Už jsme se tím několikrát zabývali z nejrůznějších pohledů, přesto jde o téma téměř nevyčerpatelné. Co činí z člověka netvora a je skutečně zrůda tak bestiální, jak se jeví?

Všichni ty příběhy známe – zvíře, které se změnilo zpět v člověka. Prokletí zvířecího kousnutí a nevyhnutelná proměna v netvora. Legendy o ne lidech, kteří část života stráví ve zvířecí a část v lidské podobě (občas doslova jak se jim právě zachce). Ať už je podstatou proměny jakýkoliv princip a stejně tak její důsledek, pro dnešní článek se omezím na “to mezi začátkem a koncem” – tedy na konání a smýšlení dotyčných postav v průběhu děje.

Kolikrát se vám už během čtení stalo, že vám byl netvor (zvířecí personifikace, démon, posedlý člověk atd.) bližší než lidé, proti nimž stál, chtěl je sežrat – a kteří vlastně měli být vašimi hrdiny? Proč vlastně k tomuto přechodu ke “zlým” dochází? Inu, občas se skutečně přihodí, že autor se trochu pozapomene a zápornou postavu napíše mnohem poutavěji a s větší plasticitou, než jakou by si stejnou měrou zasloužili “ti dobří”. Nehledě na prostý fakt, že hlubiny lidského nitra jsou nezměrné stejně jako vesmír a překračování jakéhokoliv tabu, byť je sebenevinnější, mívá příchuť zakázaného ovoce.

Řeknu to ještě jinak: co vás děsí víc? Přirozeně se chovající zvíře, útočící z hladu, nebo promyšlený akt sobeckého člověka, který “prostě chce”? Případně, chceme-li zůstat v lidské společnosti – je složitější vykonstruovat motivaci reálně uvažujícího, byť šíleného člověka (tedy jednajícího logicky, i když z nám nepochopitelných důvodů), nebo naprostého šílence, co se pohybuje mimo jakékoliv tabulky? A jak to je třeba s ne lidmi, ať už těmi z vesmíru nebo z legend a cizích světů? Jak přiblížit jejich smýšlení ryze lidským čtenářům?

Problém vždy začíná a končí u samotného autora. Vzpomínám si (ano, opět exkurz do mé soukromé tvorby), jak bývaly mé rané příběhy černobílé – je to dáno lineárním, téměř technikolorovým přemýšlením malých dětí. Na světě existuje dobro a zlo a vše je jasně pojmenované. S růstem, kladením otázek a získáváním zkušeností svět získává na plasticitě a tedy se mění i nazírání autora na charakter a psychiku postav. Černá a bílá získají své odstíny, vrstvy a – což je možná mnohem důležitější než prosté pojmy dobra a zla – postavy začnou konat pod vlivem své motivace. Ať už determinované vývojem, genetickým fondem (tedy něco na způsob přirozenosti) nebo projevem své svobodné vůle se najednou prohánějí příběhem zdánlivě nezávisle na autorově vůli. Co je však mnohem důležitější, díky známé motivaci se jejich konání stává pro čtenáře pochopitelným (a postavy jsou tedy reálnější).

Dobře, tohle je princip oživení a prohloubení postavy, vztažitelný na jakoukoliv figurku, kterou do příběhu dosadíte. Co však s netvory, zrůdami a ne lidmi?

Jak moc chcete, aby se čtenář bál?

Nebo ještě jinak: kam až jste jako autoři ochotni zajít?

Svého času jsem doslova hltala trillery – v dané době nebylo v knihovně nic zajímavějšího a police SF/F jsem už měla probrané od A do Z. Brala jsem to ne na kila, ale rovnou na metry, což znamenalo dvě věci: pořídila jsem si větší batoh a vedle beletrie jsem začala na vršek hromady přihazovat i knížky z psychologie. Má to jednoduché vysvětlení: chtěla jsem vědět, jak sakra mohou autoři těch bichlí vědět, že se jejich postavy zachovají v dané situaci právě takto? Z prosté snahy porozumět mechanismům lidského chování v knížkách jsem se přenesla přes nejrůznější sociální studie až ke kriminalistickým vědám a k psychologii zločinu (zobecněno; těch odvětví je mnohem víc, nicméně je to na samostatný článek někde jinde). Ve výsledku jsem zjistila dost nepříjemnou věc: málokterý autor je dostatečně zvrhlý, aby pokořil svou fantazií skutečné činy reálných lidí. Zkrátka a dobře byla to dlouhá, nepříjemná a vpravdě strašlivá procházka, která mne však naučila zásadní věc: není strašlivějšího netvora než člověka.

