Původně jste měli tento článek číst minulý pátek. Ale události kolem masakru v redakci Charlie Hebdo mě poněkud zaskočily a chvíli mi trvalo se s tím srovnat. Mám k tomu nějaké soukromé názory, které budu raději ventilovat na svém soukromém blogu.
Pak jste taky měli tento článek číst vlastně včera – ale to jsem se věnovala převážně škole. Stejně jako ostatně dnes, táhne na půlnoc a já ještě nespím. Ale konečně jsem se dokopala k jeho dopsání, a tak si ho můžete užít alespoň teď. Dnes totiž půjde o to, že spousta autorů má pocit, že musí žít nějakým konkrétním způsobem života, aby mohli “správně psát” a získávali “tu správnou inspiraci”. Já nevím, ještě jsem nenarazila na inspiraci falešnou. Ale pojďme se na to podívat.
“Je to umělkyně.” – “Aha! Já myslela, že je prostě divná!”
Často se setkáváme s klišé, nebo chcete-li stereotypy, o umělcích a autorech. Zpravidla je možné je rozdělit do třech kategorií, totiž na umělce potrhlé, umělecké a trpící. Pokud osoba umělce obsahuje všechno najednou, tím lépe.
Je fakt, že tomu nenapomáhají kantoři, kteří s dojatým leskem v oku oslavují umělce jen jako umělce, kteří pro ně neměli žádný další rozměr, maximálně tak ještě snůšku drbů, jaké že to životní události koho vedly ke stvoření toho a toho. Studium uměleckých slohů a jejich zástupců patří k mnoha předmětům, počínaje dějepisem, češtinou a hudební výchovou na základní škole, mnoha předměty na vysokých školách nekonče. Lidé tvoří, co jim to okolnosti dovolují, a tak máme nejrůznějších výtvarných, literárních i hudebních děl k prozkoumání bezpočet – a to jsou jen ta, která přežila zkoušku časem.
Jak tedy přinutit studentíka, aby si zapamatoval zástupce toho či onoho? Vypíchnout a zdůraznit několik málo, nejlépe jen jednu, vlastnost autora díla, které mu pomůže si ho zapamatovat. A možná byste se divili, kolik lidí si ve skutečnosti myslí, že být umělec (a spisovatelství je umění) znamená žít nějakým konkrétním způsobem života ještě dřív, než něco vytvořím.
Žít znamená trpět a přežít znamená najít v tom utrpení smysl.
— Friedrich Nietzsche
Brian Hagen: Suffering Artist
Třeba takoví trpící umělci. Někdo jim vysvětlil, že proto, aby byli schopni vyplodit skutečně srdcervoucí umění, musí nejprve trpět a to strašlivě. Jako opuštěné a ztýrané zvíře. Kam se hrabe mladej Werther!
Aby nedošlo k mýlce, teď nemluvím o lidech, kteří zažili nějaké životní útrapy a zpracování těchto zkušeností dalo vzniknout nějakému dílu. A nemluvím o lidech, kteří trpí depresí, co se odráží v jejich tvorbě. Píšu o lidech, kteří žijí statisticky průměrný život, mají se vcelku dobře, rozhodli se, že budou něco tvořit, ale protože každý správný umělec MUSÍ TRPĚT, měli by taky trpět oni.
Michael Cross: Hurt
Fakt, jednou bych ráda poznala toho, kdo tenhle konsenzus nastolil. Ráda bych mu dala do zubů. Samozřejmě, když nás potká nějaké neštěstí, vtipkujeme na tohle téma. Když už trpíme, můžeme si říkat, že je to aspoň pro umění.
Ale to, že jsou lidé, kteří si sednou a rozhodnou se, že se stanou nešťastnými, aby vůbec mohli tvořit, je docela síla. Občas vám takový člověk zahučí pod obzor vlastní deprese a nakonec zjistí, že když člověk trpí, málokdy má právě na tvoření vůbec čas a síly. Protože zpravidla, když člověk trpí, snaží se prostě přežít.
