Představte si fantasy svět, který právě prožívá vcelku typický středověk, možná už trochu novověk. Na ulicích se nesvítí ještě ani plynovými lampami, natož elektřinou, lodě mají plachty, vozy jsou tažené koňmi. A pak na vás vyskočí následující kousek:
V tu chvíli se Rolf zvedl a vrhl se na Phillippu. Kdoví, jestli se v něm probudil smysl pro povinnost, který mu velel bránit svoji paní, nebo to byl zkrat způsobený šokem ze zranění. (Z povídky Divnoočko, kterou nám zaslal Lišák.)
Co je na této ukázce ne úplně špatně, ale také ne zcela dobře? Slovo zkrat. Poradíme se s Wikipedií a trochu nehezky začneme od konce článku.
Přenesený význam slova: Slovo se také používá v přeneseném významu: hovorově jím bývá označováno zmatečné, nepromyšlené, zkratkovité chování nějakého člověka.
Zkratkovité chování. O tom se přeci v ukázce mluvilo a jasně to v tom slyšíme. Zkrat, zkratkovité. Koukneme ale na Wikipedii dál. Co je to zkrat doopravdy a ne v přeneseném významu slova?
Zkrat neboli krátké spojení nebo spojení nakrátko (lidově také nazývaný slovem kraťas nebo šlus) je zapojení elektrického zdroje bez spotřebiče, neboli stav, kdy v elektrickém obvodu neprochází elektrický proud přes spotřebič, ale přímo od jednoho pólu zdroje k druhému. Často se slovo “zkrat” nesprávně používá k označení libovolné elektrické poruchy.
Tím nám nastává trochu problém. Slovo zkrat má až příliš mnoho společného s elektřinou. Elektřinou, která v daném světě nejspíš není dosud známá. O to větší problém nastává, že celý text je z pohledu první osoby, takže ukázka byla vnitřním monologem hlavního hrdiny. Věděl by, co je to zkrat?
Někteří čarodějové se však se zkratem setkali a udeřil je do čela.
Vcelku nevědomky v řeči používáme mnoho ustálených slovních spojení, která jsou mladší, než by nám přišlo. Řekli jste někdy o něčem, že to je tvrdé jako štolverk? Myslíte si, že by tohle řekl rytíř v patnáctém století? Jen těžko, protože ,,tvrdý jako štolverk” odkazuje na německou firmu Stollwerck, založenou až v devatenáctém století, která vyráběla mimo jiné i velice tvrdé bonbony. Nebo třeba můžeme někomu říct ,,neoxiduj” a máme tím na mysli, aby nás ten člověk neobtěžoval. Řekl by tohle ve středověku sedlák jinému sedlákovi? Řekl by mu třeba, ať nedělá Zagorku? Nebo že je chytrý jako rádio?
Ano, použití daných slov můžete vždy obhájit. Autor může říct, že zkrat je doopravdy od zkratkovitého jednání. Pokud si ale použití daného slova obhajuje až před čtenáři, kteří se ho na to ptají, je pozdě. Pokud se v jeho světě dané slovo používá v tomto významu, mělo by to být řečeno.
Otázka však zní, zda má cenu takovému detailu věnovat byť jen odstavec. Když přerušíte příběh, abyste čtenáři vysvětlili, proč hrdina použil dané slovo nebo obrat, nemusí to na každého zapůsobit dobře. Nebo je hrdina cestovatelem v čase/kosmonautem z jiné planety a slovo zná? V tom případě doufám, že tento fakt bude čtenáři předložen (protože upřímně, tohle vysvětlení je rozhodně zajímavá pointa).
Když zkrat použijete, čekejte, že se ozve čtenář, který ho bude chtít vysvětlit a nebude se tvářit spokojeně. Když vysvětlení podáte přímo v textu, očekávejte taky od několika lidí nespokojenost. Proč to vysvětlujete? K čemu to bude dál? Je to důležité?
Použití příliš moderního slova ve středověkém světě s sebou přináší tato rizika. Použijte ho, nebráním vám v tom, ale pak se připravte na pár čtenářů, kterým se to prostě nebude líbit.
Jak to řešit nejsnáze?
Kontroverzní slovo vůbec nepoužít.
V tu chvíli se Rolf zvedl a vrhl se na Phillippu. Kdoví, jestli se v něm probudil smysl pro povinnost, který mu velel bránit svoji paní, nebo to bylo pomatení způsobené šokem ze zranění.
Nebo buďte Pratchett a pište hrozně odlehčeně a s nadhledem. Pak se odpouští hodně.
Sikar
Související příspěvky
Možná se mnohým z vás bude zdát tenhle článek naprosto zbytečný. Což je v podstatě dobře, protože to …
Velmi často vám říkáme, dávejte si pozor na detaily. Mohou příběh ozvláštnit – nebo ho taky poslat …
O tom, do jak dlouhého textu patří jaké množství postav, už jsem nějaké články četl. A víte co? …
Tvrdý jako štolverk se ve středověku říkalo proto, páč rytíř Stollwerck von Köln byl na kolbišti pro své soupeř tvrdým oříškem.
