“Proč mě osočujete, nevzdělanci? Nepsal jsem pro vás, ale pro ty, kdož mě pochopí. Jeden z nich vydá za sto tisíc jiných, a dav neznamená vůbec nic.”

— Hérakleitos (cca 540 př.n.l. až 480 př.n.l.)

Trocha rázných slov dávno zemřelého Plačícího filozofa na úvod, protože jsem došla k závěru, že víc času už mít prostě nebudu, a tak mi nezbývá, než se přizpůsobit a nacpat články pro Triumvirát do rozvrhu někam, kam se ještě vejdou. Pravděpodobně je budu psát cestou do práce a editovat a vkládat po nocích. No nic. Jdeme na téma.

Jestli ode mě čekáte, že vám budu doporučovat, abyste buď psali jen hodnotné čtivo nebo naopak jen něco, co se líbí masám, tak to ani omylem. Záliba v konkrétních knihách je velmi subjektivní věc a kolikrát se nejprve musela změnit společnost, aby nějaké dílo došlo uznání, nelze spočítat. Nicméně víme, že spousta autorů se obecného přijetí svého díla ani nedožila.

Většina z nás, pokud nemá velké štěstí, je na tom podobně jako chudák Poe – když už publikujeme nějakou tu povídku, máme radost, že se naše jméno dostane ven, mezi lidi, a že by nám za to mohl přistát nějaký ten honorář, nás začne zajímat až posléze.

Mimochodem, trilogie Stiega Larssona Milénium vyšla také až po jeho smrti, to aby si někdo nemyslel, že vydal, zemřel, proslavil se… Ale to jen tak na okraj.

Myslím, že si všichni ještě rádi představíme, jak vydáváme spoustu knih, ze kterých nám plynou honoráře a tantiémy a já nevím, co všechno, živíme se tím, že píšeme pro masy oddaných fanoušků, podle našich knih se točí filmy a my můžeme dělat hérečky a říkat, co jo a co ne, zároveň ale jsme vyslanci vyšší kultury, právě ty naše fanoušky povznášíme k vyšší inteligenci a porozumění světa, mají nás za to všichni rádi, děti ve školách se nás snaží napodobovat a nebude trvat dlouho, než dostaneme jednak Nobelovu cenu za literaturu, jednak nějakého toho Huga a už už držíme v ruce čítanku, kde schvalujeme, jaký úryvek z naší knihy se má použít.

Hm.

Víte, kdykoli čtu, že Shakespeare je kulturním velikánem a “dělal kultůru” a já nevím, co všechno ještě, vzpomenu si na jednu věc: Vilda žádnou kultůru nedělal. On dělal byznys a psal tak, aby na jeho hry chodilo co nejvíc lidí. Proto se taky točí kolem vášní, nejsou nikterak historicky přesné, obsahují spoustu narážek na soulož, nejčastěji anální, a také tehdy nových slov. Například zavedl slovo “elbow”, což je dnes ustálený anglický výraz pro loket. A mimoděk se taky stal jedním z důležitých prvků studia literatury na našich školách, je předmětem povinné četby a je z něj ta “vysoká kultura”. Která ale pořád ještě tam, kde nezapracovali cenzoři, obsahuje strašné množství sexuálních vtipů, narážek a (div ne) nabídek. A pak má být něco nového, že je v médiích příliš mnoho sexu…

Shrnuto a podtrženo, William Shakespeare dělal byznys, psal pro masy a měl takový úspěch, že se stal nedílnou součástí kulturního dědictví i jiných zemí, než byla ta, kde působil.

Co bylo příčinou jeho obrovského úspěchu? Vemte si, že jeho hry přiměly lidi, aby se shromážďovali ve velkém množství v uzavřeném prostoru, zatímco venku za zdmi řádil mor, který mohli od kohokoli v divadle chytit. Podle všeho (můžete zapátrat například v knize Shakespeare’s Lives, S. Schoenbaum) byl přijímán jako populární autor, který neprodukuje vysloveně brak, ale nějakou “kultůru” taky neumí. Někteří kritici ho nazývali drzou vránou, jiní ho osočovali z vychlastanosti, ale pravdou je, že kdyby ho lidi nežrali, těžko by uvedl tolik her, kolik se dochovalo. A královský dvůr taky nesponzoruje jen tak nějaké nýmandy. Kdybych měla sáhnout k hudebnímu průmyslu, ve své době byl Shakespeare kvalitní popík.

