Přestože by se podle nadpisu mohlo zdát, že jsem si popletla Hnízdo s Triumvirátem a míním se věnovat pleteninám, střihům a dalším roztodivnostem z oblasti magie ručních prací, nic takového se nestalo. Jsem tu správně a vy také – chci se totiž věnovat dějovým liniím, jejich proplétání a také (po)pletení čtenáře, k němuž občas dochází.

Jak jsem slíbila v minulém článku, dnes to bude o souběžně vedených dějích: kdy můžete povolit uzdu fantazii, zahrát si na šachového velmistra a řídit osud celého světa, a kdy naopak je třeba všechno to, co vás napadlo “bokem”, nutné uschovat na jindy. Samozřejmě oba články spolu svým způsobem souvisejí těsněji, protože střídmosti je zapotřebí i při plánování osnovy a propracovávání děje: osobní zkušenosti mi však říkají, že primárně to vždy závisí na formátu povídky.

Máte v plánu napsat krátkou povídku řekněme do 20 NS, protože to vyžadují propozice soutěže, do které byste se rádi zapojili? Nebo chcete podlehnout vábení inspirace a neomezovat se prostorem povídky, tedy píšete s vyhlídkou na novelu, možná román? Nebo vlastně vůbec nevíte, co z toho vyleze, ale máte prostě nápad, který volá po zpracování? Mezi těmito třemi body je šedá zóna počtu “dovolených” stran (ať už vlivem vnějších okolností, nebo vycházející z vašeho vnitřního cítění), je však pro zodpovězení oné první otázky méně důležitá.

A ta otázka zní: jakou formu míníte svému příběhu vtisknout?

Je to vcelku jednoduché. Krátká povídka (dejme tomu do 30 tis. znaků dle propozic CKČ) zpravidla neposkytuje dostatečný prostor pro rozvinutí víc než jedné dějové linie. Jistě, můžete začít namítat, že přeci ten a ten autor to zvládl a jakou napsal povídku! Jenže ruku na srdce: máte stejné schopnosti? Jste stejně zkušení, vyzrálí a nadaní psavci, nebo ve vašich textech stále něco “hapruje”, přebývá či chybí, zkrátka výsledný text nemá stejný úspěch jako onen avizovaný autor z námitky?

V případě, že chcete jen odvyprávět jednoduchý příběh, stojí za zvážení, zda potřebujete víc než jednu dějovou linii. Děj se dá ozvláštnit buď použitím netradičních kulis (představte si třeba takovou Červenou karkulku v urban fantasy nebo Rapunzel v hávu military scifi), nebo stylem vyprávění. Zdá se vám příběh příliš obyčejný a přímočarý? Zkuste ho odvyprávět pomocí retrospektivy. Netroufáte si na to? Změňte úhel pohledu.

Možností, jak vyprávět krátký příběh poutavě, je vícero, stačí se pouze zamyslet a trochu experimentovat. Není třeba však složitě přidávat další dějové linie, které často naneštěstí vedou spíš ke zmatení čtenáře. Kolik se mi už dostalo na stůl povídek, kde se sice zajímavě prolínaly dva i více dějů, ale v závěru se autorovi nepodařilo všechny volné konce pospojovat dohromady? Pro příběh je vždy lepší, když všechny postavy a děje dojdou svého naplnění a účelu (nepočítám v to otevřené konce, to je trochu jiná kapitola) – minimálně kvůli čtenářům, kteří rádi dostávají odpovědi na své otázky. Teprve vypsaný a zkušenější autor si může dovolit “vecpat” do krátké povídky více dějových linií – a i zde je to na hraně a ne vždy se to podaří.

Dobře, krátkou povídku jste tedy jako formu zavrhli, protože se chcete skutečně věnovat Příběhu. Aniž byste se chtěli omezovat počtem stran, vrháte se do psaní a rozvíjíte Ideu pokud možno do její ideální podoby. Řečeno prostě: chcete napsat pořádný kus textu (nejlépe knihu).

