Nadšení a vášeň pro věc, dychtivost a nenasytnost fantazie, celá ta třaskavá směs, která spisovatele žene stále dál a výš a ještě jednu kapitolu – nejspíš nemusím nikomu vysvětlovat, co nás pohání. Jak jednou tohle palivo ochutnáte, jste definitivně ztracení.
Jenže – co když dojde?
Palivové nádrže hostí hnízdo myší, ty přídavné se dají používat místo zvonkohry a kde jsi teď, drahý autore? Vyhořelý.

Samozřejmě to není jev, projevující se pouze v literárních kruzích. Cokoliv co dělá člověk se zanícením, ho může jednak pohltit, ale také strávit, vyšťavit, sežvejkat, vycucnout, zkratka vyčerpat daleko za hranici, odkud se ještě dá s pohvizdáváním pohodlně vrátit. Práce s lidmi, ať už jste učitelé, terapeuti, personalisté nebo třeba právě spisovatelé (protože i spisovatel pracuje s lidmi, s celou tou bandou, co se mu nasáčkovala do příběhů), je práce nevděčná a vyčerpávající – no a někdy zkrátka dojde na pověstné ucho od džbánu.

Pomineme ostatní profese a zůstaňme u autora. Jak se vyhoření projevuje? Různě, s několika stupni. Od lehké nechuti pokračovat v započaté práci a jejím odkládání na “příhodnější dobu” bez ohledu na blížící se uzávěrky až po naprostý nezájem. Dutoprázdno a skutečné vyhoření, kdy jen úchop pera pro nás představuje nadlidský výkon. Vřava emocí, které celý stav provázejí s proměnlivou intenzitou, je téměř ohlušující a dokonce se může stát, že přátelé a příbuzní našlapují kolem autora jako kolem sopky těsně před výbuchem.

Chcete příklad? Mám jeden přímo z první linie, od Sikara:

Rok 2013 se nesl ve znamení špatných nálad a nechuti cokoliv dělat. Na vině byla moje celková situace. Tohle vše se zlomilo v říjnu. Z jednoho hlediska nástupem do nového zaměstnání a z druhého jistou pozvánkou na pivo. Během popíjení a pokecu padla otázka, zda pracuji na něčem delším. Bystřejší pochopili, že ten, kdo zval, byl nakladatel. Tím pádem bylo jasné, že rok 2014 by měl být ve znamení aktivity.

V roce 2014 se na mě ale už projevilo vyhoření, které mělo pět stádií, v nichž se střídala nechuť s novými náboji energie. Jak uvidíte, pokaždé byla nutná jedna konkrétní věc – změna. Na okraj se snad hodí podotknout, že klávesnice mě i živí, konkrétně překlady. Některé večery mám datlování plné zuby obecně a nemá to s vyhořením nic společného.

První stádium bylo, že po dokončení pár povídek jsem toho měl dost. Po letech přišlo vyhoření povídkové. Každoročně napsat několik kratších textů, to se na vás odrazí nechutí psát další. Skoro jenom povídky jsem bez přestání psal od roku 2010. Řešení? Snížil jsem si požadavky a rozhodl se místo toho dorazit román.

Druhé stádium nastalo po nějaké době psaní toho románu. Příliš jsem se soustředil na jednu věc a po pár měsících jsem měl zase dost. Objevil se jeden sborník, do kterého jsem mohl přispět povídkou. Další změna způsobila opět záchvat inspirace. Pozdější návrat k románu byl jednodušší, protože jsem pustil myšlenky na chvíli jiným směrem.

Třetí stádium bylo ve znamení, že mě nebaví vůbec nic. Do dalších stránek románu jsem se musel skoro nutit, ale psal jsem, protože jsem si slíbil to dokončit. V tomhle období mě vpřed nehnalo zhola nic. Soustřeďoval jsem se radši na redaktorskou práci.

