Přemýšlel jsem, jestli to, o čem chci napsat dnes, je klišé. Usoudil jsem, že není, ale přesto se jedná o téma, nad kterým by měli lidé více přemýšlet. Jak totiž vnímáme čas?
Mohli bychom se zabývat tím, zda čas vůbec existuje a nejedná se jen o produkt našeho vnímání. Čas je pojem relativní. Čím rychleji se pohybujeme, tím pro nás plyne pomaleji. Doufám, že vás nemusím seznamovat s takzvaným paradoxem dvojčat. Pokud neznáte, přečtěte si o tom něco. Nemusíte ale ani létat kosmickou lodí, aby pro vás čas ubíhal jinak. Jak se říká ve starém vtipu, když vám sedí na klíně krásná dívka, tak je hodina dlouhá jako minuta. Když sedíte holou zadnicí na rozpálené plotně, je minuta dlouhá jako hodina.
Vnímání času se mění předně s věkem. Někdy mám pocit, že velká většina mého dětství se odehrála, když mi bylo pět. Malé dítě vnímá den jako nekonečný časový úsek, zatímco pro dospělého to je okamžik. Už víc seniorů mi řeklo, že mají někdy pocit, že Československo bylo rozděleno předevčírem.
Teď zabrousíme do fantastiky. Vše v odstavci výše je důvod, proč by dejme tomu nesmrtelnost byla dost otřesnou schopností. Člověku by s postupujícím věkem vše neuvěřitelně splývalo. Například v anime/manze Ningyo no mori (Mermaid’s Forest) je postava osm set let starého chlapce, který se nesmrtelným stal zhruba v pěti letech a od té doby nestárl. Po celé stovky let hledal ženy, které by se jej ujaly a vydávaly se za jeho matku. Po takové době si ovšem už ani nepamatuje, kolik těch žen bylo a jak vypadala jeho skutečná matka. Pokud vás zajímá trocha psychologie na téma nesmrtelnost, můžu tenhle seriál jen doporučit.
Nesmrtelný by se mimo jiné také neskutečným způsobem nudil. Vše by vyzkoušel, vše by ho omrzelo. Proto je často ve fikci přáním nesmrtelných moct zemřít.
Jelikož ale mezi sebou nesmrtelného nenajdeme (a ptát se třeba nezmarů by nemělo smysl), tak nezjistíme definitivní pravdu. Alespoň tak máme zdroj nápadů na zpracování, jak by taková situace mohla vypadat.
Teď se ale zamyslíme na trochu jiné téma. Představte si první kontakt s mimozemšťany. Obvykle se říká, že jediným naším společným jazykem by měla být matematika. I kdybychom se pomocí čísel domluvili, je jasné, že by mezi námi byly velké rozdíly. Kulturní, fyzické, technologické.
Dle některých teorií by ale největší překážkou byl rozdíl ve vnímání času.
Všimněte si, kolik časových jednotek je odvozených od pohybů naší planety. Den je jedna otočka Země kolem osy. Rok je oběh kolem Slunce. S měsíci je to už dnes jinak, ale asi si odvodíte sami, podle čeho se tahle časová jednotka nazývá. Spousta veličin na časové jednotky odkazuje. Například světelný rok je vzdálenost, kterou uletí za jeden pozemský rok světlo ve vakuu.
Ačkoliv by mimozemský den a rok mohly být jinak dlouhé (a kdo ví, zda by měli emzáci u planety měsíc nebo by jich bylo naopak víc), tak by se dalo vždy domluvit. Zjistit, jak dlouho trvá otočka jejich planety, by nebyl problém. Jedná se o odrazový můstek. Poté už se dají všechny časové údaje vyjádřit násobením nebo dělením této jednotky.
Problém je právě to, jak by oni vnímali čas. Lidský organismus je nastaven na režim dne o čtyřiadvaceti hodinách. Plus mínus nějakou hodinu máme nastaveno osm hodin spánku a šestnáct hodin bdění. (Tak jednoduché to sice není, ale pro zjednodušenou představu snad stačí, nechci z článku mít články dva.) Už fakt, že by mimozemský den trval náš týden, by mohl vše zkomplikovat.
