Původně jste měli tento článek číst minulý pátek. Ale události kolem masakru v redakci Charlie Hebdo mě poněkud zaskočily a chvíli mi trvalo se s tím srovnat. Mám k tomu nějaké soukromé názory, které budu raději ventilovat na svém soukromém blogu.

Pak jste taky měli tento článek číst vlastně včera – ale to jsem se věnovala převážně škole. Stejně jako ostatně dnes, táhne na půlnoc a já ještě nespím. Ale konečně jsem se dokopala k jeho dopsání, a tak si ho můžete užít alespoň teď. Dnes totiž půjde o to, že spousta autorů má pocit, že musí žít nějakým konkrétním způsobem života, aby mohli “správně psát” a získávali “tu správnou inspiraci”. Já nevím, ještě jsem nenarazila na inspiraci falešnou. Ale pojďme se na to podívat.

Často se setkáváme s klišé, nebo chcete-li stereotypy, o umělcích a autorech. Zpravidla je možné je rozdělit do třech kategorií, totiž na umělce potrhlé, umělecké a trpící. Pokud osoba umělce obsahuje všechno najednou, tím lépe.

Je fakt, že tomu nenapomáhají kantoři, kteří s dojatým leskem v oku oslavují umělce jen jako umělce, kteří pro ně neměli žádný další rozměr, maximálně tak ještě snůšku drbů, jaké že to životní události koho vedly ke stvoření toho a toho. Studium uměleckých slohů a jejich zástupců patří k mnoha předmětům, počínaje dějepisem, češtinou a hudební výchovou na základní škole, mnoha předměty na vysokých školách nekonče. Lidé tvoří, co jim to okolnosti dovolují, a tak máme nejrůznějších výtvarných, literárních i hudebních děl k prozkoumání bezpočet – a to jsou jen ta, která přežila zkoušku časem.

Jak tedy přinutit studentíka, aby si zapamatoval zástupce toho či onoho? Vypíchnout a zdůraznit několik málo, nejlépe jen jednu, vlastnost autora díla, které mu pomůže si ho zapamatovat. A možná byste se divili, kolik lidí si ve skutečnosti myslí, že být umělec (a spisovatelství je umění) znamená žít nějakým konkrétním způsobem života ještě dřív, než něco vytvořím.

Žít znamená trpět a přežít znamená najít v tom utrpení smysl.

— Friedrich Nietzsche

Třeba takoví trpící umělci. Někdo jim vysvětlil, že proto, aby byli schopni vyplodit skutečně srdcervoucí umění, musí nejprve trpět a to strašlivě. Jako opuštěné a ztýrané zvíře. Kam se hrabe mladej Werther!

Aby nedošlo k mýlce, teď nemluvím o lidech, kteří zažili nějaké životní útrapy a zpracování těchto zkušeností dalo vzniknout nějakému dílu. A nemluvím o lidech, kteří trpí depresí, co se odráží v jejich tvorbě. Píšu o lidech, kteří žijí statisticky průměrný život, mají se vcelku dobře, rozhodli se, že budou něco tvořit, ale protože každý správný umělec MUSÍ TRPĚT, měli by taky trpět oni.

Fakt, jednou bych ráda poznala toho, kdo tenhle konsenzus nastolil. Ráda bych mu dala do zubů. Samozřejmě, když nás potká nějaké neštěstí, vtipkujeme na tohle téma. Když už trpíme, můžeme si říkat, že je to aspoň pro umění.

Ale to, že jsou lidé, kteří si sednou a rozhodnou se, že se stanou nešťastnými, aby vůbec mohli tvořit, je docela síla. Občas vám takový člověk zahučí pod obzor vlastní deprese a nakonec zjistí, že když člověk trpí, málokdy má právě na tvoření vůbec čas a síly. Protože zpravidla, když člověk trpí, snaží se prostě přežít.

Jedním typem těchto bytostí je taky ten, který reaguje na všechno, co se v jeho okolí stane, přehnaně emocionálně – určitě někde kolem sebe minimálně jednoho takového člověka máte, i kdybyste ho znali jen povrchně  a od vidění. On TRPÍ. Tedy, popřípadě ona. Ať už tvoří nebo ne, jsou hrdiny svého vlastního příběhu, ten příběh je tragický, strašlivě a srdcervoucně smutný, kudy chodí, tudy pláčou. Jejich utrpení je vlastně jejich druhem umění, jakýkoli román, obraz a podobně jsou jen vedlejším produktem jejich strašlivého žalu, který pramení z toho, že se rozhodli propadnout téhle “propagandě”, totiž že umělec musí trpět.

Umělecký umělec je člověk, který pořád mluví o umění, jak dělá umění, jak se věnuje umění a jak je strašně umělecký – jenže skutek utek (tímto se omlouvám panu Hermsovi, on ale na této fotce naplňuje archetyp, kterého se mnoho uměleckých umělců snaží dosáhnout).

Umění vyžaduje oběti. Ale proč právě od diváků?

