnutím práce, ale myslím, že dějovou linku (teda všech asi třicet dějových linek) má autor promyšlenou celkem dobře a plánu se drží.
Je to fakt divné – myslím, že to nefunguje právě proto, že nemá cenzuru. Že nemá míru. Že neumí poznat, o čem by měl mlčet.
Že by Hra o trůny? Ne? Jak to? skoro jsem se divila, že tam to jméno nemůžu najít! Dobře dobře, už mlčím.
Takže říkáte, že nevadí pár vykuchaných postav, ani pár nepravděpodobných milostných vzplanutí, zvrhlé choutky toho nejpodivnějšího charakteru, ani to, že postava trpělivá až za hrob taky prostě jednou dostane příslovečnou poslední kapku a vybuchne takovým způsobem, že až se probere, sám sebe nepozná?
Tohle se mi líbí, mám po ruce cihlu, až se zase přihlásí “rozum” a začne otravovat, dostane po hlavě!
Ne, je to fanfiction, Hra o trůny to není, i když je k ní to dílo svými fanoušky přirovnávané.
Hru o trůny jsem nečetla (hodlám vbrzku napravit), ale ta má být podle všeho dobrý text.
Hele, poslední kapka, kterou přeteče trpělivý flegmatik – pokud to podáš věrohodně, ohromně si to užiju! To bývá v reálu tak úžasně ničivej výbuch! A svoje hranice trpělivosti má každej, i svatej…
A z obdobného důvodu jsem Hru o trůny nedočetla. Nějak jsem si tam nedokázala najít nikoho, komu bych mohla držet palce (bez toho, že by to tomu chudákovi předplatilo lístek na věčnost, ale takovým osudem se tam nešetří, že). Nemluvě o rozsahu, který mě trochu děsí, a jména jsem si přestala pamatovat, jak jsem tu knížku poprvé odložila. A to je Hra literárně velmi pěkná…
V mojí hlavě cenzura neexistuje. Když se ale něco podobného pokusím přenést na papír, zapne se okamžitě.
Jednoho dne s tím možná i něco udělám 😀
Nedávno jsem napsala jednu povídku, která byla možná trochu přes čáru. Při popisování jedné scény jsem si sama připadla jako největší úchyl pod sluncem, obracel se i mně samotné z ní žaludek a musela jsem si od ní dát chvilku pauzu a přestat psát, ale prostě do příběhu to patřilo. Poté jsem to pustila do světa a čekala reakce… jen v jedný reakci jsem byla označena za pošuka…