• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Prosinec 2014
Po Út St Čt Pá So Ne
« Lis   Led »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Teoreticky

O lidech, nelidech a zrůdách

11.12.2014
-
Publikováno Ekyelka

Už jsme se tím několikrát zabývali z nejrůznějších pohledů, přesto jde o téma téměř nevyčerpatelné. Co činí z člověka netvora a je skutečně zrůda tak bestiální, jak se jeví?

Všichni ty příběhy známe – zvíře, které se změnilo zpět v člověka. Prokletí zvířecího kousnutí a nevyhnutelná proměna v netvora. Legendy o ne lidech, kteří část života stráví ve zvířecí a část v lidské podobě (občas doslova jak se jim právě zachce). Ať už je podstatou proměny jakýkoliv princip a stejně tak její důsledek, pro dnešní článek se omezím na “to mezi začátkem a koncem” – tedy na konání a smýšlení dotyčných postav v průběhu děje.

Kolikrát se vám už během čtení stalo, že vám byl netvor (zvířecí personifikace, démon, posedlý člověk atd.) bližší než lidé, proti nimž stál, chtěl je sežrat – a kteří vlastně měli být vašimi hrdiny? Proč vlastně k tomuto přechodu ke “zlým” dochází? Inu, občas se skutečně přihodí, že autor se trochu pozapomene a zápornou postavu napíše mnohem poutavěji a s větší plasticitou, než jakou by si stejnou měrou zasloužili “ti dobří”. Nehledě na prostý fakt, že hlubiny lidského nitra jsou nezměrné stejně jako vesmír a překračování jakéhokoliv tabu, byť je sebenevinnější, mívá příchuť zakázaného ovoce.

Řeknu to ještě jinak: co vás děsí víc? Přirozeně se chovající zvíře, útočící z hladu, nebo promyšlený akt sobeckého člověka, který “prostě chce”? Případně, chceme-li zůstat v lidské společnosti – je složitější vykonstruovat motivaci reálně uvažujícího, byť šíleného člověka (tedy jednajícího logicky, i když z nám nepochopitelných důvodů), nebo naprostého šílence, co se pohybuje mimo jakékoliv tabulky? A jak to je třeba s ne lidmi, ať už těmi z vesmíru nebo z legend a cizích světů? Jak přiblížit jejich smýšlení ryze lidským čtenářům?

Problém vždy začíná a končí u samotného autora. Vzpomínám si (ano, opět exkurz do mé soukromé tvorby), jak bývaly mé rané příběhy černobílé – je to dáno lineárním, téměř technikolorovým přemýšlením malých dětí. Na světě existuje dobro a zlo a vše je jasně pojmenované. S růstem, kladením otázek a získáváním zkušeností svět získává na plasticitě a tedy se mění i nazírání autora na charakter a psychiku postav. Černá a bílá získají své odstíny, vrstvy a – což je možná mnohem důležitější než prosté pojmy dobra a zla – postavy začnou konat pod vlivem své motivace. Ať už determinované vývojem, genetickým fondem (tedy něco na způsob přirozenosti) nebo projevem své svobodné vůle se najednou prohánějí příběhem zdánlivě nezávisle na autorově vůli. Co je však mnohem důležitější, díky známé motivaci se jejich konání stává pro čtenáře pochopitelným (a postavy jsou tedy reálnější).

Dobře, tohle je princip oživení a prohloubení postavy, vztažitelný na jakoukoliv figurku, kterou do příběhu dosadíte. Co však s netvory, zrůdami a ne lidmi?

Jak moc chcete, aby se čtenář bál?

Nebo ještě jinak: kam až jste jako autoři ochotni zajít?

Svého času jsem doslova hltala trillery – v dané době nebylo v knihovně nic zajímavějšího a police SF/F jsem už měla probrané od A do Z. Brala jsem to ne na kila, ale rovnou na metry, což znamenalo dvě věci: pořídila jsem si větší batoh a vedle beletrie jsem začala na vršek hromady přihazovat i knížky z psychologie. Má to jednoduché vysvětlení: chtěla jsem vědět, jak sakra mohou autoři těch bichlí vědět, že se jejich postavy zachovají v dané situaci právě takto? Z prosté snahy porozumět mechanismům lidského chování v knížkách jsem se přenesla přes nejrůznější sociální studie až ke kriminalistickým vědám a k psychologii zločinu (zobecněno; těch odvětví je mnohem víc, nicméně je to na samostatný článek někde jinde). Ve výsledku jsem zjistila dost nepříjemnou věc: málokterý autor je dostatečně zvrhlý, aby pokořil svou fantazií skutečné činy reálných lidí. Zkrátka a dobře byla to dlouhá, nepříjemná a vpravdě strašlivá procházka, která mne však naučila zásadní věc: není strašlivějšího netvora než člověka.

