Přemýšlel jsem, jestli to, o čem chci napsat dnes, je klišé. Usoudil jsem, že není, ale přesto se jedná o téma, nad kterým by měli lidé více přemýšlet. Jak totiž vnímáme čas?

Mohli bychom se zabývat tím, zda čas vůbec existuje a nejedná se jen o produkt našeho vnímání. Čas je pojem relativní. Čím rychleji se pohybujeme, tím pro nás plyne pomaleji. Doufám, že vás nemusím seznamovat s takzvaným paradoxem dvojčat. Pokud neznáte, přečtěte si o tom něco. Nemusíte ale ani létat kosmickou lodí, aby pro vás čas ubíhal jinak. Jak se říká ve starém vtipu, když vám sedí na klíně krásná dívka, tak je hodina dlouhá jako minuta. Když sedíte holou zadnicí na rozpálené plotně, je minuta dlouhá jako hodina.

Vnímání času se mění předně s věkem. Někdy mám pocit, že velká většina mého dětství se odehrála, když mi bylo pět. Malé dítě vnímá den jako nekonečný časový úsek, zatímco pro dospělého to je okamžik. Už víc seniorů mi řeklo, že mají někdy pocit, že Československo bylo rozděleno předevčírem.

Teď zabrousíme do fantastiky. Vše v odstavci výše je důvod, proč by dejme tomu nesmrtelnost byla dost otřesnou schopností. Člověku by s postupujícím věkem vše neuvěřitelně splývalo. Například v anime/manze Ningyo no mori (Mermaid’s Forest) je postava osm set let starého chlapce, který se nesmrtelným stal zhruba v pěti letech a od té doby nestárl. Po celé stovky let hledal ženy, které by se jej ujaly a vydávaly se za jeho matku. Po takové době si ovšem už ani nepamatuje, kolik těch žen bylo a jak vypadala jeho skutečná matka. Pokud vás zajímá trocha psychologie na téma nesmrtelnost, můžu tenhle seriál jen doporučit.

Nesmrtelný by se mimo jiné také neskutečným způsobem nudil. Vše by vyzkoušel, vše by ho omrzelo. Proto je často ve fikci přáním nesmrtelných moct zemřít.

Jelikož ale mezi sebou nesmrtelného nenajdeme (a ptát se třeba nezmarů by nemělo smysl), tak nezjistíme definitivní pravdu. Alespoň tak máme zdroj nápadů na zpracování, jak by taková situace mohla vypadat.

Teď se ale zamyslíme na trochu jiné téma. Představte si první kontakt s mimozemšťany. Obvykle se říká, že jediným naším společným jazykem by měla být matematika. I kdybychom se pomocí čísel domluvili, je jasné, že by mezi námi byly velké rozdíly. Kulturní, fyzické, technologické.

Dle některých teorií by ale největší překážkou byl rozdíl ve vnímání času.

Všimněte si, kolik časových jednotek je odvozených od pohybů naší planety. Den je jedna otočka Země kolem osy. Rok je oběh kolem Slunce. S měsíci je to už dnes jinak, ale asi si odvodíte sami, podle čeho se tahle časová jednotka nazývá. Spousta veličin na časové jednotky odkazuje. Například světelný rok je vzdálenost, kterou uletí za jeden pozemský rok světlo ve vakuu.

Ačkoliv by mimozemský den a rok mohly být jinak dlouhé (a kdo ví, zda by měli emzáci u planety měsíc nebo by jich bylo naopak víc), tak by se dalo vždy domluvit. Zjistit, jak dlouho trvá otočka jejich planety, by nebyl problém. Jedná se o odrazový můstek. Poté už se dají všechny časové údaje vyjádřit násobením nebo dělením této jednotky.

Problém je právě to, jak by oni vnímali čas. Lidský organismus je nastaven na režim dne o čtyřiadvaceti hodinách. Plus mínus nějakou hodinu máme nastaveno osm hodin spánku a šestnáct hodin bdění. (Tak jednoduché to sice není, ale pro zjednodušenou představu snad stačí, nechci z článku mít články dva.) Už fakt, že by mimozemský den trval náš týden, by mohl vše zkomplikovat.

Malá vsuvka – když jde o čas, neztraťte se ani na naší planetě. Když se vás zeptám “Kolik je na Zemi hodin?”, správnou odpovědí je, že všechny. Lidé by sice jako základní čas mohli brát ten na nultém poledníku, ale pro mimozemšťany by to byla španělská vesnice. Jediné, co by je zajímalo, by asi bylo, za jak dlouho na daném místě svítá, aby ten únos a zavedení rektální sondy provedli za tmy.

 

Teď si představte, že by mimozemšťané žili třeba tisíc našich let. Vzpomeňte si na první část článku o tom, jak vnímáme čas s rostoucím věkem.

Nad příkladem nemusím dlouho přemýšlet. Vzpomeňme na Tolkienovy enty. Například elfové jsou nesmrtelní, ale vnímání času mají více méně (díky fyzické podobnosti?) stejné jako lidé. Oproti tomu enti? Živoucí stromy, které mají na všechno spoustu času? Které si klidně někde na desítky let zakoření? Při entím sněmu trvalo několik hodin jen než se všichni enti pozdravili.

Článek nemá žádnou pointu, pouze má vyzvat k zamyšlení. Jak by vnímal čas nesmrtelný? Jak rychle hodinu prožije dítě oproti seniorovi? Co vnímání času u ras, které mají v tomto ohledu zcela jiné standardy? Jak snadno bychom se s takovými bytostmi domluvili?

Jen pár otázek, nad kterými stojí za to se při psaní zamyslet.

Sikar