• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Leden 2015
Po Út St Čt Pá So Ne
« Pro   Úno »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Tak trochu vedle

O plamenech a popelu

21.1.2015
-
Publikováno Ekyelka

Nadšení a vášeň pro věc, dychtivost a nenasytnost fantazie, celá ta třaskavá směs, která spisovatele žene stále dál a výš a ještě jednu kapitolu – nejspíš nemusím nikomu vysvětlovat, co nás pohání. Jak jednou tohle palivo ochutnáte, jste definitivně ztracení.
Jenže – co když dojde?
Palivové nádrže hostí hnízdo myší, ty přídavné se dají používat místo zvonkohry a kde jsi teď, drahý autore? Vyhořelý.

Samozřejmě to není jev, projevující se pouze v literárních kruzích. Cokoliv co dělá člověk se zanícením, ho může jednak pohltit, ale také strávit, vyšťavit, sežvejkat, vycucnout, zkratka vyčerpat daleko za hranici, odkud se ještě dá s pohvizdáváním pohodlně vrátit. Práce s lidmi, ať už jste učitelé, terapeuti, personalisté nebo třeba právě spisovatelé (protože i spisovatel pracuje s lidmi, s celou tou bandou, co se mu nasáčkovala do příběhů), je práce nevděčná a vyčerpávající – no a někdy zkrátka dojde na pověstné ucho od džbánu.

Pomineme ostatní profese a zůstaňme u autora. Jak se vyhoření projevuje? Různě, s několika stupni. Od lehké nechuti pokračovat v započaté práci a jejím odkládání na “příhodnější dobu” bez ohledu na blížící se uzávěrky až po naprostý nezájem. Dutoprázdno a skutečné vyhoření, kdy jen úchop pera pro nás představuje nadlidský výkon. Vřava emocí, které celý stav provázejí s proměnlivou intenzitou, je téměř ohlušující a dokonce se může stát, že přátelé a příbuzní našlapují kolem autora jako kolem sopky těsně před výbuchem.

Chcete příklad? Mám jeden přímo z první linie, od Sikara:

Rok 2013 se nesl ve znamení špatných nálad a nechuti cokoliv dělat. Na vině byla moje celková situace. Tohle vše se zlomilo v říjnu. Z jednoho hlediska nástupem do nového zaměstnání a z druhého jistou pozvánkou na pivo. Během popíjení a pokecu padla otázka, zda pracuji na něčem delším. Bystřejší pochopili, že ten, kdo zval, byl nakladatel. Tím pádem bylo jasné, že rok 2014 by měl být ve znamení aktivity.

V roce 2014 se na mě ale už projevilo vyhoření, které mělo pět stádií, v nichž se střídala nechuť s novými náboji energie. Jak uvidíte, pokaždé byla nutná jedna konkrétní věc – změna. Na okraj se snad hodí podotknout, že klávesnice mě i živí, konkrétně překlady. Některé večery mám datlování plné zuby obecně a nemá to s vyhořením nic společného.

První stádium bylo, že po dokončení pár povídek jsem toho měl dost. Po letech přišlo vyhoření povídkové. Každoročně napsat několik kratších textů, to se na vás odrazí nechutí psát další. Skoro jenom povídky jsem bez přestání psal od roku 2010. Řešení? Snížil jsem si požadavky a rozhodl se místo toho dorazit román.

Druhé stádium nastalo po nějaké době psaní toho románu. Příliš jsem se soustředil na jednu věc a po pár měsících jsem měl zase dost. Objevil se jeden sborník, do kterého jsem mohl přispět povídkou. Další změna způsobila opět záchvat inspirace. Pozdější návrat k románu byl jednodušší, protože jsem pustil myšlenky na chvíli jiným směrem.

Třetí stádium bylo ve znamení, že mě nebaví vůbec nic. Do dalších stránek románu jsem se musel skoro nutit, ale psal jsem, protože jsem si slíbil to dokončit. V tomhle období mě vpřed nehnalo zhola nic. Soustřeďoval jsem se radši na redaktorskou práci.

Čtvrté stádium byly pochyby. Brzy měl přijít na svět syn a já se obával, že pak už nebudu mít vůbec čas. Nucení se do práce bylo o to větší. Nechuť k tvorbě narůstala.

Páté stádium byl porod. Předčasný a komplikovaný. Měsíc jsem nechal všechno psaní ležet ladem, protože jsem nejprve jezdil denně do nemocnice a poté obíhal všechny možné úřady, obchody a další.

Výsledek toho měsíce za prvé nečinnosti a za druhé absolutní změny v mém životě? Najednou neustále hlídám dítě, starám se o domácnost víc, než kdy jindy, mám méně volného času, musím víc přemýšlet nad vším okolo… Zrovna teď mi stačí se podívat doleva a vidím na postýlku, ve které ten prcek konečně spí. Psaní těch pár odstavců jsem musel třikrát odložit, protože vyváděl.