Každopádně tenhle v podstatě stále nekončící exkurz má svůj přínos v tom, že dnes už chápu, jak se dá nakládat s motivací postav. Jak rozličné jsou způsoby manipulace, že nemusíte právě cenit zuby, vytahovat drápy a sršet energií, abyste někomu nahnali hrůzu – právě naopak že stačí postavu nechat jednat zcela racionálně, na první pohled zcela normálně, ale v základu hnanou zcela jinou motivací, než jaká je očekávaná. Mnohem děsivější než proměňující se vlkodlak, na něhož stačí stříbrné kulky, je logicky uvažující a zcela příčetný člověk, zaštítěný oficiální mocí (nebo zdánlivě zaštítěný – vzpomeňte si jen na nejrůznější hrůzné lékaře a psychiatry, držící v rukou klíče od celé kliniky či nemocnice. Už vám svítá?).

A jak to vztáhnout právě na netvory a ne lidi, zmiňované na začátku článku? Stejně důležité jak povědomí o psychice, motivaci a ovládání je také rozhodnutí autora, z jakého konce chce tyto postavy uchopit. Čím mají v příběhu být: zda zvířetem, hnaným pouze základními pudy (klasický zvířecí netvor či bestie, jako je třeba Godzilla), nebo spolu se zábleskem inteligence autor vetkne do postavy i základní motivaci. Postoupíme-li na pomyslném psychickém žebříčku nahoru, dostáváme se k ne lidem – co je jejich hnací silou? Co determinuje jejich chování, společnost? Jakým způsobem smýšlejí, stavějí je s problémům, k etickým otázkám (mají-li vůbec nějaké)? Tyhle otázky je třeba zodpovědět s ohledem na autorský záměr – a odpovědi vám zároveň naznačí, jak by se postavy měly ve výsledku chovat.

Je třeba však mít na paměti ještě jednu věc: jako autoři se nesmíte bát. Když už se rozhodnete stvořit skutečné psychické monstrum (bez ohledu na fyzickou formu; může jít o člověka stejně jako o emzáka), nesmíte se bát. Koná přísně logicky? Pak vás nesmí zastavit vžité standardy lidského chování a ohleduplnosti, když budete rozehrávat jeho část příběhu. Jakmile si nastavíte základní úroveň “reality” dané postavy, už můžete jít jen dál – ale ne zpátky!

To je totiž problém mnoha autorů. Ve snaze vytvořit zrůdu se vyřádí na její fyzické podobě, dají jí do vínku roztodivné schopnosti – ale psychicky ji stále udržují na úrovni duševně zdravého člověka. Když pak pročítám příběhy, kde má tato zrůda děsit, případně nastavovat zrcadlo, textům chybí plasticita a především uvěřitelnost. Jsou to jen slova na papíře – a spíš než o obsažené myšlence přemýšlím, kde autor udělal chybu a proč se daná postava chová právě takto.

Zkrátka a dobře když už se rozhodnete jít tímto směrem, připravte se. Bude to zlé a horší, bude to zdlouhavé a bude to bolet. Dokonce se může stát, že se váš náhled na svět a lidstvo posune a po dopsání příběhu se už nevrátí zpátky do starých kolejí (což ovšem není vždy jen na škodu). Vždy se však ptejte: co dělá z této postavy zrůdu? Jak moc je třeba zabředávat do obvyklých popisů a není vhodnější jít trochu jinou cestou, třeba právě přes naprostou absenci emocí, skrz logiku?

Hodně štěstí při psaní.

