• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Listopad 2014
Po Út St Čt Pá So Ne
« Říj   Pro »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Ach, postavo

Ach, postavo 13: Geroj Tragédyč

19.11.2014
-
Publikováno Ekyelka

Nejde je minout, přehlédnout a už vůbec ne přeslechnout. Hrdinové bez bázně a hany, ty poslední spravedlivé a statečné – kteří, než zaklepou bačkorami či kopýtky, dají svému okolí náležitě sežrat, jak hrdinně se za ně nechají zabít… Tak hrdinně, že je kolikrát sám čtenář chce zaškrtit, aby už měl klid.

Snad každý příběh má svého hrdinu a svého tragéda. Je-li to příběh epický, velmi často se tyto dvě postavy spojí v Geroje Tragédyče a o zábavu je postaráno, jak praví klasik. Nejen, že čtenář při prvních známkách přítomnosti našeho drahého Tragédyče očekává nevyhnutelný konec (často zbytečně předem ohlášený právě jeho přítomností), ale kolikrát autor nechtěně povzbudí vášně a skryté vražedné pudy nebohého čtenáře: pokud Tragédyče necháte řádit, nejpozději do konce třetí stránky si většina čtenářů říká, aby ho už potkalo něco ošklivého.

Jak se Geroj Tragédyč projevuje? Zpočátku je neškodný, ba naopak celkem přínosný pro dynamiku příběhu. Je to vždy ten jediný muž na správném místě, ten, co se nebojí udělat onu potřebnou věc bez ohledu na osobní následky. Můžete ho poslat proti mnohonásobné přesile, necháte ho donést kruté královně zprávu o smrti jejího jediného syna, dáte mu do ruky dva dráty a necháte spustit pekelný stroj, zatímco ostatní postavy prchají do bezpečí. Zkrátka pokud jde o záchranu světa, je to váš člověk.

Zdá se, že se Tragédyč neliší od průměrného hrdiny – jenže to by nesměl otevřít papulku. Místo aby si zachoval jistou míru skromnosti a s pokrčením ramen prostě odešel udělat svou práci (a buď u toho zemřít. nebo také ne), najednou se v příběhu začnou objevovat jeho úvahy o složitosti vesmíru, života a chroustích povinnostech. Pokud se Tragédyč zastaví u vzpomínek na dětství a předešlé roky, které ho dostaly do dané situace, je to ještě celkem v pořádku. Jakmile však zabrousí na neoraná pole filozofická, případně do bažin teologických, je zle.

Nedávno jsem četla povídku v tomto duchu. Úpící duše, trestaná svým Stvořitelem za blíže nespecifikované selhání, kvílela nad svým osudem. Budiž, jádrem příběhu byl pokus o nápravu a tedy se dala přítomnost Tragédyče ještě skousnout. Představte si však děj, kde se vaše postava chová právě takto – a nemusí.

Ono to svádí, být kapku patetický a zdůraznit, jak obrovská oběť vůči ostatním to je, položit život za nějakou velkou věc. Jenže nic se nemá přehánět; Geroj Tragédyč si totiž právě v přehánění přímo libuje. Když mu autor byť jen trochu popustí uzdu, může se stát, že se z prostého hrdiny (jehož hrdinství zesílíte spíš tím, že samotný akt nijak nezdůrazňujete a necháte čtenáře, aby si všechno přežvýkal) stane kvílící, případně ukecaný Geroj. Zdůrazňování, zvláště opakované, přinášené oběti pak deklasuje i samotný akt, o postavě hrdiny nemluvě.

Samozřejmě se dá Tragédyčovy přítomnosti naopak skvěle využít. Představte si takto nastavenou postavu – plamenné proslovy, velkolepá gesta, mnohaslovné úvahy – jak zdržuje děj před samotným finále. Závěr stepuje na prahu, čtenář by už rád věděl, jestli se svět rozpadne či nikoliv, Tragédyč má svůj proslov… a někdo zcela nenápadný za něj udělá to, co je třeba. Odpálí nálož, uzavře dveře, případně dá signál – zkrátka bez zdržování a velkolepých efektů udělá, co je třeba.

