• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Listopad 2014
Po Út St Čt Pá So Ne
« Říj   Pro »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Tak trochu vedle

O nepsání

26.11.2014
-
Publikováno Ekyelka

Občas se to stává. Únava, starosti, vnější okolnosti – zkrátka svět se pootočí tím nevhodným směrem a vaše psaní jde do háje. Cítíte se o to hůř, protože se od vás přeci očekává, že když jste autoři, budete psát. Případně vás začínají strašit dotazy přátel nebo nakladatelů, kde je ta slíbená povídka či kniha – a mráčky se na osobní obloze stáhnout ještě o něco víc. A já si říkám: máte to vůbec zapotřebí?

Nejednou jsem už položila otázku proč. V různých kolektivech, za různých okolností a s různými odpověďmi. Stále si však myslím, že se ptám málo. Občas za to mohou výsledné texty, které se mi dostávají na stůl a já se složitou větnou stavbou a použití mnoha slov snažím autorům příliš neublížit. Jindy mne už nudí, či spíš dohánějí k zuřivosti stesky nepíšících, zato věčně si stěžujících nebo glosujících týpků, co by sice psát mohli, ale ustrnuli na místě a tváří se, že jsou přeci taky autoři. A občas mne to napadne při pohledu do zrcadla. Proč vlastně píšete? 

Když jsem si tuhle otázku položila poprvé, ještě v dobách inkoustu a papíru (protože elektronika stále ještě zaváněla magií a PC, tedy personal computer, spadalo spíš do kategorie SF), nenašla jsem jinou odpověď, než že to je zábava. Trochu osamocená a bez vnějších výsledků (kdo by to také četl, když jsem si psala pro sebe), ale já byla spokojená.

Svět se pootočil, všechno změnilo a zase ta otázka zazněla – z úst známého. Naprosto nepřipravená jsem cosi zablekotala o vytváření prostoru v hlavě a vyprávění příběhů, které by si stejně prorazily cestu ven, a radši jsem se stáhla na druhý konec baru. Otázka však otravovala tak dlouho, dokud jsem se nezamyslela a nenašla tehdy tu nejlepší možnou odpověď: protože mne to stále baví a protože stále mám co vyprávět.

Čím víc knih jsem od té doby přečetla, tím razantněji se tahle odpověď stávala prázdnou skořápkou. A když přišel čas se znovu zeptat, otázka se změnila: píšeš?

Ať už jsou důvody pro psaní příběhů jakékoliv, není na škodu se čas od času zeptat. Ať už sám sebe, nebo skrz přátele, zkrátka si tuhle otázku připomenout, zamyslet se nad ní a zkusit najít odpověď. Je totiž možné, že jste právě v situaci, kdy naopak nepíšete, přestože byste moc rádi (nebo ani ne tak rádi, ale máte jisté závazky) – a tedy vás tohle jednoduché proč může nasměrovat zpět k práci.

Samozřejmě se může objevit odpověď ani pořádně nevím. Znáte to: pokrčení ramen, lehký úšklebek či pohození hlavou, zkrátka nevím. No, je na každém člověku, jak si srovná vlastní hlavu – pokud však máte pouze takovou odpověď, je to trochu málo. Ovšem pokud za tím nevím cítíte ještě něco, chce to jen kopat hlouběji.

A zatím tedy nepíšete. Nebo nepíšeme, abych byla přesnější, momentálně jsem v tom s vámi. Přešlapujeme na místě, texty se nám vysmívají do tváře, kdykoliv se podíváme na jejich nedopsané stránky, kurzor nám morseovkou vyblikává etudy o naší neschopnosti… Nebo ne?

Bude to znít jako z hnutí new age, nicméně stále si i po všech těch letech myslím, že občas zkrátka chtějí příběhy dozrát, stejně jako my. Co zpočátku vypadalo jako skvělý text, to se začne komplikovat (ostatně jako sám život), zadrhávat a někdy se to i zastaví na místě. V tu chvíli někteří autoři začnou kroužit kolem textu, šťouchají do něj a všelijak ho zkouší zase rozhýbat, ale sami cítí, že to prostě není ono. Chybí ta šťáva, magie, všepohánějící energie stvoření. Múzy jsou pryč a s textem prostě nehnete.

V danou chvíli máte dvě možnosti: stále se o to pokoušet. Dloubat do textu, poskakovat kolem ohně v šamanské bederní roušce nebo pálit obětiny těm nevěrným Řekyním, pročítat stále další a další návody o tom, jak se dostat z autorského bloku.
Anebo si dáte pauzu. Na týden, měsíc, půl roku, zkrátka jak dlouho bude potřeba. Málokdo je v postavení, že je pro něj psaní skutečně životně důležité, mluvíme-li o psaní fikcí. Takže proč se zbytečně trápit? Není potřeba hned demonstrativně pálit výtisky a mazat harddisky, jen zkrátka nasměrujte pozornost jinam.

On totiž pokud je váš příběh skutečně dostatečně silný, pokoj vám nedá. Skryje se v podvědomí a za čas zase vystrčí růžky. Tu se připomene při pročítání novin nebo během sledování zajímavého dokumentu (Hele, tohle by šlo použít!), jindy se vám vetře do naprosto nevinných snů (a občas z nich udělá solidní noční můru). Časem se vás jistě někdo zeptá, jestli už je ten text dopsaný – a vy si řeknete, že byste si mohli aspoň přečíst, co zatím vzniklo, což je už jen malý kousek od toho zase se vrátit k samotnému psaní.