Ekyelka
psaní
realita
tvorba postav
11.12.2014
Email
13 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Teoreticky

Je pro nás užitečnější živý

11.5.2018
-
Publikováno Ekyelka

Nejspíš nám neuvěříte, že jen náhodou jsme se s Míšou sešly ve stejnou dobu u jednoho tématu. Jenže …

Číst více
11.5.2018
Publikováno Ekyelka
Teoreticky

Kritika není jen negativní

16.8.2013
-
Publikováno Cirrat

Jak už jste si asi všimli, i když všichni tři, já, Ekyelka a Sikar, spolupracujeme velice úzce, rozhodně …

Číst více
16.8.2013
Publikováno Cirrat
Teoreticky

Rady pro úplné začátečníky 1: Nespokojte se s vyprávěním

30.6.2014
-
Publikováno sikar

Někdy zjistím, že nás, ať už pravidelně nebo jen sem tam náhodný článek, čtou lidé, kteří to nepotřebují. …

Číst více
30.6.2014
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Potkal jsem někoho z Triumvirátu. Co teď?
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
O libůstkách

13 Komentářů

O lidech, nelidech a zrůdách.
  1. ioannina
    11.12.2014 @ 18:47
    -
    Odpovědět

    Žádná bestie nedokáže být horší než člověk. Naprosto souhlasím.
    Moji nejoblíbenější padouši jsou psychopatové.
    Je sice dost těžký je pochopit (fakt úplně jiný myšlení), ale zase – je jich v populaci tak 10 %, takže si ty reálný sbírám a tak jak oni napodobujou normální lidi, aby měli mimikry, aniž by pochopili důvody normálních lidí, docela stejně já občas napodobuju při psaní padoucha nějakou reálnou reakci, i když třeba nechápu, jak to ten dotyčný vůbec dokázal přenést přes srdce.
    No jednoduše – psychopat přece nemá soucit.
    A stejně je to nepřecítitelný…
    Kam se hrabou dlaci! 😀

  2. Kadet
    12.12.2014 @ 9:51
    -
    Odpovědět

    Mám kamarádku, co když píše, její postavy jsou všechny na jedno brdo. Sice má jedna ráda tohle, druhá onohle a jedna jedná třeba trochu spontáněji než ta druhá, ale pořád, když je postavíte vedle sebe, tak v nich není vidět rozdíl. V mluvě, ve filozofii, právě v tom smýšlení.
    Já nedokážu napsat postavy rozdílně, dokud se s nimi nesžiju. Je to pěkně na houby, protože pak mám vymyšlený super příběh, ale když k němu sednu, postavy jsou tak nereálné, že ho zase zahodím (4x). Jakmile se mi to povede, pak už je to v pohodě a nemusím nad jejich jednáním ani tolik přemýšlet. Potom jsem schopná udělat i toho zle zlého netvora, a bude dobrej. Ale do té doby…

    • Arenga
      13.12.2014 @ 13:46
      -
      Odpovědět

      Přemýšlím o tom tvém komentáři, že postavy té kamarádky jsou v mluvě, filozofii a smýšlení stejné a říkám si, že tohle ale má v určitých případech logiku – pokud totiž postavy pocházejí ze stejného kulturního prostředí, kde jsou obecně vyznávané určité hodnoty, tak se to do nich nesmazatelně otiskne – platí to třeba i pro naši současnost, protože naše civilizace vychází z určitých kořenů a jsme tím všichni stejně ovlivnění ať chceme nebo nechceme – logické je, že třeba Evropan a obyvatel dejme tomu střední Afriky budou v tomhle rozdílní, protože pocházejí ze zcela jiného kulturného prostředí, ale budu-li mít v příběhu dva Evropany, dejme tomu ještě navíc ze stejné země, tak je logické, že budou ovlivněni kulturném prostředím, z něhož pocházejí natolik, že v určitých věcech prostě “stejní” budou. Stejně tak, pokud bych psala historický román dejme tomu ze 13. století a měla bych tam několik rytířů, tak také budou s vysokou pravděpodobností vyznávat stejné hodnoty, určitým způsobem stejně smýšlet a dost možná budou mít i podobný způsob vyjadřování, protože tohle všechno prostě bude odpovídat prostředí, z něhož pocházejí a jejich do určité míry podobné výchově – pokud se ale pak tito rytíři setkají třeba s kupcem z Byzance, jehož matka byla Arabka (střílím od boku), bude jasné, že ten by se od nich měl lišit. Takže celkem vzato, určitá shoda je přirozená a logická.

