Ještě se mi nestalo, abych psal článek v podstatě na objednávku. Vlastně ani dnes to tak není zcela, pouze mě k tomu vybičoval jeden náš čtenář. Napsal mi, zda bych nechtěl jako další úsměvné klišé napsat o apokalypse. Důvody, proč mi to psal, odhalím dále v článku. Já se nad tématem zamyslel. Jubilejní pětadvacátý článek jsem chtěl věnovat nějakému hodně velkému klišé. Měl jsem v hlavě jedno zvlášť šťavnaté, ale ve chvíli, kdy jsem obdržel onu zprávu, bylo jasné, že apokalypsa zvítězí. Jdeme na to!

V případě, že ve vašem literárním světě dojde k apokalyptickým událostem, co následuje? Žánr se nazývá postapo. Ať samotná apokalypsa nebo postapo je takové věčné a vděčné téma. Schválně se zamyslete, kolik je kolem nás knih (pohlížím do knihovny a jako první vidím Shade’s Children od Gartha Nixe – česky nevyšlo – nebo Dívku na klíček od Paola Bacigalupiho, což je post-kataklyzma odehrávající se po velkých klimatických změnách, ale to se dá do žánru počítat taky), filmů a seriálů, hudby, her a mnoha dalšího.

 

Pochopitelně se v těchto žánrech vyrojila neuvěřitelná spousta menší i větších klišé. Jedno jsem zpracoval již v rámci tohoto seriálu, konkrétně se jednalo o třináctý díl. Další klišé chystám, ať už v rámci článků nebo jinak.

Jaké mám já zkušenosti s tématem? V současné době přepisuji ,,román” (uvozovky jsou na místě), který se dá prohlásit za postapo. Z mé klávesnice vzešly postapo povídky Bez dotyku, Šperk a Vehnání do ráje (tiskem by měla vyjít letos). A co je hlavní, tak se také podílím redaktorsky na sestavení sborníku o apokalypse a dobách po ní. To mi poskytuje materiálu nejvíc, protože v okamžiku, kdy jste četli nějakých patnáct povídek ne jako čtenář, ale čistě jako kritik, si začnete všímat toho, jaké se tam opakují motivy. A hlavně, co z toho je už klišé.

Nejprve by asi nebylo od věci si trochu objasnit pojmy. Pro přesnou definici slova apokalypsa se podívejte na Wikipedii, protože v kontextu, kterým se zabýváme, nás zajímá přenesený význam. Apokalypsa může být tak velkou katastrofou/válkou, která může vést ke zničení světa. Výše také padlo post-kataklyzma. Ačkoliv by se v tomto případě mělo jednat přímo o katastrofu přírodní (kataklyzma znamená řecky potopa), jako příklady možných kataklyzmat bývají uváděny i důvody nemající s přírodou nic společného, které by ale ke změnám v životním prostředí nakonec stejně vedly. Například u Dívky na klíček ovšem daná změna neproběhla tak rychle, aby Zemi doslova poničila, spíše ji změnila.

Důvodů, proč k apokalypse/kataklyzmatu může dojít, je mnoho. Oblíbenými tématy v science fiction jsou jaderná válka, útok mimozemšťanů nebo srážka s meteoroidem. Pak se podívejte na filmy, které si pohrávají s myšlenkami supervulkánů nebo změny globálního oteplování v globální ochlazování (spojená s opravdovou katastrofou, kterou byli opravdu mizerně udělaní CGI vlci). Také jsem četl dost zajímavou možnost o změně pH mořské vody kvůli znečištění. To je strašně zajímavé po stránce vědecké, ale příběh z toho asi moc vzrušující neuděláte.

Katastrofa se nemusí udát přímo Zemi, stačí, když se to stane lidem. Pokud jste četli Den trifidů (SPOILER ALERT!), tak víte, že sami trifidi byli až druhotným problémem. Hlavní bylo, že velká většina lidstva během jedné noci oslepla vlivem podivným zelených meteorů, o nichž později hrdinové spekulují, zda se nejednalo o zbraň. Slepota mnoha lidí stačila, abych tento román bez váhání zařadil do škatulky postapo.