A taky toho teď za týden napíšu, co předtím za měsíc. Změny proti vyhoření pomáhaly jen dočasně. Obrovská změna? Okamžitý účinek, který už nějakou dobu trvá. Co jsem v sobě hlavně znovu objevil, byla disciplína. 

Z celé věci tedy vyplývá hlavně jedna věc: nejen psaním živ je autor. Cítíte, že se zasekáváte? Že tenhle stav, kterým si procházíte už pár týdnů, není jen tak obyčejný autorský blok, ale něco mnohem většího, mnohem horšího?

Zařiďte se přesně, jak píše Sikar. Zvedněte zadek a vypadněte ven, pryč od psaní. Přihlaste se do pokročilých tanečních, začněte navštěvovat kurzy šermu nebo naopak moderní střelnici, naplánujte si dlouhou dovolenou u známých i s výhledem na podniknutí zajímavých výletů. Klidně se i zamilujte, bezhlavě a totálně – po největším náporu emocí (protože o zamilovanosti si povíme jindy), až vaše podvědomí tuhle změnu zpracuje, se budete na psaní zase dívat jinak.

Rozhodně však nelámejte všechno přes koleno. Myslíte si, že se to poddá, jen když budete o něco disciplinovanější? Že když každý den přesně v šest vypnete všechny sociální sítě, telefon a zavřete holuby, že vás nic nebude rušit od psaní a “nějak to povolí”? Pokud se vám to podaří a zase ucítíte ten spalující žár a neodolatelné nutkání za každou cenu psát – pak vám osobně přijedu gratulovat. Vyhoření totiž není jen o té disciplíně a musu a racionalizaci psaní. Je o chybějící vášni. Nulovém nadšení. A kde jsme, bez nadšení?

Jeden pomocný, tedy spíš podpůrný lék na vyhoření autorské však existuje, aspoň pro nás fantasty ano – a je ověřený léty. Jezděte na cony! Ať už vás zajímá Star Trek/Wars/gate, cestování časem, steampunk, Tolkien nebo vůbec nejste vyhranění, i když se necítíte moc dobře v popředí, ale někde bokem je to pro vás ideální, jste hráč nebo diskutér – každý si najde to svoje. Pravidelně se během roku pořádá neskutečná škála velkých i malých akcí. Co je pro napůl vyhořelou autorovu duši však mnohem důležitější: na conu potkáte vedle obyčejných fanoušků také spisovatele, teoretiky, nakladatele, zkrátka neuvěřitelné množství vzdělaných a přátelských lidí. Jeden den v téhle smečce (ve společnosti “dědků”, jak se někteří občas sami titulují) a to, co jste považovali za vyhořelý popel, žhne a sálá obnovenou silou.

Časem, až to budete nejméně čekat, se ke psaní vrátíte. Anebo si najdete novou zábavu, která vás natolik pohltí, že se stane vaším novým koněm. Kdo ví? Rozhodně ji však zase budete praktikovat s vášní, pro niž a s níž to přeci všichni děláme.

 

Tento článek jsme psali dva: já a Sikar.

Ekyelka
psaní
realita
21.1.2015
Email
15 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Tak trochu vedle

Problém jednookého mezi slepými

20.8.2014
-
Publikováno Ekyelka

Většinou mají stará pořekadla pravdu – lidová moudrost by konec konců nepřežila, pokud by tomu bylo jinak. Jenže …

Číst více
20.8.2014
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

O (ne)splněných očekáváních

14.3.2016
-
Publikováno sikar

Dnes bych rád pohovořil ne přímo o aktu psaní, ale tom, co nastává, když už máte hotovo a …

Číst více
14.3.2016
Publikováno sikar
Tak trochu vedle

O psaní a nervozitě

16.5.2013
-
Publikováno Cirrat

“Až vyrostu budu zkušený autor, bude pro mě posílání příspěvků do soutěží/časopisů/nakladatelství rutina a nebudu z toho nervní!” …

Číst více
16.5.2013
Publikováno Cirrat
← DALŠÍ ČLÁNEK
Host: Scriptor o prvních větách
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Bleskovka #2

