Jen málo slov má tak negativní konotaci. Jen málo slov se skloňuje i mezi autory tak často. Jen málo slov… Ále co, tak se na tu ošklivou cenzuru pojďme dneska podívat – když už se jí všichni denně dopouštíme.

Přímo vidím, jak někteří povytahujete obočí, jiní hněvivě tisknete rty a další nevěřícně potřásáte hlavou. Jistě si říkáte, že se Ekyelka zbláznila, vždyť vy přeci nejste ti oškliví cenzurující (a teď si doplňte další z oblíbených nadávek: byrokrati, bolševici…), nezadržujete ničí informace a blá blá blá.

Omyl. Všichni denně cenzurujeme. Téměř každý okamžik kontrolujeme, co vypustíme z úst či klávesnice, jak se chováme na veřejnosti. Dokonce i během snění provádíme cenzuru, abychom se vyspali (jedna z teorií, odkazujících k Freudovi). Zkrátka cenzura, kam se podíváš – ale v těchto souvislostech to najednou nevypadá tak nepatřičně, že?

Abych vše přivedla na pravou míru, je třeba stanovit definici. Cenzura se může chápat jako úřední kontrola, resp. omezení či potlačení a zákaz informací určených ke zveřejnění (zvl. tištěných projevů) se zřetelem na zájmy státní, politické a mravnostní (Akad. slovník cizích slov, Academia, Praha 2006). V přeneseném smyslu – který je používán mnohem častěji a jemuž se chci dnes věnovat – jde tedy o přísný dozor. Nad čím? Většinou nad námi samými: neřeknete sousedce, že vypadá jako stará ježibaba, ale pochválíte jí nový fialový přeliv, protože chcete mít klid v domě. Šéfa také nepošlete do háje, ale jeho super skvělý nápad se snažíte přetvořit v něco užitečného, ne tak devastujícího pro firmu či projekt – zkrátka cenzurujete.

S texty je to většinou stejné. Jen málokterý autor se vydá na stezku krve a bolesti – sami před sebou cenzurujete to nejhorší, čeho je lidská bytost schopna, a tedy jsou i největší zlouni v porovnání se skutečnými žijícími osobami krotcí jako beránci. Je to zcela pochopitelné: píšete ne pro ukojení nějakých zvrhlých choutek (i když k tomuto se ještě vrátím), ale pro příběh, pro sebe, pro čtenáře. A kdo by četl nějaké… zvrhlosti?

Vnitřní cenzura během psaní se tedy jeví jako prospěšná. Jako pochopitelná a dokonce potřebná. Nadhodím tedy otázku: je tomu skutečně tak? Skutečně se v pozici autora musíte držet při zdi stejně jako v běžném životě?

Představte si, že chcete napsat triller nebo horor a potřebujete do role hlavního záporáka skutečně zlou bytost. Co děsí víc? Nezemská, nereálná entita (démon, zlý bůh), nebo skutečný, ryze lidský výhonek civilizace, který popírá vžitou morálku a navíc je zcela příčetný? Jenže jak takovou postavu stvořit, když se zaseknete hned v prvním momentu, jakmile má Hlavní zloun provést něco opravdu zlého? Kde je ve vší té krvi, maniakálním smíchu, střevech a vyhřezlých mozcích hranice, kdy ještě ano a už ne? Řečeno jednodušeji: kde jsou vaše vlastní hranice strachu?

Nejsnáze se píše z vlastní zkušenosti. Vezmu to tedy od sebe: už pár měsíců se s přestávkami věnuji textu, který si tak nějak organicky vzniká v nestřežených okamžicích hodin mezi psem a vlkem. Přiznávám, že zpočátku jsem překvapovala samu sebe, když se na papíře objevovaly výjevy, nadzvedávající žaludek – a v první chvíli jsem chtěla zmáčknout backspace s myšlenkou, že tohle přeci nemůže jít ven! Jenže pak jsem si řekla: proč vlastně ne? Co je špatného na tom, posunout hranice, ukázat i to nepříjemné, organické, to, o čem se v lepší společnosti nemluví? Nepíšu brožury pro nedělní školu, takže proč sakra nepokračovat?

V tom tkví jádro problému. Většina autorů má v hlavě nastavené hranice, za něž se neodvažuje vstoupit – a velice často si ani neuvědomují, že tyto meze mají. Zkrátka je nenapadne opustit klišé běžných “zlých chlapců”. Není to nic špatného, každý přeci uvažujeme jinak, vnímáme rozdílně i jednotlivé aspekty etiky, života a vůbec. Ve chvíli, kdy však dorazíte k některé z mezí, která vás nutí stáhnout se zpátky, zeptejte se sami sebe: musím se vracet? Musím ten text mazat? A pro koho to vlastně píšu?