Čtvrté stádium byly pochyby. Brzy měl přijít na svět syn a já se obával, že pak už nebudu mít vůbec čas. Nucení se do práce bylo o to větší. Nechuť k tvorbě narůstala.

Páté stádium byl porod. Předčasný a komplikovaný. Měsíc jsem nechal všechno psaní ležet ladem, protože jsem nejprve jezdil denně do nemocnice a poté obíhal všechny možné úřady, obchody a další.

Výsledek toho měsíce za prvé nečinnosti a za druhé absolutní změny v mém životě? Najednou neustále hlídám dítě, starám se o domácnost víc, než kdy jindy, mám méně volného času, musím víc přemýšlet nad vším okolo… Zrovna teď mi stačí se podívat doleva a vidím na postýlku, ve které ten prcek konečně spí. Psaní těch pár odstavců jsem musel třikrát odložit, protože vyváděl.

A taky toho teď za týden napíšu, co předtím za měsíc. Změny proti vyhoření pomáhaly jen dočasně. Obrovská změna? Okamžitý účinek, který už nějakou dobu trvá. Co jsem v sobě hlavně znovu objevil, byla disciplína. 

Z celé věci tedy vyplývá hlavně jedna věc: nejen psaním živ je autor. Cítíte, že se zasekáváte? Že tenhle stav, kterým si procházíte už pár týdnů, není jen tak obyčejný autorský blok, ale něco mnohem většího, mnohem horšího?

Zařiďte se přesně, jak píše Sikar. Zvedněte zadek a vypadněte ven, pryč od psaní. Přihlaste se do pokročilých tanečních, začněte navštěvovat kurzy šermu nebo naopak moderní střelnici, naplánujte si dlouhou dovolenou u známých i s výhledem na podniknutí zajímavých výletů. Klidně se i zamilujte, bezhlavě a totálně – po největším náporu emocí (protože o zamilovanosti si povíme jindy), až vaše podvědomí tuhle změnu zpracuje, se budete na psaní zase dívat jinak.

Rozhodně však nelámejte všechno přes koleno. Myslíte si, že se to poddá, jen když budete o něco disciplinovanější? Že když každý den přesně v šest vypnete všechny sociální sítě, telefon a zavřete holuby, že vás nic nebude rušit od psaní a “nějak to povolí”? Pokud se vám to podaří a zase ucítíte ten spalující žár a neodolatelné nutkání za každou cenu psát – pak vám osobně přijedu gratulovat. Vyhoření totiž není jen o té disciplíně a musu a racionalizaci psaní. Je o chybějící vášni. Nulovém nadšení. A kde jsme, bez nadšení?

Jeden pomocný, tedy spíš podpůrný lék na vyhoření autorské však existuje, aspoň pro nás fantasty ano – a je ověřený léty. Jezděte na cony! Ať už vás zajímá Star Trek/Wars/gate, cestování časem, steampunk, Tolkien nebo vůbec nejste vyhranění, i když se necítíte moc dobře v popředí, ale někde bokem je to pro vás ideální, jste hráč nebo diskutér – každý si najde to svoje. Pravidelně se během roku pořádá neskutečná škála velkých i malých akcí. Co je pro napůl vyhořelou autorovu duši však mnohem důležitější: na conu potkáte vedle obyčejných fanoušků také spisovatele, teoretiky, nakladatele, zkrátka neuvěřitelné množství vzdělaných a přátelských lidí. Jeden den v téhle smečce (ve společnosti “dědků”, jak se někteří občas sami titulují) a to, co jste považovali za vyhořelý popel, žhne a sálá obnovenou silou.

Časem, až to budete nejméně čekat, se ke psaní vrátíte. Anebo si najdete novou zábavu, která vás natolik pohltí, že se stane vaším novým koněm. Kdo ví? Rozhodně ji však zase budete praktikovat s vášní, pro niž a s níž to přeci všichni děláme.

 

Tento článek jsme psali dva: já a Sikar.