15 Komentářů

O plamenech a popelu.
  1. Tanira
    22.1.2015 @ 12:54
    -
    Odpovědět

    Jojojojo. Přesně tak. Někdy jste nahoře a pak je to sešup dolů. A úplně chápu Sikara. Než se nám narodil synek, byla jsem nějakou dobu doma na nemocenské a říkala si, konečně dopíšu už dva roky rozepsanou povídku, konečně na to budu mít čas. A nic. Prostě nic, takové to psaní jen pro psaní, bez nálady, bez nápadu. Prostě píšete a už během toho víte, že je to zralé na smazání. Po narození potomka jsem se pozvolna loučila se všemi svými hrdiny, nemluvě o tom, že z prvního roku s dítětem mám jen mlhavé vzpomínky, konstantní nevyspání a “vykojený” mozek se odrazily jen na tom, že jsem i uprostřed noci u kojení četla, ale psát? A najednou, po prvních narozeninách, po prvním obrovském stimulu (ano, druhý díl Hobita v kině), jsem sedla a napsala novelu, nejdelší za celou dobu. Od té doby dalších pět povídek. Snažím se o disciplínu; když dítě spí, dělám, ale kdykoliv se to zadrhne, chce to něco nového. Mně docela slušně fungují seriály z produkce BBC ;-). Takže jo, souhlasím úplně.

    • katja
      22.1.2015 @ 22:23
      -
      Odpovědět

      Děti jsou inspirace. Občas si říkám, proč jsem doprkýnka nepsala víc, když jsem je ještě neměla – bylo by to o tolik jednodušší… Jenže asi i plošší. (O: Celý život nějak dostane nový rozměr.

      • Arenga
        27.1.2015 @ 11:43
        -
        Odpovědět

        jo, přesně tohhle si říkám taky
        a i u mne je to přesně tak, jak to tu padlo: je to o disciplíně – takže jakmile uložím dítě, zapínám notebook 😉
        a taky jsem četla i v noci u kojení – myslím, že nikdy předtím jsem toho nepřečetla tolik, jako během prvního roku života našeho chlapce /který je mým druhým dítětem/ – nemám to spočítané přesně, ale okolo 120-140 knížek by to být mohlo. V jisté době jsem “zvládla” jeden román denně (6 kojení po 4O minutách + čtení venku na procházce) :-))

        • Tanira
          27.1.2015 @ 13:21
          -
          Odpovědět

          Tak to je výkon. Tolik jsem toho tedy určitě nepřečetla, ale i tak to přibývalo rychleji než teď ;-). No, děti jsou rozhodně inspirace, a taky si člověk uvědomí, kolik měl předtím času – a co s ním dělal (flákal se, protože já tedy netuším, co jsem se vším tím časem dělala, ale s dnešní mírou psavosti bych měla mít z té doby napsané aspoň čtyři romány). Teď se snažím využít doslova každou minutu. Jojo, disciplína…

          • Arenga
            30.1.2015 @ 0:22
            -

            no, a když se podívám na hodiny, tak tohle ke odvrácená strana té “disciplíny”
            dcera je u babičky, tak tiše doufám, že batole se nebude ve zbytku noci moc budit a zítra bude spát aspoň do osmi…

        • Lokken
          27.1.2015 @ 14:28
          -
          Odpovědět

          Cože? … Na to nemám slov.

  2. Tlusťjoch
    22.1.2015 @ 19:41
    -
    Odpovědět

    Já se rozptýlím obchůzkou antikvariátů…

  3. Lokken
    22.1.2015 @ 22:23
    -
    Odpovědět

    Přesně, syndrom vyhoření se už u mě objevil před časem. Chci psát, moc to chci. V hlavě se mi před den odehrávají další a další příběhy, náměty, které touží po napsání, a i když vím, že nápad je to přinejmenším dobrý, tak kdykoliv sednu ke klávesnici a napíšu byť i jedinou větu, tak se dostaví zásek – totální okno ze kterého není úniku. Nic mě nenapadá, nevím, jak začít další větu, i když vím, o čem to celé bude. Štve mě to, štve mě to hodně a tak si říkám) podle vašich rad na Triumvirátu), že si dám prostě padla, i měsíc a pak se vrhnu na tu detektivku, kterou jsem započal (Ale teď to vypadá, že budu dělat jiný děj), ale vy zase přijdete s nějakou další Bleskovkou (nic proti samozřejmě) a ta mě znovu nutí psát, i když jsme pořád vyhořelej. Mám nápad,sice nic moc, ale stejně… a nejde to napsat, protože jsem totálně vyždímanej.
    Mám jiné problémy než Sikar nebo Tanira, každý je má. Vždyť život bez trablí je Utopie, ne? A tak nevím jestli se mám přemoci a něco vyplodit (vím, že to chci napsat, ale prostě to nejde) a nebo jestli mám počkat, i když vím, že teď jsem přesně v tom stavu, kdy přemýšlím, jestli při mé pisatelské “zdatnosti” má cenu vůbec v psaní pokračovat.

    • Kadet
      24.1.2015 @ 9:10
      -
      Odpovědět

      Vždycky má cenu pokračovat. Člověk se lepší s každým napsaným řádkem.
      Co se psaní týče, já osobně bych se do něj nenutila. Když to nejde, tak to nejde. Lepší zaměřit se na něco jinýho a ono se to třeba pak vrátí.