Pak tady máme zombie. To je téma samo o sobě, kterému se ale věnovat budu až jindy, protože vydá na celou sérii článků, ačkoliv ho zajímavě zpracovali už jiní. Když už jsem u toho, tak prosím – zombie v množném čísle jsou česky ty zombie, nikoliv ty zombies.

 

Konečně se dostávám k důvodu, proč jsem pětadvacátý díl věnoval právě apokalypse. Následující rozhovor proběhl mezi jedním naším čtenářem a mnou.

Udělej mi, prosím tě, radost a napiš příští Úsměvné klišé o koncích světa a tendenci končit fantasy/sci-fi romány konci světa. *tříská hlavou do stolu* Já právě dočítám poslední díl jedné ságy a úpím, protože je to už třetí sága za tenhle rok, která prostě musí končit “wipe out – new start”.

Znám ten problém, jen mnohdy mi to přijde jako “já už nevím, o čem psát, tak prostě přijde konec světa a hlavní hrdinové se to snaží zachránit” 

No, to se tam samozřejmě celou dobu děje taky. Ale přitom je to už třetí kniha, u které ten konec světa nastane díky snaze hrdinů tak jako částečně – všechny technologie pryč a jedeme “odznova”.

Na okraj, jedná se nejen o našeho čtenáře, ale také autora, který si u mě svými výkony získal respekt, takže nač mu nevyplnit přání.

Asi se moc nesetkávám s knihami, které by koncem světa končily. Začnu ale rozborem právě toho.

Proč knihu koncem světa končit? Napadá mě hned několik odpovědí.
První jest, že autor chce sérii definitivně uzavřít a jeho přáním je čtenáře tímto způsobem odradit od toho, aby jej prosili o další díl.
Druhou možností je pravý opak. Chystá další knihu, takže spustí konec světa a hodí čtenáři návnadu v podobě náznaku, že tuto situaci budou hrdinové řešit v další knize. Pokouší se tak vzbudit zvědavost a donutit čtenáře, aby si koupili i příští román.
Třetí možností je, že chce svým způsobem stále ten samý svět a postavy, ale prostě potřebuje změnit prostředí. Proto PC hra Heroes of Might and Magic IV začíná právě tím, že v jedné bitvě na konci třetí hry se zkřížily dva magické meče, jejichž reakce způsobila tlakovou vlnu, která zničila celou planetu. (Tím se mimochodem tvůrci i elegantně zbavili právě těchto artefaktů, které byly možná až příliš mocné.) Naštěstí byly po ruce magické portály na jiný svět. Upřímně musím říct, že tohle je mi milejší, než případy, kdy autor chce nové prostředí, ale stejné postavy, takže během pár let děje provede pár set let vývoje společnosti.
Další možnosti klidně doplňte sami.

Když se dívám do své knihovny, zjišťuji, že na takové romány mám štěstí, myšleno, že se mi vyhýbají. Položíme si totiž ještě jednu otázku, která padla kdysi v porotcovských hláškách soutěže Vidoucí.

Musí být nutně každá povídka o záchraně světa?

Vrátím se k začátku článku. V Dívce na klíček došlo ke kataklyzmatu. Řeší postavy tuto situaci? Ne, protože s ní už nelze nic dělat. V Shade’s Children se postavy snaží přijít na to, co se vlastně stalo, a také bojovat proti uchvatitelům, ale nejde to ani náhodou snadno. Na okraj, to je román zaměřený na mládež, takže dobro musí zvítězit. Ve Dni trifidů se postavy snaží v zásadě přežít a najít místo, kde by měly klid. Ve všech věcech z mé klávesnice, které jsem zmínil, je použit žánr jako podklad příběhu a v zásadě řeší život nebo spíše jeho absenci po katastrofě. Nikdo nic moc nezachraňuje.

 

Protože pokud máte na krku apokalypsu, je vůbec nějaká šance ji zastavit, aniž byste sáhli po nějaké deus ex machině? Co jsou vaše postavy zač, že se vůbec pokouší svět zachránit?

