Lidé prý mají jen dvě jistoty: že jednou umřou a že daně se musejí platit. Jenže pokud se chceme skutečně držet pravidla všech fikcí být jednou nohou v realitě, většinou nám příběh začne notně kulhat. Nebo ne?

Velmi často se v povídkách setkávám s několika drobnými problémy a opomenutími. Vezměte si třeba takové město s hromadou problémů politického a sousedského rázu (historizující fantasy, případně děj zasazený do středověk kulis): kolikrát jsem se už dočetla, že hrdinové či padouši prchali pod rouškou tmy a normálně projeli branou, kterou nikdo nehlídal? Případně – a to je zvlášť zábavné – s nimi bodrý strážný ještě prohodil pár slov na rozloučenou?

Jedná se o vcelku pochopitelné opomenutí. V dnešní době snad neexistuje v civilizovaném západním světě sídlo, které by chránily hradby. Dávno jsme si odvykli na jistou míru nepohodlí, které tato ochrana skýtá: prostý fakt, že v určitou hodinu se brány zavřou a znovu jsou průchozí až ráno. Jakmile však píšu právě o středověce působící společnosti, nota bene s hromadou sousedských problémů a válkou za rohem, tohle opomenutí se stává dost velkou dírou v logice.

Velmi často se stává, že začínající autoři mají svou vizi příběhu, ale také značně zkreslené představy o chování společnosti, bezpečnostních rizicích, obecněji o životě dřívějších generací (třeba právě o těch středověkých). Z této kolize pak vznikají roztomilé přešlapy, podobné onomu načrtnutému příkladu. Vzpomínám si na povídku, kde uprostřed válečného konfliktu hlavní hrdina zjistil při obléhání nepřátelského města, že jeho životní lásku unesli – přímo do onoho města. Očekávala jsem tedy epickou bitvu, útok na brány, případně infiltraci chytrou lstí, jenže místo toho hrdina nakráčel do města branou na opačném konci města, než před kterou se jeho jednotky rozkládaly.

Že to přeci není možné? Vážení, budiž autorovi omluvou, že v patnácti ještě neměl až takové ponětí o vojenské strategii a podobných záležitostech. Nicméně podobných přešlapů se dopouští vícero autorů (a to i mnohem starších a zkušenějších). Přestože si totiž snad všichni pamatujeme legendu o Robinu Hoodovi, případně Vilému Tellovi, při samotném psaní na ni nejeden autor jaksi pozapomene – a vesnice nemusejí řešit správní záležitosti v rámci svého poddanství, kupci si volně putují krajinou a navštěvují jednotlivá města (často i znepřátelených stran), aniž by potřebovali povolení ke vstupu či průchodu danou zemí, a podobně.

Co se všemi těmi příklady snažím naznačit? Občas, když se váš text slibně rozjíždí a vypadá na něco víc než pár stránek okamžitého nápadu (a skutečně krátké povídky), si představte svůj svět z pohledu prostého každodenního života. Co musejí řešit vaši obyvatelé? Jakou vládu jste jim přisoudili? Je to teokratický, monarchistický nebo třeba demokratický správní celek? Jak v takovém prostředí funguje pohyb osob po domácím území a za jeho hranice? Jak se daná společnost staví k cizincům? Co přeshraniční obchod a vztahy se sousedy? Mnoho lidí zapomíná, že i středověká společnost měla své úředníky, písaře a místní vládce (ať už to byli rychtáři, konšelé nebo třeba starostové), stejně jako své vojáky a obecněji vymahatele práva.

Netvrdím, že byste měli okamžitě přestat řešit děj a vrhnout se po hlavě do zpracovávání těchto detailů, to vůbec ne. Pokud se však váš příběh týká podobných záležitostí – cestování, obchodování, interakce v rámci více měst a podobně – nestálo by za to rozšířit svou pozornost i tímto směrem? Příběh se dokáže řádně zamotat, když potřebujete postavu dostat do daného místa, ale nejprve musí získat povolení místního vládce, že?

Případně abychom nezůstávali jen u historizující fantasy – chce váš vědec začít testovat převratný vynález v praxi? Stačí se podívat do současné reality, aby vám hned bylo jasné, že zase tak snadné to nebude: každé klinické testování musí mít celou hromadu povolení, opakovaných povolení, atestů a křížem ověřených laboratorních výsledků, zkrátka opravdu velkou hromadu lejster. Kolik příběhů už začalo tím, že vědec vytoužené povolení nezískal a začal proto vynález testovat sám na sobě, svých blízkých, případně tajně na nic netušících lidech? Zní to jako ohraná deska, přesto je tento důvod – neplatné či žádné povolení – velmi reálným důvodem pro porušení všech etických pravidel vaší postavy. A co jsem zmiňovala na začátku článku? Jedna noha v realitě, jinak příběh kulhá.

Vůbec nemusíte obětovat půl stránky vysvětlování místního politického systému, případně ukrajovat děj na úkor popisu, jak se bojuje s úřednickým šimlem. Zmínka bohatě postačí, nicméně dodá situaci rozměr navíc – třeba tím, že se celník zeptá, odkud váš hrdina je, a po jeho odpovědi se zamračí (nebo projeví svou mimikou jinou emoci), případně pokud chcete být velmi politicky nekorektní, zato lidští, prohodí i nějakou poznámku. Čtenáři tím mezi řádky totiž prozradíte nejen to, že daný celník nemá hrdinův domov či národnost dvakrát v lásce, ale zároveň takhle jednoduše můžete naznačit i jisté nálady ve společnosti. Navíc už prostá přítomnost celníka, tedy zástupce správního aparátu naznačuje, že společnost je organizovaná, že nejde o nějakou skupinu nahodile poskládaných lidí, co náhodou žijí na jednom místě.

Zkrátka a dobře, až budete příště psát o putování vašich hrdinů, zkuste si představit, že se bez vhodného průvodního listu či povolení nedostanou tam, kde je chcete mít – a už jen zkoumání, jak onen list pro ně získat, vám třeba ukáže nové rozměry celého příběhu. Případně – stejně jako nedávno já – zjistíte, že je mnohem zábavnější najmout pašeráky navzdory hrozbě okamžitého zabití, pokud vaši postavu někdo bez daného povolení chytí. Zkrátka z přímočarého “a tak dorazili do města” se může stát zajímavější verze “jestli nás chytí, neznáme se”.

Především však zkuste přemýšlet v širších souvislostech. Tedy že ne, vaše postavy nežijí v právním a společenském vakuu, ale že jejich činy mohou mít mnohem širší než jen okamžité důsledky. A čtenáři to ocení, protože čím víc rozměrů se mezi řádky objeví, tím větší prostor příběh získá.