Tolkien Pánem prstenů své současníky unudil. Viz box výše, elfové tenkrát neletěli a návrat k přírodě taky ne. Isaac Asimov, kterému bylo v době vydání této knihy o dva roky více, než je teď mně, nad ním krčil více-méně nezaujatě rameny. Většina kritiků z něj zkrátka nadšená nebyla, ale našli se lidé, které zaujal, a to natolik, že o tři roky později dostal cenu International Fantasy Award. To zní skvěle, ale tato cena se udělovala v letech 1951 až 1955 a pak ještě jednou, právě v roce 1957 Tolkienovi. Byl poslední.

Dneska není možné alespoň nevědět, že existuje, nicméně je vidět i z toho “Not another elf!”, že si musel trvat na svém bez ohledu na okolí. Kritici mu (a já osobně si myslím, že právem) vytýkají pedantičnost a místy nudu. Nicméně po bitvě je každý generálem, a Tolkien tu svou vyhrál s přehledem, tak mu do toho nebudu ještě takhle zpětně kecat, že.

Jirotkova teta Kateřina by nás oblažila dvěma pořekadly: “Proti gustu žádný dišputát” a “Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem”. Měla by pravdu. Od čítanek ze základní školy je vidět, že vydat dílo (když už se to vůbec povede) je trochu jako sázka do loterie. I kdyby bylo sebelepší, jak bude přijato současným publikem, kdo se o něm dozví a co si o tom všem budou myslet budoucí generace.

Další takový mýtus, který mě baví, je “nadměrná existence špatné literatury v dnešní době – to dřív nebývalo”.

On je totiž rozdíl mezi “nebývalo” a “nedochovalo se”. Ty “nekvalitní” věci existovaly minimálně ve stejné míře jako dnes, ale nepřežily, popřípadě byly i kvalitní na svou dobu, ale ne natolik, aby si je někde předávali rodiče a děti nebo učitelé na školách. Anebo byly velmi kvalitní a možná lepší, než dnešní opěrné sloupy studia literatury, jen je nikdo nevydal, neobjevil, nerozšířil. Třeba taky předběhly svou dobu.

Ono další problém je taky v tom, že je těžké definovat, co to vlastně “dobrá kniha” je. Je to ta, kterou vám někdo vydá? Za kterou vám někdo zaplatí? Která vás proslaví? U které se čtenář zamyslí? Pomocí které sdělujete světu nějaké hluboké pravdy? U které si lidi odpočinou a děti usnou? Kolik lidí, tolik chutí, přispěchala by opět na pomoc teta Kateřina.

 

Když jsem tady v podstatě vyzdvihla nutnost zůstat věrný svým snům a představám, k čemu je vlastně dobrá kritika? Proč jsme vůbec zakládali Triumvirát, děláme soutěže, posíláme vám zpětné vazby a občas vás taky tlučeme vařečkou (že, Kadet)?

No, a pokud v ringu zápasí jen boxeři, proč mají tedy trenéry?

Protože někdo může osekat problémy, které nemají nic společného s vytvářením vlastního stylu, a je pro vás jako potenciální nové Shakespeary lepší, když to budeme my, a ne vydavatel, který si vás může zapamatovat jako toho, co mu napsal “já vým, že tam mám chibi” nebo má všechno v jediném odstavci.

Protože bychom chtěli urychlit váš proces zkoumání, co funguje a co nefunguje.

Protože nemáme – a nikdy mít nebudeme – mít patent na rozum. A víme, že s námi někdy souhlasíte a někdy taky ne, a to je v pořádku.

Protože vítáme fundované diskuze, které se povznášejí nad pouhé “no když se ti to nelíbí, tak tomu nerozumíš, a když tomu nerozumíš, tak seš úplnej idiot”.

Je jen a jen na vás, jestli budete psát jako Hérakleitos pro svou hrstku vyvolených, nebo se vrhnete do vod populární literatury. Pokud chcete psát napínavé příručky o včelaření, garantuju vám, že někde někdo, kdo by si to chtěl přečíst, je.

Pokud vám jde o popularitu, připravte se na to, že nikdy vás nebude obdivovat a chválit 100 % vašich čtenářů.

A pokud chcete tvořit vyšší kulturu, pak hodně štěstí, protože to je větší gambleřina, než všechna kasina dohromady. Ale pak si vážně nepředstavujte, že nutně zažijete velkou slávu a porozumění. A zisk. Samozřejmě, že se to může stát, ale pravděpodobnost není ve váš prospěch.

Závěry si, jako obvykle, udělejte sami.