• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Únor 2015
Po Út St Čt Pá So Ne
« Led   Bře »
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
232425262728  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 28: Velkofilm v pozadí

9.2.2015
-
Publikováno sikar

U jubilejního pětadvacátého dílu tohoto seriálu jsem chválil knihu Den trifidů. Jako důvod jsem uvedl, že apokalyptické události jsou v ní popisovány úplně obyčejnými lidmi, kteří s tou situací nemůžou nic udělat a snaží se předně přežít. Tahle kniha je příjemně vyvážená. Nabídne vám příběhy jednotlivých lidí, ale současně s tím se pořádně zakousne i do hlavního problému, kterým jsou události apokalyptického charakteru. Tak to ale nevypadá vždy. O čem budu hovořit dnes?

O tématu toho, že se autor zcela soustředí na jednu věc a úplně se vykašle na druhou, jsem se zmínil víckrát. Nejčastější ukázkou je, že se autor nechá unést epickými událostmi ve svém příběhu a zcela vynechá něco jako lidské příběhy. Extrémními příklady jsou situace, kdy dokonce vše ostatní odsune do pozadí pouhá epická scéna, která sama o sobě netvoří příběh ani trochu.

Tento přístup se dá vcelku pochopit. V pěti letech jsem si myslel, že mám velmi rád film Slunce, seno a pár facek. (Ano, stydím se.) Pravda byla ve skutečnosti někde jinde. O čem vůbec ten film je, jsem zjistil až po letech, a uznal, že to je  téma pro pětileté dítě nepochopitelné. Doopravdy jsem ale neměl rád ten film, já měl rád scénu, ve které na sebe sousedi vrhají přes plot rozličné předměty. V podstatě jsem jen čekal na tuto scénu, která dle mého dětského pohledu tvořila dobrou polovinu filmu a ne zhruba minutu.

Dítě často do kina nejde na ty části s dialogy, ale ty s akcí. Vzpomínám si na recenzenta, který měl napsat své dojmy z prvního filmu Pokémonů a schválně se ptal po filmu dětí v řadě za ním, o co ve filmu šlo. Odpověď? O boj.

Když to šílenství začalo, byl jsem v cílové věkové skupině. Seriálu jsem však viděl asi dvě epizody a co lidé vidí na hrách, jsem pochopil tak před rokem (ač jsem je nehrál). Oč mi jde? Kašlat na žlutou myš, já chci zvířátko drsňáka!

Když to šílenství začalo, byl jsem v cílové věkové skupině. Seriálu jsem však viděl asi dvě epizody a co lidé vidí na hrách, jsem pochopil tak před rokem (ač jsem je nehrál). Zájem jsem předstíral kvůli vrstevníkům. Oč mi ale jde? Kašlat na žlutou myš, já chci zvířátko drsňáka!

 

Je vcelku jasné, kdo píše povídky se spoustou zběsilé akce (případně něčeho jiného) a ničím jiným. Za prvé lidé, kteří si myslí, že kritici/porotci jsou očividně parta dětí, co jde do kina na akci, takže jim absence příběhu nevadí. Druhou možností je, že autoři jsou těmi (ne nutně) dětmi, které chodí do kina na akci. Díky tomu jsou třeba přesvědčeni, že povídka/film příběh nepotřebuje, protože jej sami ke štěstí nepotřebují.

Mnoho autorů se zkrátka soustředí jen na tu epickou část a už nám nedají ochutnat tu lidskou.

A pak tu máme přesně opačné extrémy.

Dost příběhů se zabývá lidským osudem, který zasadí do pozadí velkých událostí. Příklad, který známe všichni – Romeo a Julie. Není to pouze příběh dvou mladých lidí, co se do sebe zamilovali. Není to ani příběh dvou mladých, jejichž rodiče jsou proti tomu vztahu. Ty dvě rodiny spolu vedou válku a v průběhu představení si můžete dělat čárky za mrtvoly a porovnávat skóre obou týmů!

(Na okraj – na střední škole mi vyrazilo dech, kolik lidí do písemky napsalo, že Romeo a Julie je kniha. Zkrátka Shakespeare byl romanopisec, Mozart zpěvák a já jsem z toho jelen.)