Malá vsuvka – když jde o čas, neztraťte se ani na naší planetě. Když se vás zeptám “Kolik je na Zemi hodin?”, správnou odpovědí je, že všechny. Lidé by sice jako základní čas mohli brát ten na nultém poledníku, ale pro mimozemšťany by to byla španělská vesnice. Jediné, co by je zajímalo, by asi bylo, za jak dlouho na daném místě svítá, aby ten únos a zavedení rektální sondy provedli za tmy.
Teď si představte, že by mimozemšťané žili třeba tisíc našich let. Vzpomeňte si na první část článku o tom, jak vnímáme čas s rostoucím věkem.
Nad příkladem nemusím dlouho přemýšlet. Vzpomeňme na Tolkienovy enty. Například elfové jsou nesmrtelní, ale vnímání času mají více méně (díky fyzické podobnosti?) stejné jako lidé. Oproti tomu enti? Živoucí stromy, které mají na všechno spoustu času? Které si klidně někde na desítky let zakoření? Při entím sněmu trvalo několik hodin jen než se všichni enti pozdravili.
Článek nemá žádnou pointu, pouze má vyzvat k zamyšlení. Jak by vnímal čas nesmrtelný? Jak rychle hodinu prožije dítě oproti seniorovi? Co vnímání času u ras, které mají v tomto ohledu zcela jiné standardy? Jak snadno bychom se s takovými bytostmi domluvili?
Jen pár otázek, nad kterými stojí za to se při psaní zamyslet.
Sikar
Podle mě nezáleží vnímání času na chronologickém věku, jako spíš na tom biologickém. Takže pokud bychom měli nesmrtelného 20letého člověka, tak by klidně 300let vnímal čas stejně jako na začátku.
Zajímavá myšlenka, jen je problém, že ji nemáme jak ověřit.
Zlatá fikce, v té to můžete zpracovat právě podle svých nápadů.
Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby tu články byly dva namísto jednoho. Každopádně i za ten jeden moc děkuji. Je povedený jako vždy. 🙂
Díky moc.
To druhé téma, co mi přišlo na mysl, možná někdy rozeberu. Na samostatný článek by asi nedalo, ale hodilo by se o něm pohovořit. Pokud někdy budu mít příbuzný článek, věnuji tomu pár odstavců.
Hm, pěkný. To si asi byl na Interstellaru, co?
K té matematice… spíš bych řekl, že víc než matematice, si budeme bližší v geometrii. To jsou abstraktní tvary. Sice něco znamenají, ale řekl bych, že každý emzák, tak člověk v tom budou vidět tak nějak totéž. Ale čísla? i oni můžou mít jiné vnímání čísel, možná třeba nebudou mít desítkovou soustavu, možná budou mít jinou, která bude fungovat stejně dobře a třeba budou znát něco co my ne, a možná i my bychom měli nějaké matematické myšlenky, které v té jejich soustavě fungovat nemůže.
Co myslíš ty?
Intestellar? Kino? Filmy? Na to teď nemám nárok. K napsání tohohle článku mě nejvíc ovlivnil Ludvík Souček.
Geometrie je v podstatě matematika, jen aplikovaná na prostor, takže proč ne. V podstatě ten samý jazyk, jen s jiným přízvukem.
Co se týká soustav apod, tak se uvádí že jako projev inteligence by bylo nejjednodušší odvysílat několik prvních prvočísel. To jednoduše nemůže být náhoda.
Jednou jsem babičce říkal, že jí jdou špatně hodiny a ona odvětila, že je jí to jedno:
“Ráno vstanu, až se probudím a do kostela zvoněj.”
Není nutno se zabývat časovými intervaly, jen potřeba vědět KDY.