Jedním typem těchto bytostí je taky ten, který reaguje na všechno, co se v jeho okolí stane, přehnaně emocionálně – určitě někde kolem sebe minimálně jednoho takového člověka máte, i kdybyste ho znali jen povrchně a od vidění. On TRPÍ. Tedy, popřípadě ona. Ať už tvoří nebo ne, jsou hrdiny svého vlastního příběhu, ten příběh je tragický, strašlivě a srdcervoucně smutný, kudy chodí, tudy pláčou. Jejich utrpení je vlastně jejich druhem umění, jakýkoli román, obraz a podobně jsou jen vedlejším produktem jejich strašlivého žalu, který pramení z toho, že se rozhodli propadnout téhle “propagandě”, totiž že umělec musí trpět.
Regina Opera – La Bohéme, finální scéna; plynule přecházíme od utrpení k uměleckému umění.
George Herms
Umělecký umělec je člověk, který pořád mluví o umění, jak dělá umění, jak se věnuje umění a jak je strašně umělecký – jenže skutek utek (tímto se omlouvám panu Hermsovi, on ale na této fotce naplňuje archetyp, kterého se mnoho uměleckých umělců snaží dosáhnout).
Umění vyžaduje oběti. Ale proč právě od diváků?
— Vladimír Lebeděv
Povšimněte si, že klíčové je to “skutek utek”. Tito lidé totiž netvoří, jen se tak strašně moc soustřeďují na to, aby je jejich okolí vnímalo jako umělce, že jim na nic jiného nezbývá čas. Na nic jiného. Často ani na partnera či partnerku. Zpravidla si takovíto lidé najdou svou malou klaku, která je hlasitě obdivuje, účastníci oné skupinky fandů mají pocit, že znají někoho velmi výjimečného (no, vlastně mají pravdu, i když trochu jinak, než si myslí), žijí ve vzájemné symbióze a všichni jsou vlastně spokojení.
Až na ty chudáky, kteří neustále poslouchají uměleckého umělce, jak se je snaží přesvědčit, že je véééliký umělec. A na ty, ke kterým se umělec chová tak, jak si myslí, že takové umělecké chování vypadá. Což je ve skutečnosti afektované přehrávání všeho.
Podívejte, není nic špatného na tom, chovat se podivně ve srovnání s průměrným občanem, ale jak říkají anglicky hovořící přátelé, “you talk the talk but do you walk the walk” (mimochodem, první dochovaná zmínka je z roku 1921), což je fráze ve významu, že pokud někdo o něčem mluví, měl by to také dokázat provést. Takže pokud máme umělce, který ve skutečnosti nedělá umění, ale vlastní PR, přičemž ovšem nemá, co by prodal, pak by měl ulevit svému okolí od hlukového smogu a zmlknout.
Christine Nilsonová neboli Bohémka s mandolínou
Pododrůdou těchto uměleckých umělců jsou ti, kteří se rozhodli, že musí strašlivě chlastat a vést obecně nezřízený a volný život. Bohémové, jak se říká.
No, v naší zemi se tak oni bohémští umělci-neumělci mohou chovat s daleko větším opodstatněním, než jinde.
Slovo “bohémský” totiž vzniklo kolem 15. století ve Francii, kde jím označovali tehdejší kočovné Cikány a jejich způsob života.
A co to má společného s námi?
“Bohémský” od slova “Bohemia”, Čechy, protože k nim přicházeli z našeho území, a tak si milá Francie myslela, že se tak v Čechách chovají všichni.
Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?
— Emile Zola
Ještě jsem na začátku zmiňovala potrhlé umělce. Můžete se hádat, že je to vlastně poddruh uměleckých umělců, do určité míry budete mít i pravdu, ale myslím si, že si zaslouží zvláštní zmínku.
A teď malé prohlášení: následující fotografie je z festivalu Burning Man a rozhodně nechci vyobrazeného člověka nijak ponižovat a shazovat. Nicméně pro účely tohoto cvičení snad neexistuje bizarnější sbírka fotek, než právě z BM.
Takový potrhlík je vlastně akorát šašek.
Udělá pro potlesk cokoli, ale na rozdíl od umělce-neumělce, obětuje i vlastní hrdost. To předchozí typ neudělá, protože chce, aby si ho ostatní vážili.
Potrhlému jedinci je to ale jedno. Pro chvíli vaší pozornosti by si snad usekl ruku. Sice by ji raději usekl někomu jinému, ale pokud mu ponížení vlastní osoby získá trochu zájmu okolí, klidně to udělá.