Netvrdím, že je to univerzální odpověď na autorský blok či na momentální nechuť se věnovat psaní. Nemáte ani zaručeno, že to bude fungovat i s vaším textem, který právě nejste schopni dopsat, ať stojíte na hlavě nebo žonglujete s hořícími pochodněmi. Občas je ale menší dovolená zkrátka to nejlepší, co můžete pro sebe i pro své texty udělat. Nechat odpočinout mozek, umlčet ten všetečný hlásek, co vám neustále našeptává uzávěrka se blíží!, a pro jednou se zase věnovat něčemu jinému, co je stejně zábavné, ale pro samé psaní jste na to neměli čas. Nepsat totiž není zločin, jen způsob, jak nechat věci usadit. Jak si promyslet nejen další krok, ale také se vrátit k základní otázce – a pokusit se najít platnou odpověď.

Nemusíte se bát, když se vaše dovolená protáhne na pár měsíců či let. Pokud ten příběh skutečně stojí za odvyprávění, objeví se moment, kdy si naopak řeknete a proč to vlastně nedopsat?

Ekyelka
problém
psaní
26.11.2014
Email
7 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Tak trochu vedle

O kritice

24.9.2014
-
Publikováno Ekyelka

Znáte to nejspíš všichni, co jste aspoň jeden svůj text vystrčili do světa. Pokud mají čtenáři možnost zanechávat …

Číst více
24.9.2014
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

Proč je dobré chodit mezi lidi

23.10.2017
-
Publikováno Ekyelka

aneb jak jsem si potřásla rukou s Robertem Fulghumem, na deset minut se stala jeho tlumočnicí a co …

Číst více
23.10.2017
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

Problém jednookého mezi slepými

20.8.2014
-
Publikováno Ekyelka

Většinou mají stará pořekadla pravdu – lidová moudrost by konec konců nepřežila, pokud by tomu bylo jinak. Jenže …

Číst více
20.8.2014
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Psát pro masy nebo dělat kulturu?
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Opět o strachu - když nevíme, proč bychom se měli bát

7 Komentářů

O nepsání.
  1. Arenga
    26.11.2014 @ 20:33
    -
    Odpovědět

    Asi tu funguje nějaká telepatie, protože přesně tuhle otázku jsem si kladla sotva před pár dny. 😉

    • Lokken
      29.11.2014 @ 21:05
      -
      Odpovědět

      Já před pár dny, včera i dneska. A bohužel pořád ne a ne se k psaní dokopat. A zrovna mám rozepsaný ty Žabý papuče s ne a ne to dodělat.

  2. ioannina
    26.11.2014 @ 21:56
    -
    Odpovědět

    Taky si říkám, že když to zrovna stávkuje, tak mají chlapci ve sklepě plno práce s dozráváním. :-))
    Teda chtěla jsem napsat “utěšuju se”, ale pak jsem to radši přehodila. :-))

    A teď vážně – podle mých zkušeností se dá psát pořád, dokud se člověk nedostane do jedné z extrémních poloh v životě. Ve stavu totální blaženosti se psát nedá (takže třeba čerstvá zamilovanost a tak), ve stavu totálního srabu taky ne. Z toho druhého ale po zaležení vznikají hodně pěkné povídky.
    A tak se tím člověk může utěšovat: Teď to sice stojí za prd, rodina ti padá jak mouchy, sama se sotva vlečeš, ale, holka, až to skončí, z toho bude příběh jak víno!
    / básnická licence, protože přece nevyzradím budoucí zápletku, ne? ;op

  3. Tlusťjoch
    26.11.2014 @ 22:22
    -
    Odpovědět

    Píšu.
    Protože mne přitahují nepopsané papíry.

    • Lokken
      29.11.2014 @ 21:08
      -
      Odpovědět

      To ti teda přeju hodně zdaru. Těch nepopsaných papírů bude na světě docela dost, nemyslíš? 🙂

  4. Tanira
    28.11.2014 @ 20:35
    -
    Odpovědět

    Právě v posledním měsíci se potýkám s určitým blokem, nejde to tak lehce, jak jsem si za poslední rok zase zvykla, dost se to zadrhává na nepodstatných dialozích, místo aby děj odsýpal. U mě dost záleží na motivaci a inspiraci – jsou-li, můžu psát jak vzteklá a jde to samo, ale když nadšení trochu ochladne, je to klopotnější. A taky mám zkušenost, že když už vím, co chci psát, tolik mě to nebaví a jde mi to hůř, jakýsi druh “musu”. Vaření z vody, kdy zkusmo skládám větu za větou a čekám, co z toho vzejde, to je mnohem lepší (mnohem větší zábava, člověk občas překvapí sám sebe). A proč píšu? Pořád ještě mě to baví ;-), úžasně si tím vyčistím hlavu a inspirace člověka potkává na různých místech, přece ji nesmím nechat jít…

  5. Proč je dobré nezapomínat na druhou stranu – Triumvirát
    30.3.2016 @ 22:49
    -
    Odpovědět

    […] Jedním z důvodů, proč je důležité nerezignovat na své sny, je jejich hnací síla. Máte to stejné jako se vším ostatním: někomu stačí věnovat se psaní čistě jen pro samotnou potěchu vyprávět příběhy, jiný potřebuje i jakousi formu odměny za dosažení daného cíle (snu). Je jedno, zda je to fyzický důkaz (vlastní kniha, povídka otištěná ve vybraném periodiku), nebo třeba jméno v horních příčkách PAFu. Každý máme svou vlastní stezku a vytyčený cíl – pro všechny však platí totéž. Je třeba na to nezapomínat, včetně všech stupňů a detailů. […]

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
O nepsání | Triumvirát