V knihovnách se dají najít horory slabé jak dětský čaj a naopak takové, které i dospělého chlapa přinutí cestou na záchod rozsvítit světlo na chodbě. Oba typy knih mají své čtenáře – a v tom tkví celé kouzlo a zároveň problém. Velice často se setkávám s texty, které – pokud by autor překročil vlastní stín právě o ten jeden krok – získaly něco navíc. Něco jiného, co by je vyhranilo oproti tuctům jiných příběhů (a ne vždy se jedná o zločin, pojetí zla, spáchané skutky a podobné nedobré věci). Vnitřní cenzor dotyčných autorů však zapracoval a jeho postavy zůstaly méně smělé, méně osobité, méně odvážné. Takový text se zařadil do správné police, stejně “bezpečný” jako jeho sousedi.

Je to v pořádku, i takové texty si najdou své čtenáře – a není jich málo. Avšak ve chvíli, kdy chcete směle vtrhnout na kolbiště nakladatelské s novým, dech beroucím románem, chce to už něco trochu jiného. Víc masíčka a šťávy: už nestačí, že hrdinové jsou hrdinští – musejí být plastičtí, mít své cíle, sny a odvrácené stránky. Zlouni a padouši? I oni mají rádi koťátka (nebo fretky či jinou roztomilost) a milují své matky. Zkrátka je třeba kopnout do hranic, které jste si sami postavili, a zjistit, co se stane, když se třeba jen o malý kousek posunou.

Pokud máte strach, že budete za příliš velkého zvrhlíka, když poté daný text vypustíte ven – vždycky ho nejprve můžete otestovat na prvotních čtenářích. Na těch, kterým věříte, můžete s nimi probrat všechny stránky včetně těch záporných, kteří se na vás i po přečtení daného textu nebudou dívat jako na masového vraha (i když občas je těžké předpovědět, jak se čí nazírání změní). V případě veřejné publikace můžete jít cestou jednorázového pseudonymu (z něhož se může stát i vícerázový, pokud bude mít text úspěch a vám se tento styl zalíbí, ale nebudete si ho chtít implementovat do svého “běžnějšího” psaní).

V prvé řadě však nikdy nezjistíte, jak na to okolí reaguje, dokud se nedopustíte onoho kroku navíc. Práskněte svého cenzora cihlou po palici, aby dal na okamžik pokoj – a zkoumejte, co to udělá. Možná budete překvapeni, jak obrovský kus “bezpečného” území ještě leží před vámi. Mnoho autorů si myslí, jak jsou zkažení a musejí se tedy kontrolovat, ovšem když dojde na lámání chleba, jsou jejich “necenzurované” texty krotké a vlastně nevinné v porovnání s tím, co skutečně zlého je lidská mysl schopna vyplodit. Nechci vás ponoukat v psaní naprostých zvrhlostí (i když někomu by se díky tomu možná ulevilo, co já vím), jen říkám: jak chcete psát, když se neznáte? Jak mohou vaše postavy ožít a stát se pro čtenáře skutečnými společníky, pokud zůstanete u cenzurovaných verzí “slušňáků” bez špatných vlastností a zlé týpky necháte jen v temnotě a stínu, bez jediné dobré stránky?

V souvislosti s tímto nelze opominout také zaměření na čtenáře. Jak kdesi v komentářích u předchozích článků podotkla Matthias, pokusil se na běžném literárním webu publikovat sexuálně explicitní text a neuspěl. Je to pochopitelné, i když to autoři nevidí rádi – i takto funguje cenzura. Jako admin daného webu jsem text musela vrátit (s doporučením publikovat na jiných, úžeji zaměřených stránkách), protože mám povinnosti vůči členům a čtenářům webu, plus je tady ta věc ohledně Zákoníku ČR. Zkrátka a dobře ne vždy je chyba na straně cenzurující strany, že musí váš text odmítnout.

Praxe mi říká, že každý text si najde svého čtenáře, ovšem je třeba tyto čtenáře hledat na správných místech. Když do nedělního kroužku počestných dam a slečen přinesete román Pauline Reágeové, můžete se připravit na společenskou a nejspíš i právní atomovku, dostane-li se dílo do rukou nezletilých. Stejné je to se vším ostatním. Když se vám vlastní text zdá “přes čáru”, nemusíte ho hned s červenajícíma se ušima strkat do šuplíku pod loňské ročníky Asian Beauties. Přemýšlejte, jaký typ čtenářů by text nejspíš ocenil – a kolikrát budete překvapeni výsledkem.

A když vás někdo odmítne, že “tohle určitě nevydáme, nezlobte se”, nevztekejte se hned. Občas protistrana nemá jinou možnost – zatímco vy se můžete poptat za nejbližším rohem, na další stránce, zkrátka pokračovat v hledání svých čtenářů.