Opět, jedná se o člověka, který svou potrhlost nevyváží tím, že má za sebou nějaké to umělecké dílo. Jen se prostě snaží být co největší cvok s nadějí, že když bude šílet dost dlouho, nějaké to umění se mu samo od sebe asi vylíhne v předsíni, či co.
Pamatujete si na Inčučunu? Pravda, tomu šlo aspoň o prachy, ale jsou lidi, kteří jsou ochotni dělat podobné věci zadarmo, jen když se na ně bude chvíli někdo dívat. A ano, existují literární ekvivalenty Inčučuny. Občas na ně narážíme.
Kdybych tohle měla shrnout, společným prvkem všech tří typů je, že jim utekl ten skutek. Melou hubou (popřípadě klávesnicí), ale už nejsou schopní sebrat se a tvořit.
Proč? Protože jsou příliš soustředění na to, jak žít jako umělec, místo toho, aby vzali do ruky tužku nebo otevřeli soubor v textovém editoru.
Občas můžete zaslechnout oblíbenou manažerskou průpovídku:
“Oblékejte se nikoli podle práce, kterou teď máte, ale podle té, jakou byste chtěli mít.”
Zpravidla je na dnešním cynickém internetu doprovázena obrázkem chlapíka v batmanovském kostýmu sedícího v open space kanceláři, nebo něčím podobným.
Tři výše uvedené typy “umělců” se zasekli v tomto stádiu – místo toho, aby je jako umělce definovalo jejich dílo, snaží se definovat sami sebe svým vzhledem a vystupováním.
Mno, pokud váš život není jedna dlouhá nekonečná performance, daleko s tím nedojdete…
(Jestli vás zajímá 10 typů autorů, kterých se porotci bojí, jak napsat postiženou postavu nebo jak na kritiku snadno a rychle, 30.1. nás najdete na Pragoffestu!)
Související příspěvky
Než proběhne odpolední Sikarův článek, pozveme vás příští pátek do Prahy, kde v Modré škole proběhne PragoFFest, již …
Kdepak byli Cirrat se Sikarem tuhle sobotu? Na Knížkonu byli tuhle sobotu. A co tam dělali? Sbírali moudra! …
Už jsem se málem začal radovat. Někdo se odvážil říct, že král je nahý, to je přece důvod k oslavě.
Snad příště.
Tajemný hrad v Karpatech je tajemný.
Psal, sedě na židli s připíňáčky.
V Čechách se to tak praktikuje.
pokud možno přilepen. Byl by lepší Kanagom nebo Herkules?
To by ale netrpěl…
Jo, znám lidi, kteří dělají víc vlastního PR než píšou textů.
A je fakt, že masivnost té reklamy kvalitě těch textů naprosto neodpovídá.
Dokonce pochopili princip, že je lepší, když vás chválí ti druzí – a tak se chválí navzájem. 😀
Výsledek je, že jsou směšní.
Myslím, že kdyby tu energii věnovali vlastní tvorbě, udělali by líp.
Ale co s nimi, když jsou závislí na aplausu? Když ho musí mít hned? Ani nevydrží ten rok, kolik se normálně čeká na výsledky…
Slyšela jsem i obhajobu, že jejich kmenový autor má potíže se sebehodnocením a sklony k depce. OK – a co jako? To je jeho problém, ne problém jeho čtenářů (nebo porotců). Jestli se mu tak nežije dobře, ať vyhledá odbornou pomoc, ale ať si nevymrčuje lepší hodnocení s tím, že je mrzáček chudáček.
Mno, s depresí je věc strašlivě ošemetná. Ale řekněme, že když má člověk nějakou potíž a tu potíž pouze vystavuje a neřeší a na základě této věci si osobuje kvalifikace, které s ní nemají nic společného, mám s ním docela velký problém 🙂
“… tu potíž pouze vystavuje a neřeší…” je myslím klíčový.
Opravdová deprese je nemoc. Hnusná, ale léčitelná.