      • Kadet
        13.12.2014 @ 14:12
        -
        Odpovědět

        Tak to samozřejmě, základní hodnoty budou vždycky podobné, ale hodnoty jedince se vždycky nějakým způsobem liší. Mluvím právě o těhlech maličkých detailech, které třeba neumí jen dostatečně zapracovat (protože v teorii o tom ví, ale v praxi je prostě nedokáže použít.) Což nemusí být jen její problém ale více pisálků.
        Horší je, že u ní postavy vypadají podobně i tehdy, když nejsou ze stejného prostředí (namátkou -> člověk X bůh, člověk X mimozemšťan).
        Otázka pak je, jak hodně si v rámci hodnot můžou být postavy ze stejného prostředí podobné. Budou všichni mluvit úplně stejně? Taky ne, máš lidi, co se prostě vyjadřují jak jim zobák narost a pak lidi, co mluví spisovně (a nemluvím o rozdílech v nářečí, můžou být ze stejného města). A filozofie je taky jiná (někdo by nic neukradl, jeden za jistých okolností ano, apod…) Všeobecné hodnoty ano, ale hodnoty jedince jsou vždycky jiné. O to mi jde především :).

        • Arenga
          13.12.2014 @ 14:22
          -
          Odpovědět

          To máš určitě pravdu, myslela jsem to spíš všeobecně. Třeba v naší společnosti je všeobecně platné morální pravidlo, že krást je špané – všichni to víme a přesto někteří kradou a jejich svědomí s tím problém nemá, nu a jiní by si nepřisvojili ani erární propisku. To bych řekla, že je to, co myslíš těmi detaily. Na druhou stranu, mohu mít v příběhu etnikum, u kterého je kradení naprosto a za všech okolností OK /ne, nemyslím žádné konkrétní etnikum, aby nedošlo k mýlce/. Pokud se ale i postavy z kulturně a sociálně odlišných prostředí chovají totožně a vyznávají stejné hodnoty, je to samozřejmě ke zvážení.
          A co se týče té mluvy, z osobní zkušenosti můžu říct, že je fakt strašně těžké napsat někoho tak, aby mluvil naprosto jinak, než je autor zvyklý mluvit sám. Tedy není to tak těžké, pokud se jedná o nějakou epizodní postavu, která má jen nějaký štěk, ale pokud se taková postava objevuje v celém příběhu, který navíc není nijak krátký, je docela pracné udržet stejnou úroveň.

          • ioannina
            13.12.2014 @ 16:08
            -

            Je pracné odlišit trvale se vyskytující postavy mluvou a smýšlením.
            A proto se na tom pozná rozdíl mezi pisálkem a dobrým autorem.
            Protože špatně jsou oba extrémy – jak “všichni mluví a myslí stejně, tzn. všichni jsou autorovy klony”, tak “každý má nějakou úchylku (třeba nářečí, obvyklá slova a tak”.
            Ten druhý extrém se špatně definuje, a tak prosím, pokus se co nejlíp pochopit, jak to myslím, a já se pokusím co nejlíp to vyjádřit.
            Když budeš mít každou postavu odlišnou způsobem, který hraničí s dvourozměrností nebo karikaturou, je to špatně.
            Jak na to, aby to fungovalo? Hm, těžko říct. Celkem se osvědčuje hodně pozorovat a poslouchat lidi, snažit se představit si sebe v jejich kůži – i když jsou ode mě diametrálně odlišní a téměř nepochopitelní; právě když jsou takoví. Tenhle materiál se pak dá použít a v krizových místech textu se ptát: Udělal by John Smith tohle? Přemýšlel by takhle? Mluvil by takhle? Autor si jakoby obleče kůži úplně cizího člověka, svojí postavy, a v podstatě ho hraje. Jako herec – abys mohla dobře zahrát Hamleta, nemusíš mít stejnou minulost, výchovu a osobnost jako Hamlet, ale musíš si umět tu postavu představit zevnitř. Musíš se do něj na chvilku převléknout. No a s psaním to bude něco podobného, řekla bych.

            Jo, pak je zatraceně těžké psát pořádná (lidská) monstra, protože komu by se chtělo být v kůži psychopata nebo vraha?
            A tak vznikají placatí, dvourozměrní, šablonovití a nevěrohodní psychopati a vrazi. A protože se fakt nikomu do té kůže extra nechce, tak ty stereotypy občas pisálci opisují jeden od druhého…

            Stejně nás determinuje to, jací jsme, čemu věříme, jaké máme hodnoty, jak mluvíme a tohle všechno. Stejně se to v tom textu někde odrazí. Ale můžeme se aspoň snažit a nevytvářet jenom klony sebe sama, řekla bych. Protože nepíšeme pro sebe. Lidi kolem nejspíš nezajímají příběhy o našich klonech. Zajímají je příběhy o lidech, které znají *oni*.