Tomu říkám pořádný zvrat. Nejde to sice napasovat na každý příběh a jsou situace, které naopak přítomnost Tragédyče vyžadují (neboť je to postava zcela vhodná pro odpoutání pozornosti), ale pokud pracujete vědomě s touto figurkou, dává vám to mnohem širší pole pro manévrování, než když se vám Tragédyč do příběhu “nasáčkuje” sám od sebe (třeba tím, že si nedáte pozor, jak epickou smrt pro své postavy chystáte).

Takže až se příště budete chystat poslat hrstku vojáků proti přesile, rytíře proti jeho králi nebo osamocenou ženu proti vesmírné bestii, zkuste zapřemýšlet: jak velký účinek to má mít na čtenáře? Epický, nebo radši zkrátíte Tragédyčovi vodítko a necháte důsledky doznít samy od sebe, i se zamýšleným poselstvím?

ach postavo
detaily
Ekyelka
literatura
psaní
tvorba postav
19.11.2014
Email
11 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Ach, postavo

Ach, postavo 10: Mazlík Krvochlemt

9.7.2014
-
Publikováno Ekyelka

Dalo by se říci, že jde o výdobytek civilizace a humanizace. Od monster, lačnících po teplé krvi, mozcích …

Číst více
9.7.2014
Publikováno Ekyelka
Ach, postavo

Ach, postavo 8: Staršík Zakrslý

30.4.2014
-
Publikováno Ekyelka

Je inteligentnější než čtyři pětiny pracovníků výzkumného ústavu. Jeho suma znalostí překračuje většinu svazků Ottova slovníku naučného. Reaguje …

Číst více
30.4.2014
Publikováno Ekyelka
Ach, postavo

Kapesní kryptonit

2.12.2017
-
Publikováno Ekyelka

aneb zadní vrátka nejen pro vaše záporáky

Číst více
2.12.2017
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Pochybujte
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Úsměvná klišé 24: Náhody na každém kroku

11 Komentářů

Ach, postavo 13: Geroj Tragédyč.
  1. Tlusťjoch
    19.11.2014 @ 20:09
    -
    Odpovědět

    Odpáliti se bez proslovu, to prostě není ono.

  2. Mája
    20.11.2014 @ 0:09
    -
    Odpovědět

    Tak už vím co se stane z postavy co se mi právě dostala do příběhu… je tam jen proto aby umřela, ale už teď vím, jak s ní nadále zacházet

  3. Kadet
    20.11.2014 @ 9:34
    -
    Odpovědět

    Připomnělo mi to Amélii ze Slayers. Vždycky před důležitou akcí měla proslov o lásce a míru a o tom, jak potře zlo. Pro komický efekt naprosto geniální.

  4. M
    20.11.2014 @ 16:06
    -
    Odpovědět

    Jako varování před přehnaným patosem budiž, ale má to snad dle závěrečných slov “necháte důsledky doznít samy od sebe” (i dle několika dalších náznaků v textu) odrazovat od výslovného předávání poselství, od přemýšlivých myšlenkových monologů? Vždyť právě to je velkou přidanou hodnotou knih oproti vizuálním mediím. V současných filmech takřka vymizel vypravěč. Naposledy si pamatuji Lynchovo zfilmování Duny i s vnitřními monology protagonisty.
    Literatura přeci nemusí být tak akční, aby děj stále převládal nad tím, co je zde vystiženo následovně: “najednou se v příběhu začnou objevovat jeho úvahy o složitosti vesmíru, života a chroustích povinnostech. (…) Jakmile však zabrousí na neoraná pole filozofická, případně do bažin teologických, je zle.”
    Proč je takové uvažování špatné? Má jej obstarávat jiný charakter? Či snad má být úplně vypuštěno?

    • Ekyelka
      20.11.2014 @ 18:08
      -
      Odpovědět

      Měla jsem tam přilepit i štítek “s nadhledem”. O článcích z cyklu Ach, postavo jsem si myslela, že je dávno známa potřeba brát je ne až tak doslovně, s lehkým úsměvem na rtu a spíš pro zamyšlení, kde vlastně probíhá hranice mezi “tohle se dá zpracovat, využít, začlenit” a “tohle je už přes čáru”.
      Otázka si odpovídá vlastní citací – proč jsem zvolila právě slovní spojení jako “chroustí povinnosti” či “bažiny teologické”? Jedna věc je skutečně rozvíjet vnitřní vesmír postavy, ovšem v případě Tragédyče je i toto už za hranou – děj tvářící se a vystupující jako povídka se stává pouhou maskou pro (naneštěstí kolikrát vágní či nudné) rozvažování autorovo.
      Samozřejmě jsou dobré a skvělé romány (či texty obecněji), které v sobě nemají ani zbla děje a přesto mají co říct. Takové texty však mají jiné funkční mechanismy – Tragédyč (a obecněji ach-postavy) se objevují neplánovaně, nečekaně a často v okamžiku, kdy autor nemá pevně uchopenou myšlenku a ztrácí nad dějem kontrolu.