Chování typu “nesmíte mě kritizovat a musím vyhrát, jinak spáchám sebevraždu” (přehnáno, ale ne moc) je vydírání… a s tím mám docela velký problém. 🙂
Z vedlejšího sudu: Co říkáš na umělce toho typu, co stvoří jedno dílo nepříliš jasné kvality, ale reklamu si dělají, jako by byli lepší než Tolkien a Čapek dohromady? A žijí jedním ze způsobů uměleckého života, co popisuješ výš. Ovšem nic dalšího z nich nepadá (jenom o tom pořád mluví).
Pro mě je v množině “umělec” až ten autor, který stvořil buď jedno dílo úžasné kvality (homo unius libri, ale stojí to teda za to), nebo průběžně tvoří (nebo tvořil až do konce života) věci papírově publikovatelné kvality. (A je mi pak úplně fuk, jak žije.) Ne každý, kdo háže slova na papír.
I když je fakt, že od těch rádobyumělců, co o nich píšeš (furt kecaj, ale nestvoří ani čárku), by se měli odlišit krom těch opravdu dobrých i všichni ti, co nějakou tu čárku tu a tam stvoří (a možná i pustí ven ze šuplete), jenom to ještě není dost dobré. Asi si to potřebuju rozdělit na skupiny “jenom kecaj”, “snažej se” a “jsou dobří”.
Jeden pohled zevnitř: Souhlasím, že je důležité uvědomit si, že deprese je můj problém. Od okolí mám právo vyžadovat, aby mě nechalo na pokoji, když je toho na mě moc; požádat o pomoc (všimněte si: už ne vyžadovat); a je hrozně těžké vůbec dojít k poznání, že takové právo, nebo i prostě nějaké právo, vůbec mám – ale fakt ne na nějaká zvláštní privilegia na něčí úkor (konečně, jak víme, že ten druhý nemá stejné, nebo i horší potíže?). Pokud se zhroutím z nízkého umístění v soutěži anebo ze slušné kritiky díla, je to blbé, ale chyba se stala na mojí straně – špatně jsem odhadla, kolik unesu, když jsem se rozhodovala, že to pošlu/zveřejním. Samozřejmě, pokud se někdo pustí do mojí osoby s cílem ublížit, je to šikanující hovado.
Mimochodem, mám-li nízké sebehodnocení a depresivní stavy, chvála díla není to, co tak úplně pomůže. To, co je potřeba, je dojít k pochopení, že kvalita tvorby není měřítko mojí hodnoty jako člověka. Upínání se na cizí obdiv k vnějším úspěchům je jen závislost na kompenzační droze, toxický mechanismus, který je potřeba zbourat.
Pochopitelně, takovéhle potíže s duševním zdravím bývají na hodně dlouhé lokte. Trpělivost a opatrné dávkování a ohleduplné načasování kritických připomínek, hlavně těch osobních, přijde rozhodně vhod. Buďte upřímní – lhaní je kontraproduktivní – nikoli však brutálně upřímní, pokud nevíte, že to protějšek unese. Děkuju.
Člověk, který je opravdu v depce (jak to poznáš, zvenku a přes internet?), nemá právo vyžadovat, aby mu ostatní dali pokoj, zejména ve virtuálním prostoru ne. Měl by zalézt a léčit se, a ne vést svoji suitu k tomu, aby útočila na každého, kdo řekl něco, co si dotyčný depkař vztáhl na sebe. (A že má nemocný v tomhle stavu tendenci na sebe vztahovat opravdu kde co.)
V reálném světě poučená osoba ze sekundárních příznaků pravou, nehranou depresi poznat může. Ve virtuálním světě je to bohužel neodlišitelné od takových těch primadon netýkavek – oboje se projevuje skoro stejně.
A tak, pokud je člověk opravdu nemocný a opravdu potřebuje klid, měl by se držet ve svém bezpečném okruhu a nelézt na virtuální náměstí (a nechat pak své gorily řvát věci typu “ubližují chudáčkovi, zlí”). Na veřejném prostoru může ve svém stavu jenom narážet a ubližovat si, nic víc.
Pokud to nedokáže pochopit sám, měl by mu to poradit nějaký dobrý příčetný kamarád.
Minimálně proto, že zvenku není jeho projev odlišitelný od hysterek a primadon, o kterých je tento článek.
