U jubilejního pětadvacátého dílu tohoto seriálu jsem chválil knihu Den trifidů. Jako důvod jsem uvedl, že apokalyptické události jsou v ní popisovány úplně obyčejnými lidmi, kteří s tou situací nemůžou nic udělat a snaží se předně přežít. Tahle kniha je příjemně vyvážená. Nabídne vám příběhy jednotlivých lidí, ale současně s tím se pořádně zakousne i do hlavního problému, kterým jsou události apokalyptického charakteru. Tak to ale nevypadá vždy. O čem budu hovořit dnes?

O tématu toho, že se autor zcela soustředí na jednu věc a úplně se vykašle na druhou, jsem se zmínil víckrát. Nejčastější ukázkou je, že se autor nechá unést epickými událostmi ve svém příběhu a zcela vynechá něco jako lidské příběhy. Extrémními příklady jsou situace, kdy dokonce vše ostatní odsune do pozadí pouhá epická scéna, která sama o sobě netvoří příběh ani trochu.

Tento přístup se dá vcelku pochopit. V pěti letech jsem si myslel, že mám velmi rád film Slunce, seno a pár facek. (Ano, stydím se.) Pravda byla ve skutečnosti někde jinde. O čem vůbec ten film je, jsem zjistil až po letech, a uznal, že to je  téma pro pětileté dítě nepochopitelné. Doopravdy jsem ale neměl rád ten film, já měl rád scénu, ve které na sebe sousedi vrhají přes plot rozličné předměty. V podstatě jsem jen čekal na tuto scénu, která dle mého dětského pohledu tvořila dobrou polovinu filmu a ne zhruba minutu.

Dítě často do kina nejde na ty části s dialogy, ale ty s akcí. Vzpomínám si na recenzenta, který měl napsat své dojmy z prvního filmu Pokémonů a schválně se ptal po filmu dětí v řadě za ním, o co ve filmu šlo. Odpověď? O boj.

 

Je vcelku jasné, kdo píše povídky se spoustou zběsilé akce (případně něčeho jiného) a ničím jiným. Za prvé lidé, kteří si myslí, že kritici/porotci jsou očividně parta dětí, co jde do kina na akci, takže jim absence příběhu nevadí. Druhou možností je, že autoři jsou těmi (ne nutně) dětmi, které chodí do kina na akci. Díky tomu jsou třeba přesvědčeni, že povídka/film příběh nepotřebuje, protože jej sami ke štěstí nepotřebují.

Mnoho autorů se zkrátka soustředí jen na tu epickou část a už nám nedají ochutnat tu lidskou.

A pak tu máme přesně opačné extrémy.

Dost příběhů se zabývá lidským osudem, který zasadí do pozadí velkých událostí. Příklad, který známe všichni – Romeo a Julie. Není to pouze příběh dvou mladých lidí, co se do sebe zamilovali. Není to ani příběh dvou mladých, jejichž rodiče jsou proti tomu vztahu. Ty dvě rodiny spolu vedou válku a v průběhu představení si můžete dělat čárky za mrtvoly a porovnávat skóre obou týmů!

(Na okraj – na střední škole mi vyrazilo dech, kolik lidí do písemky napsalo, že Romeo a Julie je kniha. Zkrátka Shakespeare byl romanopisec, Mozart zpěvák a já jsem z toho jelen.)

Máme tady epický příběh – ozbrojené soupeření dvou rodin. Souboje, mrtvoly, prostě akce. Příběh ústřední dvojice, ač také dost dramatický, je milostný. Tato hra vám tedy nabídne jak to, tak to. Na svoje si přijdou všichni.

 

Od klasického romantického příběhu ani neočekávám, že se musí nutně odehrávat na pozadí velkých událostí. On a ona (on a on, ona a ona, pes a delfín…) se mohou seznámit během dovolené a ne nutně za války, tři dny před dopadem komety nebo během revoluce.