      Abych odpověděla na otázky v závěru: samotné uvažování tímto směrem není špatné. Záleží však na zpracování – zda autor podlehne vlastnímu příběhu a neukočíruje ho, nebo zda plánovaně vytvoří vedle děje i vnitřní vesmír postav.

      • M
        21.11.2014 @ 23:30
        -
        Odpovědět

        Díky za odpověď. Musím uznat, že určitý nadhled mi chybí. Také i přes celý popis charakteru jsem jej nedokázal konkrétně uchopit. Snad by se to dalo vyjádřit jako vážně zamýšlená tragická postava, která však ve výsledku působí přepjatě, až parodicky.

        • Ekyelka
          24.11.2014 @ 16:33
          -
          Odpovědět

          Ona jistá míra nadsázky a přehánění je u článků o ach-postavách potřeba. Teprve rysy dohnané do krajnosti jsou skutečně viditelné – a právě ona absurdnost (snad) pomáhá při rozboru jiných postav nasměrovat přemýšlení i k otázce, zda se Tragédyč, Ženlap nebo kterýkoliv jiný zástupce téhle sebranky neobjevuje v autorových textech, kde páchá nepřístojnosti, místo aby byl ku prospěchu.
          S tímto úmyslem jsem aspoň tuhle sérii článků začínala psát – nakolik se to podařilo, vědí čtenáři-autoři.

  5. Firren
    21.11.2014 @ 10:17
    -
    Odpovědět

    “Rozhodl jsem se odpálit svět, protože je po hříchu zkažený,” pravil Hrdina a vytáhl z kapsy mobilní telefon. “Jakmile odešlu esemesku na tohle číslo, všichni zemřeme.” Obešel všechny přítomné – a každý z nich pohlédl na display mobilu, a teatrálně rozmáchl rukama: “Teď vám řeknu, vo co vlastně gou.” Odkašlal si a začal vyprávět svůj srdceryvný příběh: “celé se to s námi táhne už od Adama a Evy – ”
    “Čas na prášky,” přerušil ho mužík s napoleonským kloboukem na hlavě a sám si také zobnul.

    • Lokken
      21.11.2014 @ 16:23
      -
      Odpovědět

      😉
      Hm dobrý.

      Mě osobně se zdá, že takový Tragédyč je ve spoustě příběhů hlavním záporákem. Záporák má velkej mindrák – většinou tak velkej, že má v plánu zničit (respektive ovládnout, podrobit s…) svět. Proč to ale chce udělat? To se většinou dovídáme na samém konci příběhu, kde se samozřejmě objeví hlavní Hrdina (Klaďas), který musí zachránit situaci, svět, princeznu.
      Upřímně mě strašně fascinuje klišoidnos konců s klaďasi vs. záporáci. Záporák je velké zlo, hrdina se ho snaží zastavit. Vše se rozhodne až ve Velkém finále – na konci příběhu. Bojují spolu a je zřejmé že záporák má na vrh. Klaďas padne na kolena a už leda tak může škemrat o smrt.
      Záporák, ho ale nezabije hned. Ne! Proč taky? Má přece fůru času a navíc si svůj “triumf” musí zaslouženě vychutnat a tak se rozhodne klaďasovi, divákovi, čtenáři vysvětlit, proč to vlastně celé dělal, že je to vlastně pro vyšší dobro – tady se projevuje charakter Tragédyče.
      Během těch keců si může Hrdina odpočinout a vymyslet, jak z toho ven. A taky že to vymyslí. I když byl zasažen něčím, co by většinu ostatních rozmetalo na cucky, Hrdina vstane a znovu se do Záporáka pustí. A kupodivu, teď je zase na lopatkách on.
      Hrdina ale má dilema. Nechce Záporáka zabít, to by bylo nehrdinské a tak ho nechá být, s tím, že hned jak se Záporákovi naskytne další příležitost, tasí kolt, meč, fireball, plazmové párátko ve snaze Hrdinu zabít. ten ale dřív zabije Záporáka a tadá … epický boj završen epickou smrtí epického záporáka, epickým hrdinou.
      Nemám nic proti tomu, když dobro vítězí nad zlem. Ono udělat příběh, aby Záporák zvítězil nad Hrdinou, který by se líbil čtenářům, není zrovna lehký. Je typické, že dobro vítězí, ale když už vítězí, ať je to nějakým méně klišoidním způsobem než je tento.
      Nejvíc se mi líbí takové příběhy, že sice Dobro zvítězí. Hrdinům se podaří zastavit všechny záporáky, ale sami při tom zemřou. Nejlíp všichni. To je pěkný konec.