Máme tady epický příběh – ozbrojené soupeření dvou rodin. Souboje, mrtvoly, prostě akce. Příběh ústřední dvojice, ač také dost dramatický, je milostný. Tato hra vám tedy nabídne jak to, tak to. Na svoje si přijdou všichni.

A tuhle filmovou adaptací jste viděli? Jak mám moderní zpracování Shakespeara poměrně rád, tak tady jsem byl zatraceně rozpačitý.

A tuhle filmovou adaptací jste viděli? Jak mám moderní zpracování Shakespeara poměrně rád, tak tady jsem byl zatraceně rozpačitý. Pár lidí řeklo, že díky ní se z toho stala skutečně tragédie. (Mimochodem, čtyři z nich drží pistoli tak, že mám chuť napsat další klišé článek.)

 

Od klasického romantického příběhu ani neočekávám, že se musí nutně odehrávat na pozadí velkých událostí. On a ona (on a on, ona a ona, pes a delfín…) se mohou seznámit během dovolené a ne nutně za války, tři dny před dopadem komety nebo během revoluce.

Pokud se totiž rozhodnete svůj docela obyčejný příběh zasadit na pozadí velkých událostí, zeptejte se sami sebe, zda to není samoúčelné. Není to jen k tomu, aby to celé vypadalo zajímavější?

Zasaďte příběh o dvou milencích do válečného období. Co se může stát?
1) Ti dva se seznámí právě díky válce a jinak by na sebe asi nikdy nenarazili. Například se schovávají před bombardováním na stejném místě.
2) Válka jim nějakým způsobem zničí vztah. Například jeden z nich je zabit/odveden/cokoliv.
3) Válka je nějak poznamená psychicky nebo fyzicky, což hraje další roli v příběhu.
4) Vaše návrhy?

Zkrátka a prostě, velké události na pozadí nějak přímo souvisí s hlavním dějem vašeho jinak celkem běžného příběhu. Tím jej činí zajímavým. Přinášejí zápletku, rozuzlení, dějový zvrat.

Pak nastane klišé samoúčelného použití takového motivu.

Milostný příběh se odehrává za války, aby působil dramatičtěji, ale válka se ho nijak nedotkne. Franta a Milena se seznámí v kavárně a prožijí spolu románek. Válka se jich týká jen tak, že si v té kavárně místo kávy dali meltu, protože kafe je teď nedostatkové zboží.

Pokus o větší drama tak nevyšel a příběh se mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv.

Problém je dvojnásobný, pokud nám tu válku autor omlacuje o hlavu. Text je plný zmínek, jak se v novinách píše o válce, na ulicích jsou vojáci, všude visí propagandistické plakáty… Jenže hlavní příběh o Frantovi a Mileně to neovlivní ani trochu. Od těch dvou se dočkáme klasického příběhu o dvou milencích, který může klidně skončit tragicky. Frantu srazí auto. I kdyby ho srazil vojenský náklaďák, pořád ještě to nepůsobí tak, že jim vztah zničila válka. Klidně ho mohla srazit dodávka místního pekaře a výsledek by byl stejný.

Být zabit náklaďákem při pozorování startující F-15? To mi zní vcelku epicky.

Být zabit náklaďákem při pozorování startující F-15? To mi zní vcelku epicky.

 

Výsledek působí tak, že autor chtěl napsat něco velkého a neuvěřitelně epického, ale skončil u komorního díla. Původní záměr možná opustil, možná jen nezvládl. Výsledek ale působí tak, že ten velkofilm, který chtěl stvořit, hraje v pozadí. Zatímco Iron Man a Hulk bijí v New Yorku mimozemšťany, my sledujeme obyčejného účetního a sekretářku v Houstonu (kam jim maximálně někdo zavolá, že má problém).