V podobných případech si vždycky říkám: chci příběh z jednoho pohledu, nebo jsem dostatečně šílená na něco většího? Zatímco mnoho textů na pokračování, dohledatelných na literárních serverech a plnících stránky blogů, je vedeno právě jen v jedné linii, v románech se naopak často setkáte s prolínáním různých dějových linek, někdy dokonce zdánlivě nesouvisejících. Oba přístupy mají své opodstatnění, výhody i nevýhody – a především úskalí pro autora i čtenáře.

Nespornou výhodou vyprávění příběhu pouze v jedné linii je, že se nikde neztratíte. Ani jako autor – nemusíte myslet na volné konce, logické návaznosti, časový sled a další věci – a také čtenáři mají jasně vytyčený směr a sledují život a konání stále stejných postav. Mnoho dobrých knížek je napsáno tímto stylem a pranic to neubírá jejich čtivosti.

Co však je na jedné linii ošemetné, je právě její obsah. Pokud autor nemá dostatečně dobrý materiál ke zpracování, případně se věnuje příliš mnoha zcela podružným věcem (některé diagnózy a syndromy jsou popsány zde, zde a zde), příběh začne nudit a tedy je možné, že ho čtenář buď odloží úplně, případně začne nespokojeně hledat možnou další zábavu – a nenajde ji. Stejně tak pokud se třeba vašemu hrdinovi dějí věci v příliš rychlém sledu příliš mnoha náhod (spojenci se objeví vždy v pravou chvíli, zloduch zaútočí v jediném momentě, kdy nikdo nedává pozor atp.), čtenář získá pocit, že ho někdo tahá za fusekli.

Naopak v případě, že vyprávíte příběh pomocí několika dějových linií (včetně těch odehrávajících se třeba v minulosti či budoucnosti daného příběhu), máte zaručeno, že se vaši čtenáři nebudou nikdy nudit. V ideálním případě tomu tak je, protože jim stále předkládáte něco nového, v tom nejméně šťastném momentu je to díky tomu, že se čtenáři marně snaží poznat, o které postavě ten který kus textu vlastně pojednává. Ano, i takové knihy jsem přelouskala (nakonec). Hlavní výhoda vícera dějových linek je zároveň jejich největší slabinou.

Představte si to jako pletení svetru z několika barevných přízí. Když máte dobře propracovaný vzor, držíte se plánu a respektujete strukturu, vznikne vám mnohabarevný zajímavý kus pleteniny, která drží pěkně při sobě, je krásná a pohled a splňuje svou funkci (třeba šály). Ve chvíli, kdy však nerespektujete jeden z těchto článků – kdy třeba chaoticky měníte plány každé tři řady, případně sem tam vám uteče oko, nebo dokonce tady či tam kus příze ustřihnete, protože nevíte, kam ji dále vést – se výsledná práce podobá spíš cupanině nebo změti volných cucků. A to jako autoři rozhodně nechceme.

Co je tedy lepší? Jedna nebo více linií? To záleží jen na vás, drazí autoři. Pokud víte předem, že všechny zamýšlené linie se v určitých bodech sbíhají, mají v příběhu své opodstatnění a nebudou vaše čtenáře mást (jako příběh malého děvčátka z Horní Dolní, vecpaný do epického vyprávění o dobývání vesmíru, aniž by se tyto dvě linie jakkoliv protnuly), není problém rozehrát celou tu partii v celé její šíři. Chcete vyprávět příběh určité postavy? Výborně, směle do toho – a nejspíš si vystačíte právě jen s touto dějovou linií, je-li dostatečně zajímavá.
Začali jste psát krátkou povídku a najednou vás napadají další a další způsoby zpracování onoho světa či příběhu? Vyklouzněte z formy, “kraťas” si napíšete jindy – a věnujte se svému nápadu.

V žádném případě se však nepokoušejte nacpat Píseň ledu a ohně do dvaceti stránek. Princip “odvyprávím to všechno několika slovy” je sice zajímavý, ale málokdo má dostatek zkušeností a literární zdatnosti, aby se mu to podařilo k plné spokojenosti čtenářů. Každá forma vyžaduje něco trochu jiného a nerespektování často vede ke zmateným textům, kterým se jako autoři chcete jistě vyhnout.