    • ioannina
      24.1.2015 @ 21:12
      -
      Odpovědět

      Osobně mám ráda takový Bleskovky nebo Hravý literáty, co pro změnu dělá každej víkend Dede, nebo jiný drobnosti, který jsou hotový hned. Protože – když měl člověk Nepsací nebo Zajímavý časy a teď si kus balvanu ze hřbetu odvalil a hledá, kam to vlastně tehdy zastrčil tužku…, tak si tak trochu říká, jestli po těch Zajímavejch časech najde zase hlas a jak bude znít.
      A když má člověk možnost si tu tužku vyzkoušet na takovýchhle malinkých formátech, tak většinou zjistí, že celej ten stroj na psaní tam pořád ještě je, že je furt dobře promazanej a stačilo ho nastartovat.
      Takže ti přeju, abys chytil tužku za správnej konec a aby do stroje stačilo jenom lehce ťuknout.
      (Taky myslím, že to má cenu, psát – dokud máš co říct. A zvlášť po Zajímavých časech má člověk hodně co říct.)

      • Lokken
        25.1.2015 @ 9:25
        -
        Odpovědět

        Děkuju vám oběma. Já neříkám, že Bleskovky nemám rád. Vlastně mám. Ty témata jsou sice ne obvyklý, ale mají něco do sebe. Není to tak obyč.
        Tužek mám po stole rozházených hromadu, jen nevím, která je ta správná, se kterou toho dokážu napsat nejvíc.
        A co se týče klávesnice, do ní musím bušit o sto třináct, jelikož u nějakých písmen je špatný kontakt.
        I vám přeju všechno nejlepší do psaní a do života též.

    • Josika
      25.1.2015 @ 12:14
      -
      Odpovědět

      Jestli můžu soudit podle sebe, tak mám více méně dojem, že nemá cenu lámat to přes koleno. Ono obecně je občas dobrý přestat psát, aby člověk mohl nasbírat novou dávku inspirace. A pomáhá hodně číst nebo třeba poslouchat muziku, prostě si všímat jiných umělců. Jednou mě vysloveně nakopla jedna výborná povídka. Byla tak skvělá, že mi úplně rozeběhla v mozku kolečka. A jeden z vážně obrovských autorských bloků mi rozbila jedna fan fiction.
      Trochu ještě pomáhá jedna věc, ale nevím, jestli to není jen nějaká moje divná úchylka – dát si pauzu od přemýšlení o psaní. Prostě nečíst teoretické články (promiň, Triumviráte, nechci vám odhánět čtenáře, ale mám to tak) a nebavit se s ostatními o tom, co právě píšeš nebo chceš psát. Mám teorii, že se tím vytvoří jakýsi přetlak a pak to prostě najednou musí ven.

      • Lokken
        25.1.2015 @ 13:15
        -
        Odpovědět

        Přestat přemýšlet od psaní. Jo, to se snáz řekne, než udělá. Mě se pořád v hlavě honí a zabíjejí postavy. Vedou dialogy, jednou jsou děti, podruhé zase starci a já vím, že bych ten jejich příběh, život měl sepsat, jenže to nedokážu pořádně uchopit.
        Hudba je super. Samozřejmě si pouští, především epic music. Two steps from hell je podle mě asi nejlepší a soustředěnost. Nejsou to písničky, jen čistá hudba, takže mě neruší žádná slova. Jinak u ní také relaxuju a trénuju.
        Snažím se číst co to de, ale jde to velmi pomalu. Za prvé čtu pomalu a za druhé, vždy když čtu nějaký příběh, tak se má mysl zabývá tím, jak to napsat líp (jestli to jde), co by se dalo změnit, a jak by se k té a té větě, stavbě a logičnosti stavěl takový Triumvirátník nebo porotce. To nejde zastavit. Prostě mě to samo přepadává a brzdí mě to a pak i s takto kritickým myšlením stejně nevidím to, co je špatně na mých textech, i když vím, že tam toho je hafec.

        • Josika
          2.2.2015 @ 16:06
          -
          Odpovědět

          Já jsem se asi blbě vyjádřila – nemyslela jsem přestat přemýšlet, ale přestat o psaní komunikovat (třeba o něm i přestat číst). Prostě klidně si dál v hlavě vymýšlet povídku, ale nemluvit o ní.

  4. » O emocích Triumvirát
    4.2.2015 @ 16:32
    -
    Odpovědět

    […] jsem posledně psala o autorském vyhoření, zmínila jsem jednu podstatnou drobnost: že bez vášně to jaksi nejde. Když to trochu […]

Leave a Reply to katja Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
O plamenech a popelu | Triumvirát