Když jsem posledně psala o autorském vyhoření, zmínila jsem jednu podstatnou drobnost: že bez vášně to jaksi nejde. Když to trochu zobecním, bez emocí sice můžeme napsat dobrý text a odvést skvělé řemeslo, jsme-li v tom dostatečně zruční, jenže proč bychom to dělali? Psaní se věnujeme, protože nás to baví a nějakým způsobem nás to naplňuje.

Občas se však stane, že je těch emocí až přespříliš, až díky nim postavy navzájem splývají. A tím nemám na mysli hysterickou postavu mentálně zaostalé dívčiny, vtisknuté do podoby každé vaší ženské hrdinky, případně neurotické tiky hlavního padoucha (i když kolikrát by si i takové ach-postavy asi zasloužily vlastní článek). Ne, dneska se budeme držet reálného světa a trochu i nás samotných, tedy autorů.

S přehnanou reakcí autora se už asi setkal každý, kdo někdy spáchal onen zločin a napsal vlastní názor na publikovaný text (a byl to názor více či méně odlišný od autorova vlastního náhledu na dané dílo). Od rádoby bohorovného “ale jen si piš, co tě napadne, mne to stejně nezajímá” se škála bleskově rozvíjí přes nejrůznější protiargumenty a vysvětlivky až po oheň a síru dštící, dále nepublikovatelné příspěvky, jakých jsou lidé schopni jen v záchvatu naprosté zaslepené zuřivosti. Akce vzápětí vyvolá reakci a BUM! Máme tady ukázkovou přehlídku, pro kterou je i označení flamewar příliš mírné.

Že se v tom poznáváte? Nu, proč to nepřiznat, nejspíš každý někdy bouchnul jak pověstný papiňák, protože se otřeli o jeho milovaný příběh. Zatímco však prostá logika a zkušenosti říkají, že z toho se vyroste –  dospělý Pepa většinou nezmlátí Jarka za rozbitou bábovičku, pokud nemá psychické problémy – v módu autor to jaksi neplatí. Setkala jsem se s dospělými, dokonce letitými autory, kteří se dokázali vztekat jak malí. Co hůř, svůj věk a životní zkušenosti stavěli na piedestal, před nímž je třeba se klanět a hlavně jim neodporovat, pouze zvednou palec a odsouhlasit, jak úžasné jsou všechny jejich texty.

Inu, lidé jsou různí. Někdo zvládá stres a odmítnutí lépe, jiný je zase víc bezprostřední v psaném projevu. Vezmu-li však v potaz veškerou energii a emoce, nastřádané v podobných rozporech, nutně se musím zeptat: proč sakra tuhle šťávu autor nenalil do svého textu?

Vezmu to ještě z jiného konce: jak během psaní řešíte emoce svých postav? Vyplyne to z logiky děje, nijak vás to nenapadlo řešit, protože to je přeci jasné, nebo naopak máte rozepsané charakterové rysy každé důležitější postavy a její chování pečlivě sledujete? Odlišují se vaše postavy jedna od druhé škálou emocí a jejich projevy? Nebo se to prostě tak nějak samovolně prolíná s dějem, atmosférou a vším ostatním?

Ne každý je schopný a zvyklý přemýšlet nad svým textem jako nad matematickou úlohou nebo alchymistickým receptem. Přitom dobrý text by měl být v prvé řadě vyvážený – každá zvolená forma má svoje specifika, každý způsob vyprávění potřebuje něco jiného. Můžete věnovat sebevětší pozornost popisům soubojů nebo technickým detailům, vytvořit funkční teorii cestování prostorem, ale pokud se vám v takovém trojrozměrném světě prohánějí papírové postavičky bez emocí, není to v pořádku.

Já vím, ono se mi to snadno píše, takhle od stolu. Jak tedy docílit postavy živé, dýchající, prodchnuté emocemi a hlavně uvěřitelné? Proč, když postupujete stejně jako uznávaní autoři a necháte své postavy křičet vztekem, rozmachovat se okázalými gesty a vyvádět psí kusy, stejně vám čtenáři vrací text s mrmláním, že se postavy nechovají jako lidé? Kde je ten zakopaný pes?

Většinou se takové případy stávají, když autor nemá tak docela jasno v tom, co tkví za tou kterou emocí. Stejně jako není svět placka, jsou i emoce a jejich projevy velmi různorodé. Strach může někdo dávat najevo jektáním zubů, třasem, neschopností promluvit, trhanými pohyby, ale také naopak příliš hlasitým a širokým slovním projevem, vychloubáním se, holedbáním. Radost? To není jen smích a řehot, ale kolikrát jen ten těžko popsatelný výraz ve tváři či v očích, jiná energie chůze, tón hlasu. Vztek bývá výbušný i chladnější než arktická zima, smutek u některých lidí vlivem neznalosti snadno zaměníte za povýšenost či emoční chlad.

Během vytváření emočních struktur u vašich postav platí to, co neustále opakujeme: všímejte si svého okolí. Přemýšlejte nad tím, co vidíte – co cítíte. Když se vrátím na začátek tohoto článku, ke vztekajícím se autorům, mám pro vás jasnou ukázku projevu jedné emoce. Váš oponent vám nenapíše “vztekám se a soptím jak Sv. Helena”, ale jeho nevraživost, vztek, rozhořčení cítíte z řádků a zvolených slov. Kolikrát sami zvolíte jiné výrazy, pokud jste v určité náladě, a jindy byste je ani nevypustili z klávesnice?

Poznej sám sebe a poznáš svět.

Déle píšícím autorům to nejspíš netřeba zdůrazňovat (a tímto se jim omlouvám, že omílám základní informace). Skutečně to však není žádná věda. Zkuste chvíli nepřemýšlet o psaní, o ději, o zápletkách a pointách – a jen si všímejte, jak lidé kolem vás reagují. Chovají se všichni stejně? Mají stejnou škálu výrazů? Nebo jsou jako soused, který sice drží koutky rtů stále v horizontální poloze, ale občas na vás mrkne jedním okem, případně se na pozdrav letmo dotkne pomyslného klobouku? Jásají všichni vaši přátelé stejně hlučně? Není mezi nimi náhodou někdo, kdo se drží stranou a přesto i z něj sálá radost, kterou cítíte přes celou místnost?

Vhodně zvolená slova dovedou i při minimálním počtu vyvolat náležitou odezvu. Pokud napíšete, že se vaší postavě chvěje spodní ret, čtenáři dáváte jasně najevo, že je rozrušený (ať už smutkem nebo úzkostí). Není třeba okázalých gest a dlouhých popisů. Okusování nehtů, žmoulání rtu, pohrávání si s vlasy či drobnými předměty – pokud jste kdy prošli kolem knihy o gestice a kinezice, vraťte se a pořádně si ji pročtěte, protože gesta a držení těla prozrazuje o našich emocích mnohem víc, než tušíte. Jako autorům nám to tím pádem dává mnohem širší pole, na němž se poté můžeme pohybovat. Přibude totiž další z možností, jak popsat emoční stav postavy, aniž byste sklouzli k popisným stereotypům.

Mno a pokud se vám nepovede zpracovat nějakou postavu, zážitek nebo příběh hned napoprvé – i rozporuplné emoce, které to vyvolá, se hodí. Rozčarování konec konců můžete také zužitkovat zase v dalším textu, až třeba své postavě uzmete oblíbené lízátko.