Pokud se totiž rozhodnete svůj docela obyčejný příběh zasadit na pozadí velkých událostí, zeptejte se sami sebe, zda to není samoúčelné. Není to jen k tomu, aby to celé vypadalo zajímavější?

Zasaďte příběh o dvou milencích do válečného období. Co se může stát?
1) Ti dva se seznámí právě díky válce a jinak by na sebe asi nikdy nenarazili. Například se schovávají před bombardováním na stejném místě.
2) Válka jim nějakým způsobem zničí vztah. Například jeden z nich je zabit/odveden/cokoliv.
3) Válka je nějak poznamená psychicky nebo fyzicky, což hraje další roli v příběhu.
4) Vaše návrhy?

Zkrátka a prostě, velké události na pozadí nějak přímo souvisí s hlavním dějem vašeho jinak celkem běžného příběhu. Tím jej činí zajímavým. Přinášejí zápletku, rozuzlení, dějový zvrat.

Pak nastane klišé samoúčelného použití takového motivu.

Milostný příběh se odehrává za války, aby působil dramatičtěji, ale válka se ho nijak nedotkne. Franta a Milena se seznámí v kavárně a prožijí spolu románek. Válka se jich týká jen tak, že si v té kavárně místo kávy dali meltu, protože kafe je teď nedostatkové zboží.

Pokus o větší drama tak nevyšel a příběh se mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv.

Problém je dvojnásobný, pokud nám tu válku autor omlacuje o hlavu. Text je plný zmínek, jak se v novinách píše o válce, na ulicích jsou vojáci, všude visí propagandistické plakáty… Jenže hlavní příběh o Frantovi a Mileně to neovlivní ani trochu. Od těch dvou se dočkáme klasického příběhu o dvou milencích, který může klidně skončit tragicky. Frantu srazí auto. I kdyby ho srazil vojenský náklaďák, pořád ještě to nepůsobí tak, že jim vztah zničila válka. Klidně ho mohla srazit dodávka místního pekaře a výsledek by byl stejný.

 

Výsledek působí tak, že autor chtěl napsat něco velkého a neuvěřitelně epického, ale skončil u komorního díla. Původní záměr možná opustil, možná jen nezvládl. Výsledek ale působí tak, že ten velkofilm, který chtěl stvořit, hraje v pozadí. Zatímco Iron Man a Hulk bijí v New Yorku mimozemšťany, my sledujeme obyčejného účetního a sekretářku v Houstonu (kam jim maximálně někdo zavolá, že má problém).

Tohle je stejná potíž jako v mnoha jiným případech. Je nutné, aby se malý příběh odehrával na pozadí velkého, ačkoliv s ním nesouvisí? A teď nemluvím nutně o milostných románech. Klidně i akční příběh může trpět tímto neduhem. Chcete napsat něco akčního a pro větší efekt to zasadíte do určitého prostředí. Čtenář se po přečtení podrbe za uchem a optá se vás, zda to muselo být nutně postapo, když by se to klidně mohlo odehrávat v současnosti na předměstí Brna, protože postapo prvek tam byl skutečně jen tak, aby to vypadalo zajímavě/nacpalo se to do tématu soutěže/jiné.

Je to jako vždy u všeho. Příběh se v nějakém prostředí odehrávat prostě musí (normální příběh, teď nemluvím o experimentech), takže to prostředí vymyslíte. Nemusí nutně s příběhem souviset, ale když už vymyslíte opravdu zajímavé, je skoro škoda, aby nedošlo využití. Může se vám totiž stát, že se bude čtenář cítit ošizen. Pokud totiž budete o velkofilmu v pozadí pořád mluvit, ale neukážete z něj pořádně ani kousíček, můžete tak velmi snadno vyvolat pocit, že to, co jste nenapsali, je ve skutečnosti mnohem zajímavější než to, co jste napsali.

Váš text potřebuje jednu důležitou věc – vyváženost.

Sikar