Tohle je stejná potíž jako v mnoha jiným případech. Je nutné, aby se malý příběh odehrával na pozadí velkého, ačkoliv s ním nesouvisí? A teď nemluvím nutně o milostných románech. Klidně i akční příběh může trpět tímto neduhem. Chcete napsat něco akčního a pro větší efekt to zasadíte do určitého prostředí. Čtenář se po přečtení podrbe za uchem a optá se vás, zda to muselo být nutně postapo, když by se to klidně mohlo odehrávat v současnosti na předměstí Brna, protože postapo prvek tam byl skutečně jen tak, aby to vypadalo zajímavě/nacpalo se to do tématu soutěže/jiné.

Je to jako vždy u všeho. Příběh se v nějakém prostředí odehrávat prostě musí (normální příběh, teď nemluvím o experimentech), takže to prostředí vymyslíte. Nemusí nutně s příběhem souviset, ale když už vymyslíte opravdu zajímavé, je skoro škoda, aby nedošlo využití. Může se vám totiž stát, že se bude čtenář cítit ošizen. Pokud totiž budete o velkofilmu v pozadí pořád mluvit, ale neukážete z něj pořádně ani kousíček, můžete tak velmi snadno vyvolat pocit, že to, co jste nenapsali, je ve skutečnosti mnohem zajímavější než to, co jste napsali.

Váš text potřebuje jednu důležitou věc – vyváženost.

Sikar

klišé
milostný román
romantika
Různé pohledy na psaní
Sikar
válka
9.2.2015
Email
21 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 4: Je to přeci jen obyčejný sedlák

19.8.2013
-
Publikováno sikar

Kdo viděl film Barbar Conan? A teď prosím myslím ten z osmdesátých let s nesmrtelným Arniem, nikoliv nedávnou …

Číst více
19.8.2013
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 19: Instantní dav

16.6.2014
-
Publikováno sikar

Většina z nás nejspíš zažila nějaký proslov na živo. Tu situaci znáte. Někdo je na pódiu/vyvýšeném místě/kdekoliv se …

Číst více
16.6.2014
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 30: Šatník pro každou příležitost

9.3.2015
-
Publikováno sikar

Minulý víkend jsme se s ženou dívali na seriál Agentka Carterová. V druhé epizodě se agentka potřebuje dostat …

Číst více
9.3.2015
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Pár slov o vnímání času
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
O emocích

21 Komentářů

Úsměvná klišé 28: Velkofilm v pozadí.
  1. Arenga
    9.2.2015 @ 20:51
    -
    Odpovědět

    hezký článek, díky
    a z takových příběhů, které by se vlastně mohly odehrávat kdykoli a kdekoli jsem taky občas rozpačitá – tedy ne, že by na nich bylo něco špatného

  2. Tlusťjoch
    9.2.2015 @ 22:12
    -
    Odpovědět

    Díky.
    Chytil jsem ideu pro http://www.vanili.cz/scifi/literarni-soutez/

  3. Vlkopes
    10.2.2015 @ 1:21
    -
    Odpovědět

    Pekne napísané.

    A mimochodom:
    “…na střední škole mi vyrazilo dech, kolik lidí do písemky napsalo, že Romeo a Julie je kniha.”
    – nedávno mi kamarátka na otázku, či čítala Rómea a Júliu, odpovedala: “Áno, ale len tú verziu pre divadlo.” Takže tak.

    • sikar
      10.2.2015 @ 17:23
      -
      Odpovědět

      Au…

  4. Weredragon
    10.2.2015 @ 8:28
    -
    Odpovědět

    Ty jsi prostě musel toho Romea a Julii s DiCapriem připomenout, že jo? Sadisto! A to se mi už pár dní podařilo myslet jen na kvalitní horrory… 🙂

    • sikar
      10.2.2015 @ 17:14
      -
      Odpovědět

      O pořádná traumata je potřeba se dělit!