Internet NENÍ veřejné náměstí. Internet je spíš město. Některá místa jsou veřejné náměstí (např. diskuse Idnes), jiná jsou kavárny či hospody (Mimibazar), jiná jsou klubovny spolků přátel (Soví pošta), jiná jsou obýváky v něčích bytech (osobní blogy) a ještě jiná soukromé ložnice (mailové schránky). Jen ty první dvě kategorie jsou víc veřejné než soukromé. Ty poslední tři jsou ,,svůj bezpečný okruh”, kde platí osobní pravidla obyvatele (4. a 5. kategorie) nebo pravidla stanovená kolektivem stálého osazenstva (3.). Jestli si třeba myslíš, že máš nárok někoho spamovat, tak to tedy nemáš.
A mimochodem, stalking (tedy cílené chození za obětí, kam se vrtne, za účelem obtěžovat) je trestný čin. Proč by virtuální stalking (sledování oběti po virtuálních fórech) měl být najednou morálně zcela v pořádku?
A dovol, abych tě informovala, že léčba deprese skutečně nefunguje okamžitě. Je tak trochu obtížné zalézt, léčit se a vůbec nevystrkovat nos několik let v kuse. Většina lidí by rychle pošla hladem, a to doslova.
Člověk v depresi, který by měl svoji suitu, navíc ji ještě k čemukoli vedl… no, tak to bych tedy vážně ráda viděla.
A jak to poznám… já nic poznávat a nikoho diagnostikovat z křesla naprosto k ničemu nepotřebuju. Právo vyžadovat, abys mě nechala na pokoji a nechodila do mě aktivně šťouchat, má totiž úplně každý.
A kvízová otázka nakonec: Pokud nevíš, jestli tvůj protějšek je skutečně křehký a pod úderem by se polámal, anebo jestli blufuje a nic se mu nestane, jak by ses měla raději zachovat – pro jistotu praštit, nebo pro jistotu nepraštit?
Mohu nabídnout zrcadlo?
Mně v článku hapruje jedna věc, a to orientace na výsledek.
Jednak je tu otázka, jak se vlastně “umění” pozná. Spousta lidí by ti tvrdilo, že Burning man umění je. Možná ještě víc lidí ti bude tvrdit, že fantasy umění není.
Další věc je, za jak dlouho má vlastně umělec umění vyprodukovat. Různé věci trvají různým lidem různě dlouho. Někdo píše deset let román a někdo nakreslí jednou týdně strip. Já chápu, že řeči o umění (nebo třeba o psaní) můžou leckomu připadat otravné, ale zas proč nedopřát někomu radost z toho, aby mluvil o tom, co ho baví? Navíc je to vždycky lepší, než probírat loupání v koleni.
Průšvih nastává v momentě, když dotyčný s okolím nevede dialog, ale monolog. Přesněji řečeno, když mluví jen o tom, co vytvořil on. Nicméně podle mých zkušeností, se tohle stává nezávisle na kvantitě a kvalitě produkce.
Více méně si myslím, že jo, máš pravdu a podobné typy existují (a nejspíš by se jich našlo i víc), ale z vnějšku se dost špatně rozhoduje, jestli jsou to pozéři nebo ne. A popravdě občas i zevnitř.
Umění je podle slovníkové definice věc subjektivní. Ale o to tu nejde. Dám ti příklad, jak byl tento článek zamýšlen, převeden na malíře:
Někdo se rozhodne, že by rád maloval.
Nakoupí si tuny knih, pronajme si ateliér, pořídí si spoustu barev nejrůznějších druhů a ty nejlepší štětce na trhu, mluví o tom, jak by strašně rád maloval, ale nenakreslí jedinou čáru.
Nevezme tužku nebo štětec do ruky a neudělá na plátno ani puntík. Připomínám, že je mnoho slonů-malířů, kteří čárají na plátno štětcem drženým v chobotu, a že i kdyby nevěděl, jak se ta tužka drží, například Martina Navrátilová tvořila obrazy tím, že na plátno posílala tenisáky namočené v barvě.
Nicméně chodí všude okolo a říká, že je malíř. A přitom to nikdy ani nezkusil. Udělal všechno pro to, aby se skutečně malířem stal – a třeba i špatným malířem, ale maloval by. Ale tenhle člověk, o kterém je řeč, nikdy nenakreslil ani čáru.
A než poslouchat takového člověka, jak vypráví o tom, že je velký umělec, to raději budu s někým do detailu probírat kolonoskopii.