Jasně, že by se takové věci neměly objevovat v přímé řeči, alespoň ne tak, aby to bilo do očí, ale z pozice vypravěče příběhu, tedy autora, který vypráví děj (nikoli tedy v přímé řeči nebo v duševních pochodech postav), nemusí být jazyk striktně “dobový” ne? Samozřejmě, že jsou obraty a přirovnání, které se do určitého typu textu prostě nehodí, ale na druhou stranu možná není třeba být přehnaně puristický, nebo to vidím špatně?
Mohu odkázat na poslední odstavec článku. Třeba Pratchett to přesně takhle dělá. Za prvé jako vypravěč a za druhé navíc odlehčeně. U historických románů Ludmily Vaňkové by mi to ale přišlo podivné.
Na tohle narážím téměř při každém psaní, ale naštěstí mi to problémy nedělá. Hledání analogií, které se nebudou prát s duchem doby, je dobrý trénink pro mozek ;-). Skoro vždycky se to dá. Jen nebýt líný a číst to, co píšu, aby to dávalo smysl.
Vtipná situace nastala, když jsem kdesi použila latinský (počeštěný) termín, v dané době rozhodně známý (v latinské podobě; ale hrdinové si ho stejně pravděpodobně “posvojili”, takže ta počeštěnost byla perfektně obhajitelná)… a byl mi vytknut jako příliš moderní. 🙂
On teda působil vědecky… a lidi pořád berou renesanci jako hluboký středověk bez jakékoli vědy, což je pitomost, páč tehdy právě moderní věda vznikala (z mnohem starších pramenů jdoucích občas až za antiku a fungujících po celý ten údajně temný středověk – pravda je totiž ta, že renesance zahodila 19/20 středověkých znalostí a šla dál s pouhou dvacetinou; mýtus o “temném” středověku pak pramení právě v renesanci, která objevila antické vykopávky a pro oslněnost bílým mramorem (který v originále stejně nebyl bílý, ale pěkně pestře pomalovaný, na což se přišlo až mnohem, mnohem později, byť “temný” středověk si to pamatoval, a proto taky zachovával tendenci polychromovat sochy technikami vycházejícími z těch antických)… tedy pro tuhle oslněnost milá renesance zahodila dědictví autentických pracovních postupů a prohlásila něco ve smyslu Všechno je špatně, celou dobu jste to chápali úplně blbě, TEĎ nastane nová doba světla. No a tisícileté znalosti, zejména technologické postupy, šly do kýble zapomnění a vznikl mýtus o “nové vědě” a “věku temna”).
Ech, to jsem koukám pořádně odbočila!
Zpět. Uznala jsem, že bojovat se 400+ let starým lživým mýtem třemi termíny nemá smysl a vymyslela jsem tam “středověčtější” formulace. 😀
Bojovat s obecně přijatými omyly? No to je to, o čem už jsem taky přemýšlela. Zda opravovat, když vím, jak je to správně. Příklad – O lednáčkovi se obecně říká – “létající smaragd”. Ve skutečnosti je smaragd kámen výrazně zelený, ledňáček má peří výrazně zelemomodré – tudíž ne smaragd, ale tyrkys je ten správný šutr, ke kterému je správné se odkazovat. Aha, a co teď s tím? Ať použiju cokoli, vždycky to bude špatně. (Ne nevystačím s létajícím drahokamem, ledňáček se tam míhal příliš dlouho, aby mi jedno slovo stačilo.)
Ale to jsme trochu odbočily od tématu. Zpět k původní myšlence – souhlasím, že člověk by si měl dát na “moderní” termíny v historickém textu pozor. Většinou si hlídáme co kdy jak, pokud jde o skutečnosti. (Prostě, aby hrdina nestřílel se samopalu, když všichni v okolí mají kuše.) Ale přesně takové ustálené spojení jako zkrat se nám snadno vloudí, ani nevíme jak. Protože na to už se vědomě nesoustředíme. A pak není nad dobrou betu, která šťourne prstíkem a upozorní – hele, tady to ne.
Chápem, u postavy sa to neprepečie, ale čo u rozprávača, pokiaľ nepíše v prvej osobe? Tam by som to odpustila. Dnes si už človek ani neuvedomí, koľko moderných slov pred pár storočiami nepoznali. A zase poznali také, ktoré my nepoužívame. Mohlo by byť zaujímavé pokúsiť sa písať historický, a najlepšie ešte fantastický príbeh starobylým jazykom.
Ne. Podívej, když čtu příběh, chci mít pocit, že se dívám na něco, co se skutečně odehrálo, a ne na divadelní scénu z papundeklu (ledaže bych ten papundekl viděla celou dobu jako integrální součást textu, pak bych to mohla považovat přinejmenším za zajímavý experiment). Když přede mě vypravěč hodí termín, co do settingu očividně nesedí, kouká mu papundekl.
Jo, povídka psaná důsledně dobovým jazykem by byla velice zajímavá, zvlášť kdyby se měla odehrávat třeba až někde ve středověku – ve stylu ,,páni po koni pojedechu, až Bieliny řieky dojedechu”. Ruce vzhůru, kdo to svede napsat a nenadělat v tom jeden kiks za druhým.