Občas bychom měli být upřímní ke svým postavám. A taky by k sobě měly být upřímné samy postavy. Dost jsem váhal, kam tento článek zařadit, ale protože se z tohoto problémů už stalo kvůli jeho četnosti klišé, nač tedy dva pondělky po sobě nepokračovat v seriálu.

Vezměte libovolnou postavu. Fiktivní nebo reálnou. Zkuste ji specifikovat jedním nebo dvěma slovy. Zkrátka tak, jak byste to udělali, kdybyste o daném člověku mluvili ve spěchu a nebyl by čas na pořádné seznamování.

Gandalf? To je moudrý muž!

Je Gandalf moudrý? Projevil se během knih, v nichž vystupuje, moudře? Ano. Stejně tak bychom mohli říct, že Aahz je chamtivý, Mrakoplaš zbabělý nebo Vincenc násilnický. Všechny tyhle postavy ale mají i jiné charakterové rysy. O tom, že postavu nelze charakterizovat jedním jediným rysem, jsem už mluvil dříve. Cirrat a Ekyelka o postavách mají celé série. Netřeba tedy chodit příliš do hloubky, přečtěte si starší články.

Co je však problém? Jak už tady na stránkách padlo, nelze napsat o hrdinovi, že je rytíř a u toho to nechat. Ano, všichni si představíme ideál rytíře. Statečný, čestný, zkrátka víte, o čem mluvím. Stejně tak bychom mohli napsat, že hrdina Pepa je statečný. V případě, že se Pepa posléze bojí jít do sklepa, protože tam je tma, něco je špatně.

 

Setkal jsem se už s mnoha případy. Postava byla označená jako mistr šermíř, načež se nechala odzbrojit amatérem (opět si neodpustím odkaz). Dle autora geniální stratég dělal začátečnické chyby. Mistr řemeslník vyráběl jeden zmetek za druhým.

Je možné, že nám něco jde a lidé nás označí za mistra. Taky se nám to, co umíme, ne vždy povede. To je pochopitelné. Nepochopitelné je, když onen mistr dělá jednu chybu za druhou a čtenář nechápe, jak jej tedy mohl někdo považovat za mistra.

Tohle chyba může být, ale také nemusí. Pokud se vaše postava chová zcela jinak, než jak jste ji popsali, může to mít důvod. Pepa je sice statečný, ale současně taky mu nepřátelé podstrčili do pití drogu, která mu ovlivnila myšlení (což by bylo záhodno vysvětlit, autor by si podobnou informaci neměl nechávat jen pro sebe). Geniální stratég se snažil chybu udělat úmyslně na zmatení nepřítele, ale plán nevyšel. Mistr šermíř i řemeslník měli ten den bolavé klouby nebo kocovinu.

Všechno to mohly být jednorázové záležitosti.

Pak tu ovšem máme postavy, které se chovají navzdory svému popisu opravdu unikátním způsobem. Autor nám totiž popíše jejich charakterové rysy a my nechápeme, kde k nim postava přišla.

Pokud totiž chceme, aby čtenář pochopil, že postava je statečná, nestačí jen říct, že je Pepa statečný. Ideálně totiž postavu popíšete tak, že ji necháte chovat se, jak se chovat má. Namísto popisného odstavce na začátku textu je mnohem elegantnější předvést Pepovu statečnost v praxi.

Protože co dělat, když napíšete, že je Pepa statečný, ale on tuto vlastnost po celý příběh nepotřebuje?

Opět, setkal jsem se s následujícími příklady:

Hrdina byl vypravěčem popsán tak, že má velké znalosti v jistém oboru. Znalosti nebyly nikterak využity a dokonce to nijak nekomentovaly ostatní postavy. Zkrátka víme, že tento muž se v něčem vyzná. Jednalo se o zbytečnou informaci, se kterou měl původně autor možná nějaké plány, ale nakonec se rozhodl pro něco jiného a tohle nevymazal.

Ne vždy to je nutně zbytečná informace. Vzdělání, zájmy nebo povolání mohou vcelku snadno naznačit životní situaci hrdiny. Pokud řeknete, že Pepa je řidičem autobusu, ačkoliv je vyučený truhlář, a rád hraje fotbal, rázem si představíme někoho jiného, než kdyby Pepa vyučoval na vysoké škole filosofii a ve volném čase si lisoval herbář a třídil staré pohlednice. Takovéto informace mohou bez většího využití sloužit k tomu, abychom hrdinu zařadili do určité sociální škatulky. Jen málokdy nám ovšem prozradí, jaký je doopravdy, co se týká jeho osobnosti.

Druhý příklad je horší. Ludmila je mladá a temperamentní. Takhle byla popsána čtenářům. Mladá a temperamentní. Jednalo se o docela obyčejnou studentku vysoké školy.

Problém byl ten, že za celou dobu jsem nepochopil, co ji činí temperamentní. U ostatních postav se charakter příliš neřešil. Normální lidé se totiž projevují třeba takto:

 

U té povídky jsem však měl následující pocit:

 

Kdyby se v té povídce všechny postavy oblékly stejně a na hlavy si nasadily pytlíky, z jejich chování byste v životě nevyčetli, kdo zrovna mluví. Autor se opravdu podrobně (takhle podrobně) soustředil na vnější popisy, ale s citovým životem postav to bylo slabší.

Tohle byl důvod, proč o Ludmile víme, že je temperamentní, pouze od autora. Její temperament se v celém textu nijak neprojevil. Vnitřní popis se zcela minul účinkem. Ve výsledku to bylo to samé, jako kdybych do seznamovacího inzerátu napsal, že jsem fotbalista, ale pak si neuměl ani nazout kopačky.

O tvorbě postavy se dá hovořit dlouze. Jednou větou však mohu říct, že vaše postava je tím, jako co se chová, nikoliv tím, co o ní prohlašujete. Vy jste sice autorem, který má nad textem neomezenou moc, ale opravdu nestačí sdělit, že Franta je cholerik, ačkoliv jeho chování tomu ani trochu nenapovídá. To, co postava prožívá, si čtenář sám od sebe nepředstaví. Musíte mu to sdělit.

Je to klišé? Je mi líto, ale už ano. Vyskakuje to na mě docela často. Pokud postavu popíšete a posléze její popis popřete, ať to má důvod. Pokud ji však popíšete a vůbec dané vlastnosti nevyužijete, začnu se obávat stylu, jakým tvoříte postavy.

Před časem jsem to řekl jedné skupince psavců dychtících po informacích: Když dojde na věc, měla by se raději postava přizpůsobit příběhu, než příběh postavě. Pokud máte v hlavě temperamentní Ludmilu nebo statečného Pepu, ale příběh poté vůbec nenahrává jejich charakteru, co uděláme? Ludmila bude nesmělá a Pepa zbabělý.

Když už někoho popisujete, buďte tomu popisu věrní a využívejte jej. Charakter postavy slouží k tomu, aby určoval její chování, ne jen aby zněl hezky. Pak si mohou lidé myslet, že třeba nevíte, co znamená slovo temperamentní.

Sikar