  6. KattyV
    28.12.2014 @ 11:06
    -
    Odpovědět

    Vzpomněla jsem si na tenhle článek včera, když jsem podlehla nátlaku rodiny a šla jsem shlédnout poslední díl Hobita. Drak Šmak se stává typickým příkladem (sice ne kladného hrdiny, ale záporáka, o kterém všichni víme, jak dopadne, ale stejně). Sežehne celé město, Bard na něho marně střílí šípy, je připravený vychrlit na něho závěrečný plamen a pak se “zakecá”.
    “Počkej, jak tě spálím… Tak to je tvůj syn? Tak toho spálím taky… Polámal se ti luk? Jaká škoda…” A tak dále dobrých “děsně napínavých” pět minut. Patrně je navíc slepý, když si nevšimne, že si hrdina opatřil náhradu luku a míří na něj zcela mimořádným šípem. Nic jiného, než zastřelit, si nezaslouží.
    Ach jo. Jak se máme takovým chybám vyhnout my nebozí amatérští autoři, když se podobných bot dopouští světoznámí režiséři? (Scénaristé? Kdo, sakra, za ty přešlapy v Hobitovi může? Tohle nebyl jediný.)

  7. Jergon
    1.3.2015 @ 21:00
    -
    Odpovědět

    Dobrá. Já vám tedy pro tu novou tašku lahváčů do té hospody dojdu…
    Ne, nemohu říci, že bych zcela souhlasil s tím, co zde děláte, jak zde bohapustě marníte své životy. Mou duši rve na kusy už jen pouhý pohled na vás, jak tu, namísto abyste se snažili poznávat život v celé jeho kráse a nesmírném bohatství, abyste jej naplňovali láskou k lidem, tichým obdivem k přírodě a uctivou pokorou ke kultuře a duchovnu, jak jej zde namísto toho utápíte v satanském náručí omamných jedů. Neumíte si ani představit, jaké utrpení může takový pohled přinášet někomu, kdo již sám kdysi tímto pochmurným údolím prošel, ví, jaký krutý mráz v něm panuje a jak obtížné je z něj vyváznout, ale zároveň prožil i každé zrníčko naděje a blízkost zelené snítky vysvobození z této tragédie.
    Ano, pohled na vás, na vaše zbědovaná alkoholická Já, mne naplňuje bolestí, jakou si – prozatím – ani nedokážete představit. Ale cožpak bych mohl bližnímu odepřít radost, byť já sám už nyní vím, jak je tato radost zvrácená? Což bych mohl zradit přátele, nechat je trpět vyprahlostí hrdel, třebaže vím, že jí pouze maskují vyprahlost duší? Což bych mohl unést vinu za takové příkoří, jež jsem způsobil bližním, což bych vůbec mohl pohlédnout Pánu do tváře, až si mne jednoho dne povolá? Vždyť i On pravil na kříži: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, čeho činí! Ne, nemohu vám působit příkoří a odepřít vám vaši dávku jedu, třebaže vím, že je to právě jen a pouze jed. Ano, po zbytek dnešní noci a během dalších dní mne za to bude sžírat hanba, ovšem hanba mnohem větší by zůstala zaryta do mé duše, kdybych vám, nevědomým, v tuhle chvíli nevyhověl…
    Eeeh? Cože? On už do té hospody někdo zaskočil…?

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Ach, postavo 13: Geroj Tragédyč | Triumvirát