V tomto ohledu opravdu považuji za skutečně skvělý právě Den trifidů. Hrdinové se nesnaží za každou cenu všechno zachránit, protože na to jednoduše nemají. Jedná se o příběh docela obyčejné skupiny lidí. Jejich cílem je přežít. Nenechat se zabít, najít dostatek potravin a paliva do plamenometu, aby mohli zastavit blížící se trifidy. Právě tím, že to je příběh zobrazující, jak by to asi bylo doopravdy, vznikl jeden z nejklasičtějších SF románů všech dob. Takový, o kterém mi i lidé, co žánr opravdu nemusí, řekli, že se jim líbil.

Co totiž chceme ve spojitosti s apokalypsou číst? Zajímá nás skupina superhrdinů, která problém vyřeší v podstatě levou zadní, nebo máme zájem o lidi bojující předně se zoufalstvím, odkázané na vlastní důvtip, inteligenci a šikovnost? Tady nastává stejný problém jako všude jinde. Pokud má váš hrdina bojovat s něčím mocnějším, než je on, tak sám nepotřebuje být nadpřirozený. Podívejte se na takového hrdinu jako Odyssea. Kolikrát on musel použít nadpřirozené řešení při boji s mocnějším a mnohdy kouzelným nepřítelem?

Nejde jen o to. Říká se, že někteří lidé kvůli stromům nevidí les. Ono to funguje i naopak a mnozí lidé vidí jen les, ale už ne jednotlivé stromy. Apokalypsa jako celek totiž může být nesmírně epická, ale pokud chcete zasáhnout čtenáře plnou dávkou, zkuste emoce. Opět se vracím ke Dni trifidů. Apokalypsa tam epická není vůbec. Meteory jsou krásnou světelnou podívanou, ale žádný nedopadne a nezničí město. Trifidi nejsou zlo jako takové. V zásadě jde jen o slepé lidi, o které se stará pár vidících.

Pasáž, v níž slepá žena porodí dítě a pláče, protože si ho nemůže prohlédnout. To byl strom. Jeden jednotlivý strom v celém lese lidských tragédií. Takový, který donutil člověka si uvědomit, že celosvětová katastrofa se skládá z množství právě takových v kontextu drobných neštěstí. Opět se ptám – co chcete? Uchvátit někoho popisy vybuchujících sopek nebo ho donutit se zamyslet nad skutečnými dopady oné katastrofy? Spoustou malých neštěstí?

Z opačné strany spektra – hodně příběhů si s tímto motivem hraje humorně nebo dokonce parodicky. Například Stopařův průvodce po Galaxii. To jen abych zmínil, že apokalypsa se nerovná jen epickým scénám a depresi.

Nyní se opět vrátím k jednomu z předchozích zamyšlení. Co když autor apokalypsou zcela neukončuje svoji sérii, ale vytasí se s ní uprostřed?

Z tohoto důvodu jsem nedávno psal kratičkou definici výrazu skok přes žraloka. Pokud jste ji nečetli, přečtěte si ji, je to pár vět. Konec světa je totiž v mnoha případech skok přes žraloka dovedený do extrému. Někdo v sérii nechá zabít postavu (takový G.R.R.Martin se už opravdu nepočítá), jiný postavu přidá. Pak jsou tady tací, kterým tohle nestačí, takže spustí apokalypsu. Důvody jsem rozebral výše. Je to tak epické, že pokud nenaláká čtenáře zpět tohle, tak už snad nic jiného.

Nyní budu citovat seriál Futurama. Ve chvíli, kdy jistá mimozemská rasa znala všechno o vesmíru a nebylo co dalšího zkoumat, rozhodla se vesmír zničit, protože jen tak vzniknou nové informace. Funguje to stejně u příběhů? Je posledním způsobem, jak vymyslet další příběh, svět zničit nebo se o to alespoň pokusit?

Tohle vždy záleží za prvé na čtenáři a za druhé na autorovi. Nakolik téma zpracuje originálně, poutavě a ne skákavě přes žraloka.

Přesto po vyslechnutí žádosti našeho čtenáře a vlastním ohlédnutí se za přečtenými knihami se musím ptát:

A co takhle jednou ten svět nechat na pokoji? Je kolem nás přeci tolik jiných příběhů, které mohou vaše postavy zažívat.

Sikar