  5. Sothis
    10.2.2015 @ 15:41
    -
    Odpovědět

    Teda, Sikare, dávat za příklad Romea a Julii, tos mě fakt nepotěšil. Skoro lituju, že jsem si nepřečetla Twilight, protože podle toho, co jsem slyšela, je toxicita představ o romanci zhruba srovnatelná. Romeo a Julie… ne. Fakt ne. Fakt ne!
    Pokud jde o dělání čárek, já si vzpomínám celkem na tři mrtvoly, totiž ty dva hlavní (sebevraždy, ergo vlastňáky) a Mercutia. Což na mě nedělalo dojem „další z mnoha”, ale „tentokrát to chlapci už fakt těžce přehnali”. Přiznávám, že další a další adaptace nebo čtení původního scénáře nevyhledávám.
    Víš, zajímalo by mě, jestli bys tu hru takhle chválil i sám od sebe, kdyby tě odmalička neučili, že ji obdivovat musíš. Kdybys nevěděl, že je to děsná klasika. Nadchla by tě? Líbila by se ti? Nechala by tě chladným?

    • sikar
      10.2.2015 @ 17:23
      -
      Odpovědět

      Ano, ano, toxicita je tam děsná, o tom žádná. A dobrá, s těmi mrtvolami jsem to asi trochu přehnal, ačkoliv abych pravdu řekl, z návštěvy divadla jsem ten dojem měl, ač je to roky a má paměť je možná zamlžená. Ale přejdu rovnou k těm konečným otázkám. Nejspíš taky dost záleží na pojetí a hereckém souboru. Osobně jsem ji viděl v pardubickém divadle, kam jsem chodil několik let na předplatné a pamatuji si jen jednu jedinou hru, ze které jsem odcházel nespokojený. Zrovna Shakespeara měli vždy nastudovaného kvalitně, viděl jsem tam tak šest her.
      Krom toho nemám pocit, že bych hru chválil. Rozhodně ne jako celek, vytípl jsem jen to, o čem jsem hovořil. Autor podle mě uměl vyvážit dané prvky příběhu. Tečka. Na tom, že jako ukázková romance to je nejpříšernější příklad, kterého by se neměl nikdo nikdy držet, se shodneme.

      • Sothis
        10.2.2015 @ 18:29
        -
        Odpovědět

        Já viděla tuhle http://www.csfd.cz/film/34649-romeo-a-julie/ a už to taky bude bratru nějakých možná patnáct let, takže za nezapomenutí mrtvol též úplně neručím.
        Že je to nejpříšernější romance, které by se neměl nikdo chytat… hrozně ráda bych s tímhle souhlasila, ale bohužel to má dost četnou konkurenci, a to nejenom v šeru a monochromatické paletě, ale strašně moc třeba v pohádkách. Popelka (myslím klasická). Kterákoliv princezna a půl království. Kráska a zvíře. Ach jo.
        Možná jsem jenom nevzdělaná, protože romance (a tragické hlavně) moc nežeru, ale zdá se mi, že těch netoxických je dost zoufale málo. Rozhodně je naší kulturou lítá zoufale moc těch toxických.

        • sikar
          10.2.2015 @ 18:34
          -
          Odpovědět

          Už jsem chtěl napsat, že to je matroš na článek, ale pak mi došlo, že dost podobné téma už sepsala Cirrat.

          • Sothis
            10.2.2015 @ 19:07
            -

            Jo, a mluvila mi z duše! Ale Cirratin článek byl čistě o tom, jak to vypadat nemá. Myslím, že nějaké tipy na téma milostné vztahy netoxicky by taky nebyly marné. Ať už psací, nebo čtecí.

        • Elinor
          10.2.2015 @ 20:50
          -
          Odpovědět

          Romeo a Julie především nejsou romance. Je to úlet dvou emocionálně vypjatých štěňat, který na pozadí velkého dramatu vygeneruje bordel. Dokonce se nedá mluvit ani o tom, že by díky jejich aféře došlo ke smíření mezi rody, protože první věc, co otcové Kapulet a Montek páchají po vynuceném smíření, je rozjetí nové spirály konfliktu… možná jsem cynik, ale přijde mi to především jako sakra beznadějná tragédie.