Dává to smysl?
Myslím, že touhou srdce dotyčného je státi se provozovatelem obchodu s výtvarnými potřebami:-)
Já souhlasím, že pozéři jsou sběř. Akorát se někdy špatně poznávají a navíc mají ještě tu drzost, že z toho občas vyrostou.
Jo, ještě jsem chtěla jednu poznámku – kamarádka kunshistorička tvrdí, že umění to je, když vám za to někdo dává peníze:-)
Tak moje kamarádka pro změnu tvrdí, že její učitelé vytvarky zase prohlašují, že když se za to dostává zaplaceno, už nejsi umělec 😀
Se základní ideou článku v zásadě nelze nesouhlasit. Neexistuje žádný “správný” umělecký život a klišé a předsudky o umělcích jsou stejně úsměvné jako klišé a předsudky vztahující se k libovolné skupině lidí a není dobré přikládat jim přílišnou váhu.
Přesto mi na tvém textu něco vadí.
Mám pocit, že trochu zaměňuješ příčinu a následek.
Mně se nezdá, že by se masově stávalo, že by si člověk řekl: Chci být umělcem, tak budu trpět/ budu se exhibovat.
Spíš věřím v, možná i podvědomou, úvahu: Jsem trpitelský exhibicionistický typ, tak se budu věnovat umění, tam se to ztratí.
Vlastně se taky dopouštíš povrchního zevšeobecnění. Z tvého textu vyplývá, že člověka, který v pravidelných intervalech nepředkládá dokončená umělecká díla za umělce nepokládáš.
Proč vlastně? I ten trpitelský užvaněný exhibicionista může přijít domů, věnovat několik hodin tvorbě a pak ji s přesvědčením, že není dostatečně dobrá, strčit do šuplíku. Třeba ten, kdo se teď svíjí v umělecké křeči a z tvého pohledu jen žvaní, za deset let předloží světu umělecký skvost. Nikdy nevíš.
Dovol mi citovat z mého vlastního článku:
“Kdybych tohle měla shrnout, společným prvkem všech tří typů je, že jim utekl ten skutek. Melou hubou (popřípadě klávesnicí), ale už nejsou schopní sebrat se a tvořit.
Proč? Protože jsou příliš soustředění na to, jak žít jako umělec, místo toho, aby vzali do ruky tužku nebo otevřeli soubor v textovém editoru.”
Takže ne, v tomto článku nezaměňuji ani příčinu a následek, ani dokonce příčinu a souvislost.
Rozumím, že se Ti nezdá, že by se tohle masově stávalo. Gratuluji Ti k tomu, že máš kolem sebe tímto více méně vyrovnané jedince, ale to, že je nepotkáváš, neznamená, že neexistují.
Mně ještě nikdo neokradl, to ale nic nemění na existenci kapsářů…
A když se vrátíme k onomu výňatku z článku, pokud trpitelský užvaněný exhibicionista přijde domů, sedne na zadek a něco píše, maluje, háčkuje nebo vyřezává, pak budiž.
Nicméně nezaměňuj skutečnou charakterovou vlastnost s vlastností, kterou si někdo vědomě pěstuje proto, že si myslí, že “to k věci patří”, a zároveň tak brutálně překrucuje vlastní osobnost. Ale to už je pak o něčem jiném.
Tak já jsem po přečtení článku opět došla k názoru, že umělec by měl svá díla vydávat až po smrti a měl by tím pádem od všeho pokoj.
Je ještě jeden fenomén: Vytvořit si vlastní komunitu; na gymplu jsem začal tvořit velký sociální román “Mlčení u piva”; napsal jsem cca tři čtyři stránky ve čtverečkovaném sešitu (čtverečkovanej je nejlepší) a pak jsem je s přítelem Ávesem /a dalšími/ po mnoho večerů rozebíral v hospodě.
Vždycky jsem se shodli na tom, že by to chtělo mecenáše.
Jak má umělec správně žít?
Pravdivě. V souladu se sebou samým.
Co to konkrétně znamená?
To závisí na vnitřním ustrojení řečeného umělce.
A co když nemůže žít zároveň pravdivě a morálně?
Pak je lépe být dobrým člověkem, než dobrým umělcem.