Přiznávám, za ten krkolomný název může tak trochu moje snaha zůstat u témat “o něčem”. Přidejte k tomu pár postřehů z ryze fyziologického a biologického hlediska – a jsme u dnešního článku.

Jistě jste už potkali příběh, kde hrdinové čelili drakovi. Co víc, drakovi inteligentnímu a strašlivému, chrlícímu oheň či vtipné průpovídky, drakovi dřepícímu na všech čtyřech a s doširoka rozevřenými křídly. Jde o nádhernou a často ilustrovanou scénu – a tak nějak si říkám, kde všichni malíři a autoři podobných excesů byli, když se ve škole probírala taxonomie, vývoj druhů a evoluce.

Co se mi na daném příkladu nelíbí? Ten drak, respektive jeho zasazení do světa, který jinak téměř nevybočuje z běžných parametrů naší reality. Ponechejme stranou možnosti magie a dalších humanoidních ras – a věnujme se troše matematiky. Kolik končetin má náš hrdina? Čtyři. Jeho kůň? Čtyři. Místní hadi? Žádné, jsou to přeci hadi. Nějaké další bestie? V devadesáti devíti případech ze sta budou mít všechny ty chiméry, lvi a bestie obecně opět jen čtyři končetiny.

Tak kde se sakra vzal drak s šesti končetinami?

Tohle byla jedna z věcí, které mi nedávaly spát už jako malému pískleti. Když se soustředím čistě na biologickou stránku celé věci: z jakého tvora se draci vyvinuli? Na kterou vývojovou větev jsou odpovědí?  V naší realitě máme ryby s plícemi a savce plachtící vzduchem, ale nevybavuji si žádného obratlovce, který by byl hexapod (tedy měl šest končetin). Nebo ještě lépe: nevybavuji si žádného vyššího suchozemského obratlovce – v naší realitě máme čtyři tlapy, případně dva pařátky a pár křídel. Obojí jaksi nejde. Naše evoluce si zkrátka zamilovala číslovku čtyři a hotovo.

Přesto draci vesele brázdí stránky příběhů bok po boku lvům, splašeným koním a poskakujícím (nebo utíkajícím, případně umírajícím) lidem, aniž by se kdo blíže pozastavil nad jejich původem. Prostě draci. It’s magic a tím je očividně vysvětleno vše.

Samozřejmě, že existují příběhy, kde je tahle otázka vysvětlena výskytem wyvern (okřídlení ještěři, jejichž přední pár je změněný v křídla) nebo klasických bezkřídlých draků. Stále však má spousta lidí zažitý obrázek mocného čtvernožce s křídly a nijak se nepozastavuje nad otázkou, odkud takový tvor přišel do světa tetrapodů.

Stejným problémem je pak třeba řecký Pegas. Dle vyjádření dobových zkazek jde o potomka boha Poseidóna a Gorgony Medusy (taktéž dcery bohů) a tedy by se dala jeho výjimečnost přičíst božskému původu. Vyvstává však jiná otázka: byli tedy řečtí bohové ve své přirozenosti (či v jedné z jejích forem) také hexapodi? Nebo jde čistě jen o hříčku dávných vypravěčů a tedy důkaz, že už ve starověku se na nějaký přirozený vývoj nehledělo v zájmu spektakulárního vyprávění?

Všechny tyhle otázky a rozvažování pak logicky vedou k dalšímu zamyšlení: jak přesně chcete svůj příběh vystavět? Vezměte si, kolik jen existuje příběhů s draky či o dracích. A kolik z nich aspoň poodkrývá místní ekosystém, kde by draci nebyli jedinými zástupci šestikončetinových tvorů? Moc jich asi nebude, že?

Setkala jsem se s názorem, že ve fantastice už nejde napsat nic nového. Svým způsobem je to lehce natrpklá pravda (zvlášť pokud stále toužíte po tom, napsat ten jedinečný a naprosto skvělý příběh, co se dostane do čítanek), nicméně odhlédneme-li od problému nového příběhu, stále nám zůstává široké pole detailů a možných inovací. Chce to jen začít přemýšlet trochu jinak, podívat se i na zažité motivy novým způsobem. Do onoho fantastického vnést trochu logického úsudku, vzít si na pomoc přírodní vědy (a vědu obecněji, ať to zní sebedivněji) – a hlavně se nebát klást otázky.

Chcete mít v příběhu neobvyklé zvíře, případně humanoidní rasu, která dost vybočuje ze zažitého standardu třeba právě počtem končetin? Výborně! A promysleli jste si, kde se ve vašem světě vzali a zda nejsou tak trochu “proti přírodě”? Samozřejmě že pokud dostatečně důvěřujete svému vypravěčskému umění a víte, že příběh bude dostatečně poutavý, aby si čtenář nekladl podobné otázky, nemusíte se podobnými myšlenkami ani zabývat. Pokud však přeci jen ve vás hlodá malý červík pochybností, zkuste si trochu pustit fantazii na špacír. Zjistíte totiž, že mnohem zábavnější než samotné psaní občas bývá přemítání nad původem druhů a podobné laskominy.

Nehledě na prostý fakt, že čím delší text míníte napsat, tím výraznější budou tyto detaily. Ať už se bude jednat o nejklasičtější fantasy nebo naopak o SF třeba o kontaktu s jinou rasou (kde problém ekosystému je třeba také dořešit), stále platí jednoduchá rovnice. Čím rozsáhlejší text, tím více prostoru pro všetečné otázky.

Takže až příště necháte zaútočit svého oblíbeného draka na bandu hrdinů, případně naskočíte na jakéhokoliv okřídleného čtvernožce, vzpomeňte si: už Burroughs dal marťanským jízdním zvířatům šest končetin, protože i jedna jeho marťanská rasa je čtyřruká (a pochopitelně dvounohá, nejde o čtverručky z románu Cestou svobody od Lois McMaster Bujold). Nespoléhejte se na epický rozsah svého příběhu. Vždycky se může objevit někdo, kdo se zeptá, z které větve vývojového stromu vaši hexapodi (nebo tripodi, heptapodi…) spadli. A skutečně lépe se věří příběhům, které mají promyšlenou strukturu i pozadí.