Nejde je minout, přehlédnout a už vůbec ne přeslechnout. Hrdinové bez bázně a hany, ty poslední spravedlivé a statečné – kteří, než zaklepou bačkorami či kopýtky, dají svému okolí náležitě sežrat, jak hrdinně se za ně nechají zabít… Tak hrdinně, že je kolikrát sám čtenář chce zaškrtit, aby už měl klid.

Snad každý příběh má svého hrdinu a svého tragéda. Je-li to příběh epický, velmi často se tyto dvě postavy spojí v Geroje Tragédyče a o zábavu je postaráno, jak praví klasik. Nejen, že čtenář při prvních známkách přítomnosti našeho drahého Tragédyče očekává nevyhnutelný konec (často zbytečně předem ohlášený právě jeho přítomností), ale kolikrát autor nechtěně povzbudí vášně a skryté vražedné pudy nebohého čtenáře: pokud Tragédyče necháte řádit, nejpozději do konce třetí stránky si většina čtenářů říká, aby ho už potkalo něco ošklivého.

Jak se Geroj Tragédyč projevuje? Zpočátku je neškodný, ba naopak celkem přínosný pro dynamiku příběhu. Je to vždy ten jediný muž na správném místě, ten, co se nebojí udělat onu potřebnou věc bez ohledu na osobní následky. Můžete ho poslat proti mnohonásobné přesile, necháte ho donést kruté královně zprávu o smrti jejího jediného syna, dáte mu do ruky dva dráty a necháte spustit pekelný stroj, zatímco ostatní postavy prchají do bezpečí. Zkrátka pokud jde o záchranu světa, je to váš člověk.

Zdá se, že se Tragédyč neliší od průměrného hrdiny – jenže to by nesměl otevřít papulku. Místo aby si zachoval jistou míru skromnosti a s pokrčením ramen prostě odešel udělat svou práci (a buď u toho zemřít. nebo také ne), najednou se v příběhu začnou objevovat jeho úvahy o složitosti vesmíru, života a chroustích povinnostech. Pokud se Tragédyč zastaví u vzpomínek na dětství a předešlé roky, které ho dostaly do dané situace, je to ještě celkem v pořádku. Jakmile však zabrousí na neoraná pole filozofická, případně do bažin teologických, je zle.

Nedávno jsem četla povídku v tomto duchu. Úpící duše, trestaná svým Stvořitelem za blíže nespecifikované selhání, kvílela nad svým osudem. Budiž, jádrem příběhu byl pokus o nápravu a tedy se dala přítomnost Tragédyče ještě skousnout. Představte si však děj, kde se vaše postava chová právě takto – a nemusí.

Ono to svádí, být kapku patetický a zdůraznit, jak obrovská oběť vůči ostatním to je, položit život za nějakou velkou věc. Jenže nic se nemá přehánět; Geroj Tragédyč si totiž právě v přehánění přímo libuje. Když mu autor byť jen trochu popustí uzdu, může se stát, že se z prostého hrdiny (jehož hrdinství zesílíte spíš tím, že samotný akt nijak nezdůrazňujete a necháte čtenáře, aby si všechno přežvýkal) stane kvílící, případně ukecaný Geroj. Zdůrazňování, zvláště opakované, přinášené oběti pak deklasuje i samotný akt, o postavě hrdiny nemluvě.

Samozřejmě se dá Tragédyčovy přítomnosti naopak skvěle využít. Představte si takto nastavenou postavu – plamenné proslovy, velkolepá gesta, mnohaslovné úvahy – jak zdržuje děj před samotným finále. Závěr stepuje na prahu, čtenář by už rád věděl, jestli se svět rozpadne či nikoliv, Tragédyč má svůj proslov… a někdo zcela nenápadný za něj udělá to, co je třeba. Odpálí nálož, uzavře dveře, případně dá signál – zkrátka bez zdržování a velkolepých efektů udělá, co je třeba.

Tomu říkám pořádný zvrat. Nejde to sice napasovat na každý příběh a jsou situace, které naopak přítomnost Tragédyče vyžadují (neboť je to postava zcela vhodná pro odpoutání pozornosti), ale pokud pracujete vědomě s touto figurkou, dává vám to mnohem širší pole pro manévrování, než když se vám Tragédyč do příběhu “nasáčkuje” sám od sebe (třeba tím, že si nedáte pozor, jak epickou smrt pro své postavy chystáte).

Takže až se příště budete chystat poslat hrstku vojáků proti přesile, rytíře proti jeho králi nebo osamocenou ženu proti vesmírné bestii, zkuste zapřemýšlet: jak velký účinek to má mít na čtenáře? Epický, nebo radši zkrátíte Tragédyčovi vodítko a necháte důsledky doznít samy od sebe, i se zamýšleným poselstvím?