Tak mě napadá, jak teda zpomalit čas, když se potřebuju hodně naučit a tak podobně…
Čím emocionálně důležitější věc se děje, tím víc detailů se zapisuje do paměti.
Takže pokud vám budou řekněme vyvražďovat rodinu, bude vám to připadat hodně dlouhé a budete si pamatovat hodně detailů.
Je potom klišé, když autor použije výraz typu “jako by se zastavil čas”?
Co s tím, sakra, když to tak při následném vzpomínání reálně vypadá? Pět minut – a člověk má v hlavě detailů jako z půl hodiny… Jak to popsat, byť v přímém přenosu, když i přímo v té akci člověk reálně vnímá velice mnoho, víc než běžně (a pěkně se mu to ukládá do paměti)?
Jiným klišé – “stalo se to vlastně všechno skoro naráz”?
Jenže i to je v podstatě pravda… Než vypovíte, co všechno hrdina vnímal, uplyne nejmíň desetinásobek času, za který se ta akce mohla reálně odehrát.
Jenže to vypadá strašlivě obehraně. I když je to vlastně pravda.
Tak co s tím?
A přesně proto nemám ráda akční scény. Neumím to nahustit, aby akce zůstala akční. Co se toku času týče, je to hrozná alchymie. Srovnat nějak rozumě čas postav a čas textu, případně ještě čas realný… fuj.
A na víc… Nedávno jsem dávala číst pasáž textu, kde se smrtelně zraní jedna z postav. Přistála mi asi celkem oprávněná výtka, že je tam tomu konkrétnímu momentu věnováno málo prostoru, málo slov textu, že se skoro nejeví důležitým. Ale, do háje, když letí kulka, nikdo nevidí dramaticky zpomalený záběr. Když na sebe zvrhnete pět litrů žhavého oleje, nepromítne se vám před očima celý život, než ten hrnec dopadne. A rozhodně se nepromítne kamarádovi vedle, který to vidí. A stejně je to asi potřeba nějak natáhnout, protože postup “Pic, hrdina leží, volejte doktora.” jaksi nikomu zážitek nepřinese. A potom tam začnou klíčit ty klišé fráze s “… a pak přišla ta jedna sekunda, která všechno změnila.” 😀
Tak jsem sem zavítala po přečtení článku o času od Kinga Rucoly. Jeho doporučení se samozřejmě potvrdilo jako cenné. I tady jsem našla dost zajímavých myšlenek.
Královská doporučení jsou nadčasová, neasi?
A co pak takoví s alzheimerem nemocní? Ti si pamatují jen minulost a krátkodobá paměť krutě pokulhává. Ale řeší to? Tohle si představit nedovedu. Zaseknou se a nevědí, proč najednou stojí na schodišti a čekají na někoho, kdo je dvacet let po smrti, přičemž jim nedojde, že čekají na někoho, kdo je dvacet let po smrti. Jenom chtějí na procházku. To je masakr, tohleto.
Mně osobně čas běží rychle, když dělám něco, co mě baví, ale to nebude novinka. A co se psaní týče, tam mi nevadí, když čtu něco, co by zabralo vteřinu celých několik minut. Je to jen efekt – jako všechno, co nám odměřují ručičky hodin :).
Nad touto otázkou som sa vo svojej tvorbe zaoberala veľakrát a v rozličných súvislostiach. V jednom románe mám chlapca, ktorý starne dvakrát pomalšie než ostatní, čo má na jeho psychiku a vnímanie sveta veľký dopad. V inom románe sú mimozemšťania, ktorí kvôli chladu svojej domovskej planéty majú veľmi pomalý metabolizmus a čas preto vnímajú 11-krát rýchlejšie než ľudia (čo bol pri kontakte s nimi samozrejme obrovský problém). V ďalšej knihe zase hrdina uviazol na planéte, ktorá rotuje rýchlejšie než Zem, obieha pomalšie než Zem, má len dve ročné obdobia a navyše nijaký mesiac. Pri snahe dohovoriť sa s miestnymi kvôli tomu narazil na nejeden problém…