          • ioannina
            10.2.2015 @ 22:23
            -

            Jelikož drama může být komedie, tragédie, nebo satira, máš pravdu. Je to tragédie. Navíc ten motiv je pěkně prastarý – milenci ze dvou znepřátelených rodin. Pyramos a Thisbé, například… ale i jinak toho byla antika dost plná. (Ostatně Shakespeare si dost půjčoval a toho Pyrama a Thisbu taky udělal – ve Snu noci svatojánské. Dobře řvals, lve!)
            Mně ten příklad přijde jako dobře vybraný, protože celá tragédie těch dvou štěňat by vůbec nebyla tragédie, kdyby nebylo té nevraživosti rodin. (A kdyby to nebyla pitomá štěňata, ale to bychom se už dostali někam k Othellovi.)
            Hledám v originále tu novou spirálu… přakvapilas mě tím, to jsem si tam nepamatovala.

          • ioannina
            11.2.2015 @ 15:41
            -

            Hm, nenašla jsem. Našla jsem pasáž na konci, kde se otcové Montek a Kapulet předhánějí, kdo udělá víc pro mrtvý dítě svýho soupeře. Nemám z toho pocit nový spirály násilí.

          • Elinor
            12.2.2015 @ 0:12
            -

            myslela jsem především pokračování konfliktu – když člověk vidí, co staří pánové na konci předvádějí, tak si s trochou cynismu začne představovat, co a v jaké podobě si začnou předhazovat tak… za rok, za dva. Ta rivalita tam zůstala, potřeba Monteků triumfovat nad Kapulety a Kapuletů nad Monteky taky.
            Smíření bych si představovala doopravdy v jiném stylu. 🙂

        • Arenga
          10.2.2015 @ 22:19
          -
          Odpovědět

          a jaká je definice toxické romance?

      • Elinor
        10.2.2015 @ 20:47
        -
        Odpovědět

        Ona tam má teoreticky probíhat aspoň jednu generaci válka mezi rody… ale v samotné hře se o tom spíše mluví, než aby se to ukazovalo na scéně. 😀

        Mimochodem, to “Romeo a Julie jako kniha” může být prostě a jednoduše vyjádření, že to NEVIDĚLI na scéně, ale četli (a protože to četli, tak to označují jako knihu). Tahle logika se používá poměrně hodně a uchylují se k ní i lidé, kteří stoprocentně vědí, že to či ono je divadelní hra. Prostě chtějí zdůraznit, že četli text a neviděli scénickou podobu, která zase ten příběh různě posouvá…

        • Vlkopes
          11.2.2015 @ 17:06
          -
          Odpovědět

          To je ale chvályhodný optimizmus!
          Nie, ja tomu neverím.

          • Elinor
            12.2.2015 @ 0:15
            -

            To je primárně zkušenost, částečně podmíněná i tím, že k tomu tíhnu taky. Divácký zážitek je někde jinde i po stránce vnímání příběhu, než když člověk “jenom” čte samotnou hru.
            OK, spíše v podobě formulace “jako kniha/jako inscenace”.

  6. TlusŤjoch
    12.2.2015 @ 13:26
    -
    Odpovědět

    To mi připomnělo prastarý vtip:
    “Víš co byla Druhá světová válka?”
    “???”
    “Bezvýznamná epizoda ve Slovenském národním povstání.”

  7. Esperanta
    4.2.2018 @ 18:06
    -
    Odpovědět

    Pamatuji si, jak na mě kdysi můj bývalý kolega nechápavě zíral, když jsem mu řekla, že jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Dvanáct rozhněvaných mužů. Asi jsem pro něj byla nějakým vzácným jevem mladého člověka, který nechodí do kina na akční filmy bez logiky a s hromadou efektů, ale mnohem více ocení film s menším rozpočtem, zato s nápadem, příběhem a duší. Jak tak vidím, asi to v dnešní době je ojedinělý jev. Ale asi je to způsobeno tím, že když člověk píše a chce psát kvalitně, hledí na příběh, a nelogičnosti ho bijí do očí natolik, že už ani ty efekty nic nezachrání. Ono to pro velké masy může fungovat na plátně, protože film vypráví příběh vizuálně. Jenomže jak by to dopadlo, kdyby se takový velkofilm se spoustou bezduché akce hodil na papír? Do románové podoby? No… asi to vědět nechci.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Úsměvná klišé 28: Velkofilm v pozadí | Triumvirát