Zdravím vás všechny při pondělku. Mnozí z vás, co nás sledují na Facebooku, asi ví, proč předešlé dva pondělky nebyl článek. Pro ty, co to neví, je níže fotka.

Články nebyly předně z důvodů, že porod byl o měsíc dřív, císařským řezem a neskutečně komplikovaný. Kluk byl venku hned, ale následovaly skoro tři hodiny, během nichž ženu operovali v dost provizorních podmínkách (porodní sál není prostě určen na složitější chirurgické zákroky) a nakonec ji zachránili před vykrvácením. Vzdávám tímto hold všem v Motole. Jsou to kouzelníci. Taky musím poděkovat Nedoklubku za to, že mi jedna doktorka hned druhý den dala knížku Vítej, kulíšku, kterou tam dostali chvilku předtím. A kluk a žena děkují mně, protože následující dva týdny jsem se nezastavil a každé odpoledne jim něco zařizoval a jezdil za nimi. Proto nebyly články. Kol a kolem jsem za předchozí tři týdny neudělal skoro nic, co by nebylo pro rodinu.

Teď už se situace uklidnila. Mám je doma, oběma se daří dobře, v což jsem během hororové noci před třemi týdny ani nedoufal, a já nabíhám na starý režim. Bude dneska článek? Ano i ne. Spíše bych rád přednesl pár poznatků ne ani tak o psaní jako o nás a způsobu, jakým k nám přistupujete, ať už při osobním setkání nebo i když zasíláte povídky na posouzení.

1) Jsme taky jenom lidi
První věc se týká osobního kontaktu. Na různých akcích se vcelku běžně setkáváme s našimi čtenáři. Třeba nedávno na Miniconu jsem byl osloven hned dvěma, s nimiž jsem se do té doby nesetkal. Ten druhý paradoxně ani nevěděl, že nějaký Minicon je a přišel prostě do muzea.

Prosím vás, nemusíte nám nikomu vykat, chovat se hrozně uctivě a omlouvat se, že obtěžujete (to poslední platí i na internetu, když nám někomu píšete jakýkoliv dotaz nebo prosbu). Jsme taky jenom lidi a hlavně od sebe, alespoň dle dosavadních zkušeností, nejsme věkově až tak daleko. SF fandom je obecně dost přátelská komunita, ve které si s někým přiťuknete a najednou si tykáte se spisovateli, nakladateli, šéfredaktory a podobnou zvířenou. Abyste si s nimi přátelsky popovídali jako rovný s rovným, na to není potřeba nějaké speciální povolení nebo průkazka.

A to platí i pro nás. Všichni kadíme stejnou dírou, nejsme rozdílní.

2) Proč chceme znát váš věk?
Nedávno jsem byl otázán, proč jediné, co chceme o autorovi vědět, je jeho věk. Vždyť přeci to by na kvalitu psaní nemělo mít vliv, ne? Hodnocení bychom měli dávat bez ohledu na věk.

Ano i ne. Stačí některé lidi sledovat a všímat si, jak se s věkem zlepšují. Udělejte tohle s několika lidmi a zjistíte, že vnímání světa, zkušenosti a další faktory dost hrají roli. V patnácti smýšlíte a díky tomu i píšete jinak, než o deset let později. Neplatí to u každého (a těch pár malých géniů, co nám poslalo povídky, bylo dost depresivních!), ale u devíti s deseti případů věk odpovídá výsledku.

A tady je ten hlavní důvod. Právě díky onomu pozorování zrání lidí také víte, jaké rady a připomínky danému člověku podle věku dát. Je mu dvanáct a píše v jednom velkém odstavci? Poradím mu nějakou knihu vhodnou jeho věku, aby z ní zjistil, jak by mělo vypadat rozložení textu. Je mu třicet? Tak tady mě čeká trochu víc práce.

Důvodem ale je také fakt, jak lidé případnou kritiku berou. Je mi jasné, že třicátníkovi můžu do očí zpříma říct, co bylo dobře a co špatně. Pak jsem ale musel psát komentáře dětem ve věku mezi osmi a deseti lety. V soutěži, které se účastnili i autoři, kteří už slavili úspěchy jinde a vůbec byli o pár úrovní dál. Věkové kategorie pochopitelně nebyly, soutěžilo se o nejlepší text. Věk chci znát právě kvůli takhle mladým autorům. Musíte jim umět vysvětlit, proč prostě ne, ale udělat to tak, abyste nějak neranili jejich mladičkou psychiku.

3) Chceme znát NEJEN váš aktuální věk
Tohle už je jen takový detail související s předchozím bodem. Stalo se nám, že autor poslal povídku a napsal věk osmnáct let. Já to pak četl a přišlo mi, že bych mu řekl maximálně tak šestnáct. Z výše zmíněných pozorování totiž mohu říct, že u mužského plémě často dojde někdy v sedmnácti/osmnácti ke zlomu, po němž jejich texty vypadají podstatně jinak (to je ale spíš materiál na celý další článek). Povídku jsem okomentoval a pustil z hlavy.

Pak se ke mně po asi půl roce vrátila jako bumerang. Náhodou jsem narazil na autorův blog, kde byla uveřejněna. V úvodu autor psal, že se jedná o povídku, kterou napsal před třemi lety.

Vážení. Je hezké napsat nám, že je vám osmnáct. Ale nezmínit, že povídku jste napsali v patnácti, je docela chyba. Ano, ta povídka byla skutečně dost typická na patnáct let a já si díky absenci této informace zařadil autora do škatulky ,,Makej na sobě”. Pokud se ty tři roky alespoň trochu věnoval psaní, věřím, že se také trochu zlepšil. Jestliže ano, uvítal bych spíše nějaký jeho aktuální text, ne pár let starý. Je docela dobře možné, že by můj komentář byl dost jiný. Tři roky totiž znamenají hodně, mohu to potvrdit i sám na sobě, a to už se nejedná o tři roky přechodu od puberťáka na základce po oficiálně dospělého člověka.

Pokud vaše povídka je opravdu takto stará a vy jste od té doby nenapsali nic dalšího, hodí se to zmínit. Opět, je to o jiném smýšlení v jiném věku, které se na textu často odráží.

To by bylo pro dnešek vše. Příští pondělí očekávejte normální článek jako dříve. Mám tu v poznámkách pár námětů, které přímo prosí o zpracování.

Sikar