Občas se to stává. Únava, starosti, vnější okolnosti – zkrátka svět se pootočí tím nevhodným směrem a vaše psaní jde do háje. Cítíte se o to hůř, protože se od vás přeci očekává, že když jste autoři, budete psát. Případně vás začínají strašit dotazy přátel nebo nakladatelů, kde je ta slíbená povídka či kniha – a mráčky se na osobní obloze stáhnout ještě o něco víc. A já si říkám: máte to vůbec zapotřebí?

Nejednou jsem už položila otázku proč. V různých kolektivech, za různých okolností a s různými odpověďmi. Stále si však myslím, že se ptám málo. Občas za to mohou výsledné texty, které se mi dostávají na stůl a já se složitou větnou stavbou a použití mnoha slov snažím autorům příliš neublížit. Jindy mne už nudí, či spíš dohánějí k zuřivosti stesky nepíšících, zato věčně si stěžujících nebo glosujících týpků, co by sice psát mohli, ale ustrnuli na místě a tváří se, že jsou přeci taky autoři. A občas mne to napadne při pohledu do zrcadla. Proč vlastně píšete? 

Když jsem si tuhle otázku položila poprvé, ještě v dobách inkoustu a papíru (protože elektronika stále ještě zaváněla magií a PC, tedy personal computer, spadalo spíš do kategorie SF), nenašla jsem jinou odpověď, než že to je zábava. Trochu osamocená a bez vnějších výsledků (kdo by to také četl, když jsem si psala pro sebe), ale já byla spokojená.

Svět se pootočil, všechno změnilo a zase ta otázka zazněla – z úst známého. Naprosto nepřipravená jsem cosi zablekotala o vytváření prostoru v hlavě a vyprávění příběhů, které by si stejně prorazily cestu ven, a radši jsem se stáhla na druhý konec baru. Otázka však otravovala tak dlouho, dokud jsem se nezamyslela a nenašla tehdy tu nejlepší možnou odpověď: protože mne to stále baví a protože stále mám co vyprávět.

Čím víc knih jsem od té doby přečetla, tím razantněji se tahle odpověď stávala prázdnou skořápkou. A když přišel čas se znovu zeptat, otázka se změnila: píšeš?

Ať už jsou důvody pro psaní příběhů jakékoliv, není na škodu se čas od času zeptat. Ať už sám sebe, nebo skrz přátele, zkrátka si tuhle otázku připomenout, zamyslet se nad ní a zkusit najít odpověď. Je totiž možné, že jste právě v situaci, kdy naopak nepíšete, přestože byste moc rádi (nebo ani ne tak rádi, ale máte jisté závazky) – a tedy vás tohle jednoduché proč může nasměrovat zpět k práci.

Samozřejmě se může objevit odpověď ani pořádně nevím. Znáte to: pokrčení ramen, lehký úšklebek či pohození hlavou, zkrátka nevím. No, je na každém člověku, jak si srovná vlastní hlavu – pokud však máte pouze takovou odpověď, je to trochu málo. Ovšem pokud za tím nevím cítíte ještě něco, chce to jen kopat hlouběji.

A zatím tedy nepíšete. Nebo nepíšeme, abych byla přesnější, momentálně jsem v tom s vámi. Přešlapujeme na místě, texty se nám vysmívají do tváře, kdykoliv se podíváme na jejich nedopsané stránky, kurzor nám morseovkou vyblikává etudy o naší neschopnosti… Nebo ne?

Bude to znít jako z hnutí new age, nicméně stále si i po všech těch letech myslím, že občas zkrátka chtějí příběhy dozrát, stejně jako my. Co zpočátku vypadalo jako skvělý text, to se začne komplikovat (ostatně jako sám život), zadrhávat a někdy se to i zastaví na místě. V tu chvíli někteří autoři začnou kroužit kolem textu, šťouchají do něj a všelijak ho zkouší zase rozhýbat, ale sami cítí, že to prostě není ono. Chybí ta šťáva, magie, všepohánějící energie stvoření. Múzy jsou pryč a s textem prostě nehnete.

V danou chvíli máte dvě možnosti: stále se o to pokoušet. Dloubat do textu, poskakovat kolem ohně v šamanské bederní roušce nebo pálit obětiny těm nevěrným Řekyním, pročítat stále další a další návody o tom, jak se dostat z autorského bloku.
Anebo si dáte pauzu. Na týden, měsíc, půl roku, zkrátka jak dlouho bude potřeba. Málokdo je v postavení, že je pro něj psaní skutečně životně důležité, mluvíme-li o psaní fikcí. Takže proč se zbytečně trápit? Není potřeba hned demonstrativně pálit výtisky a mazat harddisky, jen zkrátka nasměrujte pozornost jinam.

On totiž pokud je váš příběh skutečně dostatečně silný, pokoj vám nedá. Skryje se v podvědomí a za čas zase vystrčí růžky. Tu se připomene při pročítání novin nebo během sledování zajímavého dokumentu (Hele, tohle by šlo použít!), jindy se vám vetře do naprosto nevinných snů (a občas z nich udělá solidní noční můru). Časem se vás jistě někdo zeptá, jestli už je ten text dopsaný – a vy si řeknete, že byste si mohli aspoň přečíst, co zatím vzniklo, což je už jen malý kousek od toho zase se vrátit k samotnému psaní.

Netvrdím, že je to univerzální odpověď na autorský blok či na momentální nechuť se věnovat psaní. Nemáte ani zaručeno, že to bude fungovat i s vaším textem, který právě nejste schopni dopsat, ať stojíte na hlavě nebo žonglujete s hořícími pochodněmi. Občas je ale menší dovolená zkrátka to nejlepší, co můžete pro sebe i pro své texty udělat. Nechat odpočinout mozek, umlčet ten všetečný hlásek, co vám neustále našeptává uzávěrka se blíží!, a pro jednou se zase věnovat něčemu jinému, co je stejně zábavné, ale pro samé psaní jste na to neměli čas. Nepsat totiž není zločin, jen způsob, jak nechat věci usadit. Jak si promyslet nejen další krok, ale také se vrátit k základní otázce – a pokusit se najít platnou odpověď.

Nemusíte se bát, když se vaše dovolená protáhne na pár měsíců či let. Pokud ten příběh skutečně stojí za odvyprávění, objeví se moment, kdy si naopak řeknete a proč to vlastně nedopsat?