Každopádně tenhle v podstatě stále nekončící exkurz má svůj přínos v tom, že dnes už chápu, jak se dá nakládat s motivací postav. Jak rozličné jsou způsoby manipulace, že nemusíte právě cenit zuby, vytahovat drápy a sršet energií, abyste někomu nahnali hrůzu – právě naopak že stačí postavu nechat jednat zcela racionálně, na první pohled zcela normálně, ale v základu hnanou zcela jinou motivací, než jaká je očekávaná. Mnohem děsivější než proměňující se vlkodlak, na něhož stačí stříbrné kulky, je logicky uvažující a zcela příčetný člověk, zaštítěný oficiální mocí (nebo zdánlivě zaštítěný – vzpomeňte si jen na nejrůznější hrůzné lékaře a psychiatry, držící v rukou klíče od celé kliniky či nemocnice. Už vám svítá?).

A jak to vztáhnout právě na netvory a ne lidi, zmiňované na začátku článku? Stejně důležité jak povědomí o psychice, motivaci a ovládání je také rozhodnutí autora, z jakého konce chce tyto postavy uchopit. Čím mají v příběhu být: zda zvířetem, hnaným pouze základními pudy (klasický zvířecí netvor či bestie, jako je třeba Godzilla), nebo spolu se zábleskem inteligence autor vetkne do postavy i základní motivaci. Postoupíme-li na pomyslném psychickém žebříčku nahoru, dostáváme se k ne lidem – co je jejich hnací silou? Co determinuje jejich chování, společnost? Jakým způsobem smýšlejí, stavějí je s problémům, k etickým otázkám (mají-li vůbec nějaké)? Tyhle otázky je třeba zodpovědět s ohledem na autorský záměr – a odpovědi vám zároveň naznačí, jak by se postavy měly ve výsledku chovat.

Je třeba však mít na paměti ještě jednu věc: jako autoři se nesmíte bát. Když už se rozhodnete stvořit skutečné psychické monstrum (bez ohledu na fyzickou formu; může jít o člověka stejně jako o emzáka), nesmíte se bát. Koná přísně logicky? Pak vás nesmí zastavit vžité standardy lidského chování a ohleduplnosti, když budete rozehrávat jeho část příběhu. Jakmile si nastavíte základní úroveň “reality” dané postavy, už můžete jít jen dál – ale ne zpátky!

To je totiž problém mnoha autorů. Ve snaze vytvořit zrůdu se vyřádí na její fyzické podobě, dají jí do vínku roztodivné schopnosti – ale psychicky ji stále udržují na úrovni duševně zdravého člověka. Když pak pročítám příběhy, kde má tato zrůda děsit, případně nastavovat zrcadlo, textům chybí plasticita a především uvěřitelnost. Jsou to jen slova na papíře – a spíš než o obsažené myšlence přemýšlím, kde autor udělal chybu a proč se daná postava chová právě takto.

Zkrátka a dobře když už se rozhodnete jít tímto směrem, připravte se. Bude to zlé a horší, bude to zdlouhavé a bude to bolet. Dokonce se může stát, že se váš náhled na svět a lidstvo posune a po dopsání příběhu se už nevrátí zpátky do starých kolejí (což ovšem není vždy jen na škodu). Vždy se však ptejte: co dělá z této postavy zrůdu? Jak moc je třeba zabředávat do obvyklých popisů a není vhodnější jít trochu jinou cestou, třeba právě přes naprostou absenci emocí, skrz logiku?

Hodně štěstí při psaní.