            Možná se pletu, nevím, ale tohle si právě teď myslím.

          • Arenga
            13.12.2014 @ 22:31
            -

            ioannina: jo, já to chápu a souhlasím s tebou. Poslední dobou jsem přemýšlela o tom, že musím víc “odlišit” svoje mužské postavy, že u některých z nich se prostě vyskytují určité podobné rysy a že to není dobře. Zajímavé je, že u ženských s tímhle problém nemám. Zkrátka jak píšeš, člověk se do toho musí vcítit. A někdy to jde zatraceně těžko.

          • Kadet
            14.12.2014 @ 22:25
            -

            Souhlas s Ioanninou.
            A ano, psát postavy tak, aby nevypadaly jako klony, je někdy strašná fuška. Ale myslím, že se to dá udělat.

          • Arenga
            15.12.2014 @ 13:48
            -

            Samozřejmě, že se to dá udělat 🙂
            Ale líbí se mi ten postřeh, že je potřeba vyvarovat se obou extrémů – všechny postavy klony x všem násilně vetknout nějakou charakteristickou osobitost a nejlépe každou nechat mluvit úplně jinak. Řekla bych, že někdy ty postavy fakt stačí “pozorovat” a ony se prostě nějak chovají. Osobně se mi někdy stává, že když se pak nad tím zamyslím zpětně, s radostí shledám, že to prostě sedí, často aniž bych to úplně dopředu nějak důkladně promýšlela.

          • ioannina
            15.12.2014 @ 14:55
            -

            Jsem hrozně ráda, že se mi to povedlo vyjádřit, dost jsem se bála, že to nezvládnu. 🙂
            Moc ráda pozoruju vlastní postavy v průběhu psaní, tu a tem se jim povede mě překvapit a stát se mnohem zábavnějšími / úplnějšími / tak něco, než co bych jim dokázala z moci stvořitelské a čistě racionální nadiktovat. Většinou když koukám na tu rozepsanou obrazovku a zoufale se ptám: “Ty pitomče postavo, já vím, že to děláš, ale proč to sakra děláš?”

          • Adhara
            11.7.2019 @ 15:05
            -

            Ioannina: Toto je veľmi dobrý komentár. Súhlasím so všetkými jeho bodmi.

            Z môjho pohľadu najpresvedčivejšieho psychopata napísal Dean Koontz v románe Koutkem oka. Je to postava naozaj mimo, no tú svoju absurdnú neľudskú logiku má (aspoň spočiatku) tak prepracovanú, že som ho takmer ľutovala. 🙂

            Myslím, že aby sa človek vyhol pri písaní klonom, je dobré, ak je sám mierne komplikovaná osobnosť. Nech má v sebe viacero stránok, ktoré potom na papieri rozvinie. Do odlišných postáv. Rovnako sa nedá napísať dobrá polemika, ak človek sám neverí argumentom oboch strán.

  3. Tlusťjoch
    12.12.2014 @ 19:53
    -
    Odpovědět

    Sloupněme civilizační slupku a hle, je to jako v tom starém vtipu, jak dva lidojedi na poušti okusují lidskou holení holení kost:
    “Ale je to lepší žrádlo, než ty párky na Váckaváku, že jo, pane inženýre?”

  4. Jana Dvořáčková
    17.12.2014 @ 17:55
    -
    Odpovědět

    Mám teď asi tři měsíce pocit, že je čas stvořit fakt echtovního záporáka. Plánovala jsem to, neměla jsem předlohu. Jednu jsem potkala. Člověk s jakýmsi postavením, který se skrze svou funkci snaží okolí zastrašovat. V jeho chování je logika jasná asi jen jemu. Okolí to přijde jako snaha zamaskovat vlastní neschopnost. A asi proto ho okolí moc vážně nebere. Vůbec netuším, jestli to dotyčný ví, ale mívám na každou jeho akci odpovídající odpověď. On se pak vytasí s odvetou o level horší. Jenomže mně to spíš nutí poznávat vlastní temné stránky a naučit se čelit věcem, jichž bych se před časem třeba ještě bála. Otázka je, podle koho pak budu psát toho záporáka.

Leave a Reply to Kadet Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
O lidech, nelidech a zrůdách | Triumvirát