— Vladimír Lebeděv

Povšimněte si, že klíčové je to “skutek utek”. Tito lidé totiž netvoří, jen se tak strašně moc soustřeďují na to, aby je jejich okolí vnímalo jako umělce, že jim na nic jiného nezbývá čas. Na nic jiného. Často ani na partnera či partnerku. Zpravidla si takovíto lidé najdou svou malou klaku, která je hlasitě obdivuje, účastníci oné skupinky fandů mají pocit, že znají někoho velmi výjimečného (no, vlastně mají pravdu, i když trochu jinak, než si myslí), žijí ve vzájemné symbióze a všichni jsou vlastně spokojení.

Až na ty chudáky, kteří neustále poslouchají uměleckého umělce, jak se je snaží přesvědčit, že je véééliký umělec. A na ty, ke kterým se umělec chová tak, jak si myslí, že takové umělecké chování vypadá. Což je ve skutečnosti afektované přehrávání všeho.

Podívejte, není nic špatného na tom, chovat se podivně ve srovnání s průměrným občanem, ale jak říkají anglicky hovořící přátelé, “you talk the talk but do you walk the walk” (mimochodem, první dochovaná zmínka je z roku 1921), což je fráze ve významu, že pokud někdo o něčem mluví, měl by to také dokázat provést. Takže pokud máme umělce, který ve skutečnosti nedělá umění, ale vlastní PR, přičemž ovšem nemá, co by prodal, pak by měl ulevit svému okolí od hlukového smogu a zmlknout.

Pododrůdou těchto uměleckých umělců jsou ti, kteří se rozhodli, že musí strašlivě chlastat a vést obecně nezřízený a volný život. Bohémové, jak se říká.

No, v naší zemi se tak oni bohémští umělci-neumělci mohou chovat s daleko větším opodstatněním, než jinde.

Slovo “bohémský” totiž vzniklo kolem 15. století ve Francii, kde jím označovali tehdejší kočovné Cikány a jejich způsob života.

A co to má společného s námi?

“Bohémský” od slova “Bohemia”, Čechy, protože k nim přicházeli z našeho území, a tak si milá Francie myslela, že se tak v Čechách chovají všichni.

Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

— Emile Zola

Ještě jsem na začátku zmiňovala potrhlé umělce. Můžete se hádat, že je to vlastně poddruh uměleckých umělců, do určité míry budete mít i pravdu, ale myslím si, že si zaslouží zvláštní zmínku.

A teď malé prohlášení: následující fotografie je z festivalu Burning Man a rozhodně nechci vyobrazeného člověka nijak ponižovat a shazovat. Nicméně pro účely tohoto cvičení snad neexistuje bizarnější sbírka fotek, než právě z BM.

Takový potrhlík je vlastně akorát šašek.

Udělá pro potlesk cokoli, ale na rozdíl od umělce-neumělce, obětuje i vlastní hrdost. To předchozí typ neudělá, protože chce, aby si ho ostatní vážili.

Potrhlému jedinci je to ale jedno. Pro chvíli vaší pozornosti by si snad usekl ruku. Sice by ji raději usekl někomu jinému, ale pokud mu ponížení vlastní osoby získá trochu zájmu okolí, klidně to udělá.

Opět, jedná se o člověka, který svou potrhlost nevyváží tím, že má za sebou nějaké to umělecké dílo. Jen se prostě snaží být co největší cvok s nadějí, že když bude šílet dost dlouho, nějaké to umění se mu samo od sebe asi vylíhne v předsíni, či co.

Pamatujete si na Inčučunu? Pravda, tomu šlo aspoň o prachy, ale jsou lidi, kteří jsou ochotni dělat podobné věci zadarmo, jen když se na ně bude chvíli někdo dívat. A ano, existují literární ekvivalenty Inčučuny. Občas na ně narážíme.

Kdybych tohle měla shrnout, společným prvkem všech tří typů je, že jim utekl ten skutek. Melou hubou (popřípadě klávesnicí), ale už nejsou schopní sebrat se a tvořit.

Proč? Protože jsou příliš soustředění na to, jak žít jako umělec, místo toho, aby vzali do ruky tužku nebo otevřeli soubor v textovém editoru.

Občas můžete zaslechnout oblíbenou manažerskou průpovídku:

“Oblékejte se nikoli podle práce, kterou teď máte, ale podle té, jakou byste chtěli mít.”

Zpravidla je na dnešním cynickém internetu doprovázena obrázkem chlapíka v batmanovském kostýmu sedícího v open space kanceláři, nebo něčím podobným.

Tři výše uvedené typy “umělců” se zasekli v tomto stádiu – místo toho, aby je jako umělce definovalo jejich dílo, snaží se definovat sami sebe svým vzhledem a vystupováním.

Mno, pokud váš život není jedna dlouhá nekonečná performance, daleko s tím nedojdete…

(Jestli vás zajímá 10 typů autorů, kterých se porotci bojí, jak napsat postiženou postavu nebo jak na kritiku snadno a rychle, 30.1. nás najdete na Pragoffestu!)